Chrudimské noviny Z médií

Dnes: 2°C
Zítra: 4°C
Pozítří: 3°C

Z médií

S Babišem vyhrála perzekuce a nesvoboda. Venkov se vrací do roku 1948

Forum24 - Babišova koncentrovaná moc mění také duši české krajiny. A to nemám na mysli jen nekonečné žluté lány, jakési novodobé zcelování celin. Ta zřetelná proměna se týká především atmosféry českého venkova. Ne nepodobné té, která se odehrála po roce 1948.

Pro ilustraci uvedu jeden učebnicový příklad. V jedné (do nedávna ještě prosperující) vesnici na pomezí středních Čech a Vysočiny došlo v tomto čase k proměně, která citelně zasáhla obyvatele obce a okolí i početné chalupáře. Ten příběh se týká místního řezníka, pekaře, prodejce, ale i myslivce, dobrovolného hasiče a muzikanta v jedné osobě. Tento pracovitý a činorodý člověk se ihned po roce 1989 pustil do obnovy rodinné tradice. Navázal na své předky a stal se z něj živnostník v profesi, kterou znal a důkladně ovládal. Jeho řeznictví a uzenářství si záhy získalo místní věhlas. Začal zaměstnávat lidi, rozšířil výrobu a své zboží rozvážel i po okolních vesnicích, do místních obchůdků a hospod. Ke své hlavní profesi přidal další. Postavil menší pekárnu a začal péct chleba a pečivo. Jeho podmáslový chleba byl bezkonkurenční a jeho housky jedinečné. I pečivo rozvážel po okolí, k všeobecné spokojenosti všech.

Vstával ve čtyři a končil ve chvíli, kdy zavíral svůj obchod. Ten následně rozšířil na kompletní venkovský sortiment smíšeného zboží. Statečně odolával lákavým nabídkám větších řetězců. Nabídku ještě doplnil o prodej skvělého moravského vína jednoho rodinného vinařství. V jeho krámě se tvořily přirozené vztahy, lidé se tam potkávali a sdíleli nejen svou náklonnost k výborné produkci masa, k pečivu a vínu…

Jeho činorodost a vitalita neznala mezí, přidal si ještě cateringové služby a před několika lety začal dvakrát týdně dojíždět na farmářské trhy do Prahy. O zákazníky neměl nikdy nouzi, vždy jel na samé hranici své kapacity. Spokojení konzumenti byli jeho největší odměnou. Zní to jako reklamní klišé, ale u něj to bylo bez výhrad.

To vše platilo více než 25 let až do letošního března, kdy rezignoval a ukončil veškerou podnikatelskou činnost. Zavřel obchod, ukončil výrobu a propustil zaměstnance. Řekl, že už nemá sílu vzdorovat. Jestli někdo chce, aby v Čechách bylo jen jedno velkouzenářství a jedno velkopekařství, tak se mu ten záměr náramně daří. Řada obchodů i hospod v okolních vesnicích přestala existovat a najednou neměl kdo odebírat zboží. A poslední ranou byla EET, která se již týká i prodejců na farmářských trzích. Tento zemitý dvoumetrový silný chlap hodil ručník do ringu. Nechtěl kvůli tomu zaměstnávat další lidi a nechtěl se nechat očipovat, nechtěl být nepřetržitě v on-line styku s ministerstvem financí.  Nechtěl být v kategorii sprostého podezřelého. On, který na poctivosti postavil vše.  Nechtěl, aby jeho život řídil puncovaný podvodník a lhář. Označil současný stav za cílenou genocidu venkovských živnostníků.

Místní lidé už se nemají kde scházet, už se nemohou těšit na skvělé utopence s báječným chlebem. Vyhrál Penam a Kostelecké uzeniny, vyhrála řepka olejka, vyhrála nesvoboda a perzekuce.

Vracíme se do normalizačních schémat, vítězí strach, závist, lhostejnost a různé formy kolaborace. Pro český venkov to má fatální důsledky, z nichž se budeme vzpamatovávat hodně dlouho, pokud vůbec.

Zeptal jsem se ho, zda zná někoho, kdo tam toho volí. Překvapivě řekl, že ano, že jsou to ti, kteří mu přejí konec a konečně tak ukojili svou závist. Jsou to ti bývalí normalizační „hrdinové“, kteří teď zažívají doslovné retro, čím hůře jiným, tím lépe pro ně, to je jejich krédo.

Největším nepřítelem Čechů jsou Češi samotní. Karel Kryl kdysi zpíval ve své písni Září toto:

„Pár bláznů svou kůži na trh nese, do cizích věcí nevměšujeme se a ještě méně do těch vlastních“.

Jinými slovy, každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Bohužel.

Markéta Šichtařová: Návod, jak školou vychovat stádo

Čím víc se úřady snaží ve školství o prosazení uniformity a rovných příležitostí, tím víc se rozmáhá – neváhám to tak označit – diskriminace, mezi dětmi se rozevírají nůžky a slušné vzdělání se stává luxusním zbožím.

Bývaly doby, kdy děti automaticky nastupovaly do školy, která byla jejich domovu nejblíž. Proč by taky ne, když všechny základní školy byly až na banality skoro stejné? Ty doby jsou dávno pryč. Výběr školy se stal normou.

Začíná to už povinnou inkluzí. Na inkluzi existují mezi rodiči různé názory, což většinou odráží fakt, že se setkali s různým stupněm nějaké „jinakosti“ u dětí. Sotva lze něco namítat proti zařazení normálně nebo jen o něco méně talentovaného dítěte, jehož hlavním hendikepem je „pouze“ sociálně slabší prostředí, ze kterého pochází, do mainstreamové základné školy. V takovém případě mu může běžná škola pomoci jeho rodinný hendikep překonat, což by se mu v případě vyčlenění z mainstreamové společnosti nepodařilo. Jenomže bohužel o tomhle inkluze zase tak moc není.

 

V realitě totiž při inkluzi dochází k zařazování dětí, které mají různě stupně poruch učení, poruch pozornosti, autismu a podobně do smíšených tříd. Výsledkem pak u některých dětí je, že nešťastní jsou naprosto všichni zúčastnění: Nešťastné je inkludované dítě, které nikdy nezažije mezi svými spolužáky pocit úspěchu. Namísto toho bývá pro „nezvladatelnost“ často vyváděno během vyučování ze třídy a tráví čas osamoceně v družině za dohledu pedagogického asistenta. Dítě si tak jen utvrzuje dojem své jinakosti a čím dál víc se se svou rolí vyčleněného sžívá. Nešťastní jsou učitelé, protože nemají páky, vzdělání a časové možnosti se takovým dětem se speciálními potřebami věnovat. Nešťastní jsou spolužáci, kteří jsou často šikanováni a biti inkludovanými dětmi. Ty totiž podle běžných měřítek zlobí, nicméně podle posunutých měřítek své diagnózy se obyčejně chovají „v normě“. A nešťastní jsou i rodiče, protože vidí, že jejich dítě je nespokojené, a tak jej velmi často ze školy berou a snaží se jej přihlásit na jinou, nicméně opět „běžnou“ školu, kde ještě jejich dítě nemá tak špatnou pověst. Šťastné je zato ministerstvo školství, že se mu inkluzi podařilo prosadit.

Potom ovšem není vůbec nic překvapivého na tom, že pedagogové i děti, které dosud mohly být označované za „průměrné“, z takového prostředí zdrhají. Pro neustálé zdržování se s problematičtějšími spolužáky není čas bezproblémové děti něco naučit, a pokud tedy rodiče chtějí, aby se dítě třeba učilo cizí jazyk, nemohou to nechávat na škole, ale musí se s ním učit sami. Což ovšem zjevně mnohé děti musí diskriminovat. Normou se proto stalo, že nadpoloviční většina dětí se v páté třídě pokouší zvládnout přijímací zkoušky na osmiletá gymnázia. Přitom všichni cítíme, že v ideálním systému by osmileté gymnázium mělo být výběrovou školou pro vysloveně studijně zaměřené děti – a že drtivá většina dětí by měla normálně absolvovat devět tříd základní školy a teprve poté se rozhodovat o střední škole. Realita je ale na hony daleko. Touha uniknout ze základního školství je v některých školách tak obrovská, že až 75 procent (!) dětí se o přijímací zkoušky pokouší. Z původně výběrových škol se tak čím dál víc stávají školy průměrné, z druhého stupně se u některých škol stává postrach – byť to samozřejmě neplatí obecně.

 

Tím ovšem děti naráží na další libůstku státu, totiž na centralizované státní přijímací zkoušky. Z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu musí každé dítě absolvovat stejné zkoušky bez ohledu na to, jestli třeba škola bere úplně každého, kdo se přihlásí. Vtip je totiž v tom, že každá škola sice musí vypsat centralizované přijímačky, ale nakonec si může stanovit svou vlastní hranici dosažených bodů pro přijetí. Stejná zkouška tak stejně nezaručuje stejnou úroveň každé školy a jejích absolventů. Co je ale zaručeno, to je diskriminace dětí, které pochází z rodin, v nichž rodiče nejsou schopní děti na zkoušky sami připravit. Přijímačky totiž navzdory oficiálnímu tvrzení, že k jejich zvládnutí stačí učivo základní školy, připomínají spíš IQ testy. A jsou natrénovatelné. To by bylo v pořádku – kdyby ovšem na tyto testy připravovaly základní školy. Tak tomu ale většinou není. A je opět jen na rodičích, zda své dítě přihlásí (do drahého) přípravného kurzu, který navíc není dostupný všude, nebo zda se s ním učí sami. Jinými slovy: opět jsou diskriminované děti se slabším rodinným zázemím.

Hlupáctví systému pak pokračuje státními maturitami. Proč si stát myslí, že budoucí jaderný inženýr musí umět stejně dobře česky jako budoucí televizní moderátor, a budoucí moderátor musí umět stejně dobře počítat jako budoucí astrofyzik? Proč tedy vlastně existují různé střední školy, když nakonec (s výjimkou zdravotnických, uměleckých a sociálních oborů) mají produkovat stejné znalosti? Tahle touha po uniformitě vede k jedinému: Kdo má talent na matematiku, nemá čas se jí věnovat, protože bifluje češtinu, ačkoliv v ní nikdy nebude dobrý. Děti jsou donuceny věnovat nejvíc času předmětům, v nichž nejsou a nikdy nebudou dobré, namísto toho aby rozvíjely svůj talent v tom, v čem mohou vyniknout. Všichni pak končí jako průměrní. Tím, že stát školství údajně „reformuje“, dokonale zabíjí jakékoliv talenty.

A to ještě ani nemluvím o tom, CO se děti ve školách učí; to je kapitola sama o sobě. C.-K. systém biflování v době Wikipedie! Bezmyšlenkovité memorování vzorečků namísto ovládání IT na prahu čtvrté průmyslové revoluce!

A tak není divu, že čím dál víc rodičů chce děti přihlásit do soukromých škol. Ty se začaly rozmáhat jak houby po dešti – kde je poptávka, tam je i nabídka.

Co na to ministerstvo? To přeci nejde, aby nám tu někdo vyčuhoval a pěstoval u dětí takový nešvar, jako asertivitu, individualitu a talent! A školy dostaly stopku. Další již nevzniknou.

Co na to rodiče? Čekám, prudce vzroste počet rodin, které se rozhodnou pro domácí výuku.

A ministerstvo? Čekám, že na to odpoví zákazem domácího vzdělávání.

A rodiče? Předpokládám, že někteří zareagují tak, jak je normální reagovat, když se někdo cítí zahnaný do kouta: Přejdou do „poloilegality“. Budou děti posílat do školy jen několik dnů v týdnu, další dny pod záminkou jakési rýmičky je ponechají doma, aby je mohli sami neoficiálně vzdělávat.

Fantasmagorie? Nemyslím. Znám hodně rodičů, kterým systém školství leží natolik v žaludku, že žádná námaha, žádné peníze, žádné legislativní obstrukce jim nebudou dost velkou překážkou, aby se ji nepokusili obejít. A nejsou to žádní asociálové. Naopak. Nejčastěji jde o vysokoškolsky vzdělané lidi. Vlastně právě čím vyšší vzdělání rodičů, tím obvykle vyšší snaha ochránit své děti před... oficiálním vzděláváním.

No kde to jsme? Co je to za zemi, když rodiče musejí prosazovat vzdělání svých dětí státu navzdory?

Markéta Šichtařová, blog.idnes.cz

Bývalý člen ANO se rozpovídal. Andrej Babiš nebude mít radost z toho, co vše řekl

Parlamentní listy - ROZHOVOR „Kdepak je ta naše úžasná prosperita, kterou se Babiš a celá koalice ohání? Jsou to vylhané politické bláboly, neboť vyspělý bankovní svět nás zařadil mezi propadáky a neumětely,“ opřel se do hnutí ANO jeho bývalý člen Petr Havlíček. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz řekl, že o nějaké promyšlené koncepčnosti seriózního záměru pomoci naší zemi pod Andrejem Babišem a sociální demokracií nemůže být ani řeč. Podle Havlíčka jde o obraz bezohledného brutálního napadení podnikatelské sféry, která se mu ve volbách vrátí jak bumerang.


Andrej Babiš obhájil svůj post předsedy hnutí ANO. Očekával jste jiný výsledek, nebo nejste vůbec překvapen?

Je třeba si uvědomit, že ANO je Babišovo dítě, které přivedl na svět a které bude žít, dokud bude Babiš chtít. Nepřipadá v úvahu, že by se v budoucnu mohlo stát něco podobného jako Okamurovi, kterého se členové zbavili, neboť nechtěli, aby si přivlastnil výtěžek z voleb. Tohle má Babiš pevně pod kontrolou. Proto mě výsledek nepřekvapil. Spíš by mě zajímalo, jestli ti, co ho nevolili, to dostali úkolem, nebo projevili svůj vlastní názor. Výběr zástupců celostátního sněmu totiž v ANO probíhá velmi pečlivě a sebemenší náznak jiného názoru, než má šéf, se netoleruje a velmi rychle se eliminuje. Pro představu mohu uvést toto. Člen hnutí ANO mě požádal o napsání kritického projevu, který chtěl na celostátním sněmu přednést. Když jsem mu ho předložil ke korekci, řekl: „Vystihl jsi přesně to, co jsem měl na srdci.“. Poděkoval jsem mu za pochvalu a varoval ho: „ Jestli to skutečně na sněmu předneseš, počítej s tím, že je po tobě.“.  I když se dotyčný dušoval, že to myslí vážně, nestalo se tak, protože si uvědomil, že by jeho politická kariéra v ANO definitivně skončila. 

Často od politologů slýchám, že bez Andreje Babiše by hnutí ANO nemělo na jakýkoliv úspěch ve volbách šanci. Co si o tom myslíte? Platí stále, co jste mi řekl v minulém rozhovoru, že Babiše může porazit jediný člověk, a tím je Babiš sám?

Pokud by Babiš odřízl svoji vyživující pupeční šňůru od ANO, tak by zašlo na nedostatek živin. Velmi mě překvapilo, že si nechal zakotvit do stanov svoje poslední slovo v obsazování kandidátek, neboť to již obsahovala vnitrostranická směrnice, kterou prostřednictvím například personálního ředitele Agrofertu intenzivně využívá. K takovémuto kroku se uchyluje despota, když má strach, že by se mu na jeho dvoreček mohl dostat někdo, kdo by se mu nehodil do krámu. I výzva, kterou vznesl ke spolustraníkům, aby se nechali umístit na poslední místo kandidátky, naznačuje, že hodlá řady poslanců po vzoru systému, který používá v Agrofertu, vyčistit. To mu zřejmě funguje v soukromé sféře, ale v politice to přináší zpětný negativní efekt ve formě možného protiúderu zklamaných spolustraníků, kteří mu pomohli svojí angažovaností k politickému postu. Myslím, že toto je jeden z kroků postupného samozničení, protože on sám to vidí úplně jinak.

Dalšími negativními kroky je bezesporu EET a evidence tržeb, neboť začal tlačit na výběr daní od opačného konce a ne od hlavy. Dobře si vzpomínám na jeho sliby, že zatočí s miliardovými úniky korporátních firem. Zatím to odnesli chudáci živnostníci, kteří mu věřili a které asi Andrej Babiš nemá moc v lásce. Od těch podle mého názoru v příštích volbách nedostane ani hlas.  Hlavně, že se zvedají platy a počty zaměstnanců ve státní správě, to naši zemi určitě přinese vysokou prosperitu. Počet státních zaměstnanců k celkovému obyvatelstvu je v poměru jedna ku čtyřem. Každý pátý je státní zaměstnanec. Za tříletého vládnutí Babiše na ministerstvu financí český hrubý národní produkt (na hlavu) zůstal pod hranicí vyžadovanou pro rozvinuté trhy, a proto byla Česká republika zařazena od dubna mezi dluhopisové indexy rozvíjejících se, tedy neúspěšných, zemí. Národní produkt Česka tedy zůstal tři roky po sobě pod hranicí vyžadovanou pro rozvinuté trhy. Kdepak je ta naše úžasná prosperita, kterou se Babiš a celá koalice ohání? Jsou to vylhané politické bláboly, neboť vyspělý bankovní svět nás zařadil mezi propadáky a neumětely. 

To, co Babiš před společností tají, je hlavní příčina ekonomické zaostalosti kupní síly, tedy prodej našich výrobků do zahraničí za směšnou cenu, která umožňuje zahraničním firmám o deset, ne-li dvacet procent vyšší zisk. Ministr financi by měl národu sdělit, že Česká národní banka vás okrádá o vaše peníze, neboť čtyři tisíce německých firem působících v České republice vyplácejí Čechům podhodnocené almužny místo plnohodnotných platů, protože si za znehodnocenou korunu nic nekoupíme. Vysoká přidaná hodnota odfrčí k německým přátelům, kteří si nás v tichosti, za pomoci hloupých nebo spíše proradných politiků, opět podrobili. Vzpomínám si na slova Andreje Babiše, jak říkal: Pokud nedáme tuto zemi do pořádku, tak lidé půjdou na náměstí a dají nám přes držku. No a až se to stane - neboť se to v historii ČR stalo již mnohokrát - naplní se moje slova o porážce Babiše Babišem.

Jaký názor máte na systém kontrolního hlášení?

Donedávna jsem vnímal kontrolní hlášení jako účinný nástroj ministerstva financí proti podvodům s DPH. Teď se ale ukázalo v plné nahotě, jak to Babiš ve skutečnosti myslel. Technické služby naší obce vyfasovaly třicetitisícovou pokutu za pětidenní zpoždění s opravou prkotiny, jelikož účetní odjela na týdenní dovolenou. Když jsem volal na finanční úřad, šéf úřadu mi sdělil zhruba toto: Je mi líto, pane starosto, ale s tímto my nemůžeme nic dělat. Na porušení postupu, ve vašem případě nestihnutí opravy do pěti dnů, máme tabulky, které jsou pro nás závazné. Výjimky jsou povoleny jedině z důvodu nemoci nebo závažných okolností, které by bránily ve splnění povinnosti vůči Finančnímu úřadu. Dovolená do výjimky nespadá, takže třicet tisíc budete muset zaplatit. Konec citace. Jestli je tohle, pane ministře, to Vaše potírání zlodějů DPH, kterým se tak vehementně chlubíte, tak já otevřeně říkám, že tohle není potírání zlodějny, ale páchání bezohledné krádeže vaším ministerstvem na obci, abyste se mohl chlubit, kolik jste vybral na daních.

Dnes se Babiš vymlouvá na to, že úředníci nepoužívají selský rozum a lže, jako když tiskne. Toto je přesný styl jeho chování, který odpovídá přirovnáním ode zdi ke zdi, pokus omyl. O nějaké promyšlené koncepčnosti seriózního záměru pomoci naší zemi nemůže být ani řeč. Je to obraz bezohledného, brutálního napadení podnikatelské sféry, která se mu ve volbách vrátí jak bumerang.   

Andrej Babiš všem kauzám a odkrytým informacím o jeho osobě odolává bez úhony. Čím to je?

To by mě také zajímalo, protože čeho je moc, toho je příliš. Jiní politici dojeli na podstatně menší kauzy. Dalo by se to přičíst mimo jiné i tomu, že lidé neměli doposud jinou alternativu a libí se jim, jak Babiš okopává kotníky ostatním politickým kreaturám, které celá desetiletí prohospodařují státní majetek. Dnes se ale na politické scéně vynořuje velmi vážná konkurence, a to Realisté. Dle mého názoru se jedná o seskupení kvalitních osobností kolem politologa Petra Robejška, kterému Babiš, co se týče vytříbené rétoriky, ale hlavně propracovaného cílení programu strany na skutečnou prosperitu národa, nesahá ani po paty. Myslím, že je dobře, že se na politické scéně objevila pro voliče nová alternativa.

Babišovi k udržení popularity pomáhají také, mimo jiné, jeho média, která do lidí hustí to v uvozovkách pravé ořechové. A voliči bohužel často uvěří i informacím mnohdy zaměřeným jen jedním směrem, tedy k popularitě Andreje Babiše.  

Je něco, co by mohlo Babišovu pozici ohrozit? Jaká kauza by mu takzvaně „srazila vaz“?

Domníval jsem se, že korunové nezdaněné dluhopisy, o které Andrej Babiš náš stát slovy premiéra „ojebal“, otevřou občanům oči, ale jak je vidět, stačilo se přiznat a slíbit, že pošle padesát miliónů nadacím a je zase křišťálově čistý. Možná by si média měla pohlídat, zda to skutečně udělá, aby to neskončilo takzvaně malou domů. Co mně na Babišovi naopak velice sedí, je skutečnost, že když byl chycen při činu, tak alespoň zkoupe všechny, co tento systém na vyhýbání se placení daním využili, aby v tom nebyl sám. Tím, že jim to jako šéf státní kasy po zásluze zdaní. To je ukázka jeho negativních myšlenkových pochodů a další krok k postupnému podřezávání větve, na které sám sedí. Když jsme u toho rozdávání, kterým se chlubí, kudy chodí, tak jsem si ho před časem vyzkoušel tím, že jsem ho požádal o podporu projektu naší zchátralé obecní sokolovny. Hádejte, jak to dopadlo. Nedostali jsme nic. Zato podpora kapely Kabát padla v oblasti bigbítu na úrodnou půdu. Můj druhý pokus zapojit Agrofert do realizace multifunkčního areálu pro seniory se také nepodařil, s tím, že za tím nejsou žádné peníze. No, to byl od investičního ředitele úderný argument. Přiznám se, že jsem takový fundovaný názor ani nečekal. No a to je pravý obraz lidumila Andreje Babiše.

Hnutí ANO jste před necelým rokem opustil. Jako důvody jste uváděl nedůvěru v členy, kteří nejsou finančně vázáni na Agrofert, ale také minimální šanci beztrestně vyjádřit svůj názor či zklamání ze slibů, jež nebyly naplněny. Jaké máte nyní informace, platí to v hnutí ANO stále?

Protože v hnutí již nepůsobím, nemohu na tuto otázku plnohodnotně odpovědět, ale pokud se opřu o výrok primátora Liberce Tibora Batthyányho, kterého považuji za seriozního člověka, tak ten říká, že se s ANO rozchází právě z důvodů nesplněných Babišových slibů a jeho kauz. To si zřejmě dovolil dost. A tak pro výstrahu všem jeho následovníkům Babiš zrušil libereckou a frýdlantskou organizaci. Poslankyně Kristýna Zelienková nebyla údajně dostatečně loajální, a proto opustila jak poslanecký klub, tak hnutí. A do třetice, primátor Olomouce Oto Košta také neposlouchal, a tak chtě nechtě musel z kola pryč. Z těchto indicií se dá vyvodit, že se v oblasti vyžadování bezmezné poslušnosti v ANO nic nezměnilo.

Jak vnímáte poslední Babišovy kroky ve vládě. Za co byste ho zkritizoval a za co naopak pochválil?

Za co by se dal Andrej Babiš pochválit? Rozhodně za návrh snížit daně. Otázka ale zní, jestli to stihne prosadit a jestli to není jen předvolební taktika. Snad i za to, že, ačkoli téměř na konci volebního období, začíná hovořit o zrušení senátu, snížení počtu poslanců, úřednictva a o přímé volbě starostů. Je to ale zvláštní, chtít tak zásadní věci prosadit sedm měsíců před koncem volebního období. To totiž již není možné stihnout. Takže to spíše zavání laciným předvolebním populismem. Mně na tom nejvíce vadí, že před minulými volbami jsem přesně tyto návrhy, kterými se nyní Babiš ohání, jako garant pro státní správu a místní samosprávu hnutí předkládal. Do programu se ale z dvacetistránkové studie nedostalo nic. Na mě to dělá dojem, že se lekl programu Realistů, pro které jsou tyto věci zcela zásadní. Bude záležet na tom, zda mu to voliči zbaští, protože když tři a půl roku mohl, tak pro tyto velmi důležité kroky neudělal zhola nic.

Co si myslíte o spolupráci koalice ANO, ČSSD a KDU-ČSL? Jak toto spojení prospívá, či škodí našemu státu?

Když nám na předsednictvu Babiš sdělil svůj záměr jít do koalice s ČSSD a Lidovci, napsal jsem argumentační dopis předsednictvu a poslancům, ve kterém jsem popsal, proč bude tato koalice pro ANO špatná a nikdo mé argumenty nebral vážně. V podstatě jsem nabádal, abychom zůstali v opozici. Moje prognóza, ve které jsem varoval před touto koalicí, se bezezbytku naplnila. Babiš se obklopil bývalými členy ČSSD, kteří tak jako Babiš toužili po vládě, moci a nějaký realistický pohled na věc je v tu chvíli vůbec nezajímal. To nejškodlivější, co vzešlo z tohoto spojení, je fakt, že ANO se stalo ryze levicovým hnutím. Tuto nálepku mu už nikdo nikdy neodpáře.

V nedávném rozhovoru mi Tomio Okamura řekl, že pokud chce sociální demokracie uspět ve volbách, měla by se zbavit Bohuslava Sobotky. Jaký je váš názor? Skutečně se premiér už okoukal a je čas na změnu?

Řekl bych spíše, že Sobotku voliči prokoukli, neboť on byl vždy velmi slabý myslitel. Jeho zbraní je dobrá rétorika, tou se mu dařilo dlouho maskovat svoji neschopnost smysluplně a cílevědomě vládnout. Dle mého názoru celá léta jen politikou proplouval tak, aby pokud možno nikoho nenaštval. Jak je vidět, vydrželo mu to celkem dlouho. Já osobně se domnívám, že mu chybí dar moudrosti, cílevědomosti a lidské poctivosti orientované na prosperitu společnosti jako celku. Kde by také tu moudrost nabral, když se rovnou ze školy uhnízdil v politice. Ono to ale platí téměř pro všechny stranické partaje. Jejich prvořadým a jediným cílem je udržet se u koryta. Aby se jim to podařilo, jsou schopni sehrát národu - obzvlášť před volbami - neuvěřitelné vylhané divadlo. Pak jsou čtyři nebo šest let v pohodě, a poté se spustí kolotoč nanovo.

Sobotka se svými Jánošíkovskými daněmi je toho vzorným příkladem. ČSSD by hlavně měla plnit svoje sliby, které dala voličům a ty neplní. Jedním z mnoha takových slibů byly církevní restituce. O těch ČSSD po celé volební období ani nešpitla. Osmdesát procent národa očekávalo, že s tím ČSSD a ANO něco udělá, neudělaly nic. Zřejmě se tak předem dohodly s Lidovci. Podvedli voliče a ti jim v následujících volbách se vší pravděpodobností už svůj hlas nedají. To, že je Sobotka slaboch, se projevilo i v jeho výroku ojebaného státu, ze kterého vlastně nevyvodil žádný rozhodný krok, kterým by měl sesadit ministra, který okradl stát. Zvlášť poté, když se k tomuto nečestnému jednání, které porušuje etiku a morálku, sám přiznal. Neudělal nic, protože by Babiš shodil vládu a to se Sobotkovi a všem dalším politickým vykukům nehodí do krámu. Přišli by totiž o svá koryta.
 

Čím si podle vás Miloš Zeman nejvíce získává oblibu veřejnosti? Co je jeho tajemství? A může se mu v jeho kandidatuře někdo rovnocenný postavit?

Miloš Zeman nazývá věci a události pravými jmény, a to bez servítků. Jeho střízlivý nadhled a bravurní rétorika proložená bonmoty je pro voliče stravitelná. To je to, čeho si lidé váží, neboť od většiny současných politiků se takového jednání nedočkali. Jeho názory a postoje jsou mnohdy v přímém rozporu s tím, co do lidí pumpují veřejná media, která jsou bohužel v područí těch, kterým se pravda nehodí.  Pokud se kdokoli Zemanovi postaví jako protikandidát, nebude to mít vůbec jednoduché. Já osobně žádného vážného protikandidáta zatím nevidím. 

Po zklamání u hnutí ANO jste mi řekl, že se už k žádné politické straně nepřidáte. Platí to stále? Jaké jsou vaše dnešní aktivity?

Platí. Pokud bych se v budoucnu rozhodl pro nějakou spolupráci třeba s Realisty, kteří mně jsou sympatičtí, zachovám si zcela jistě svoji politickou nezávislost. V tuto chvíli se angažuji ve sdružení několika nepolitických aktivit, které společně založily Zemský sněm. Ten si bere za svůj cíl pravdivě informovat občany prostřednictvím svých mediálních informačních sítí a konání pravidelných občanských zemských sněmů. Ještě snad stojí za zmínku, že jsem dokončil svoji druhou knihu, které jsem dal název Kladivo na politiky, ta by měla lidem otevřít oči dokořán a umožnit jim svléknout politiky do naha, tak, aby lidé věděli, kdo je kdo. Její distribuci plánuji na polovinu tohoto roku.

Jaký je váš názor na zákaz kouření v restauracích? Kritici často uvádějí stále omezující se svobodu, je tohle takový případ? Nebo je zákaz v pořádku?

U nás v obci máme nekuřáckou hospodu už nejméně patnáct let a nevím o tom, že by si někdo stěžoval na omezování svobody. Nechápu, proč se někteří kuřáci diví, že nekuřáci nechtějí být cítit od kouře. Já osobně proti kuřákům nic nemám, je to jejich volba a jejich zdraví, ale nemohou po mně chtít, abych dýchal nepřefiltrovaný kouř a smrděl stejně, jako oni.

Zuzana Koulová, Parlamentní listy

Čínská medicína léčí lépe a levněji, říká šéf hradecké nemocnice.

Hradec Králové - Nemocnice v Hradci Králové otevírá první české centrum čínské medicíny. Budou tu působit dva lékaři a tlumočník. Ředitel nemocnice Roman Prymula v rozhovoru pro Aktuálně.cz popisuje, proč se nemocnice pro spolupráci rozhodla, jaké legislativní problémy to s sebou neslo, i to, zda východní medicíně věří.

"Tradiční čínská medicína umí některé věci vyřešit lépe a levněji," popisuje v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

V centru budou působit dva lékaři a tlumočník. Do dvou let by měla na pozemku královéhradecké fakultní nemocnice vyrůst celá klinika čínské medicíny za 250 milionů korun.

Aktuálně.cz: Jak se stalo, že začal klasický zastánce západní medicíny budovat ve své nemocnici centrum pro tradiční čínskou medicínu?

Začalo to tak, že jsem se před dvěma lety vydal spolu s tehdejším ministrem zdravotnictví Martinem Holcátem do Číny. Hledali jsme, v čem bychom mohli spolupracovat s tamními nemocnicemi. Dostali jsme se přitom do míst, kde se západní medicína velmi dobře doplňovala s tradiční čínskou medicínou. Vzájemně si posílaly pacienty. Zjistil jsem také, že tradiční čínská medicína umí některé věci vyřešit lépe a levněji. Proto naše nemocnice uzavřela smlouvu o spolupráci s univerzitou čínské medicíny v provincii Chu-nan.

A.cz: Centrum tradiční čínské medicíny už mělo dávno fungovat. Mělo se otevírat už loni na podzim. Co to zdrželo?

Narazili jsme na obrovské množství legislativních komplikací. Zjistili jsme třeba, že je sem strašně těžké dostat jeden ze základů tradiční čínské medicíny – byliny. Číňané jich při léčení používají kolem tří tisíc, minimum je podle nich tak sedm set. My jich ale můžeme mít jen něco kolem čtyř set, víc nám nedovolí evropská legislativa. Pokud má totiž bylina sloužit v medicíně jako léčivo, musí nejprve získat registraci u SÚKL či evropské lékové agentury a její účinky musí být doloženy řadou klinických studií.

A.cz: Jenomže takové klinické studie jsou příliš drahé...

Přesně tak, stojí miliony. To nikdo platit nebude. Pracovat se proto bude jen s těmi rostlinami, které se jako léčivo používají déle než patnáct let – ty mají z evropského práva výjimku. Problémy ale byly i jinde.

A.cz: Kde?

Je to vlastně paradox: na jednu stranu u nás může akupunkturu praktikovat naprosto každý, kdo vystudoval medicínu a pak si doplnil třeba jen půlroční kurz. Oproti tomu odborník z Číny, který ve své zemi vystudoval kombinaci západní a východní medicíny, tady akupunkturu dělat nemůže. Lékařská fakulta jeho vzdělání neuzná, protože nestudoval západní medicínu v rozsahu, na jaký jsme zvyklí.

A.cz: Jak jste tento problém vyřešili?

Na úvod jsme zvolili takové řešení, že tady stále ještě budeme mít velkou porci západní medicíny. Budeme sice mít lékaře z Číny, které tady necháme rotovat v jednoletých intervalech, garantem každé ambulance ale bude český lékař s klasickým západním vzděláním.

U všeho bude tlumočník

A.cz: Kolik čínských lékařů tedy v nových ambulancích bude?

Budou tam působit dva čínští lékaři.

A.cz: Dorozumí se s českými pacienty?

Jistě, budeme tam mít trvale přítomného tlumočníka. Diagnostika v tradiční čínské medicíně je totiž založena na komunikaci, ta musí být velmi přesná.

A.cz: Jak tedy bude návštěva pacienta v ambulanci vypadat?

Každý pacient, který se přihlásí, bude nejprve podroben vyšetření západní formou, abychom nic nepřehlédli. Teprve potom půjde k čínskému lékaři, kde bude vyšetřen východním způsobem. Podle toho, jakou diagnózu lékaři stanoví, bude pacientovi aplikovaná některá z terapií – akupunktura, rehabilitace nebo bylinná terapie.

A.cz: Vyzkoušel jste vy sám něco z toho?

Já se lékařům obecně vyhýbám - západním i východním. Prozatím je naštěstí ještě nepotřebuju. S akupunkturou jsem se ale poprvé setkal ve Spojených státech, kde se tato metoda běžně používá ve všech špičkových zařízeních. Byli jsme se na to podívat s dcerou, která v USA studuje. Později jsem si některé metody – hlavně ty diagnostické - vyzkoušel i při své návštěvě Číny.

A.cz: Jaké to bylo?

Zaujalo mě, že lékaři tady v Česku používají na akupunkturu mnohem tenčí jehličky. Češi mají zřejmě práh bolestivosti nastavený výrazně níž než Číňané. Pokud by tedy měli Češi prodělat akupunkturu jehlami tradiční čínské velikosti, ošetření by pro ně bylo pravděpodobně velmi bolestivé.

A.cz: Kolik lidí za den zvládnou čínští lékaři ošetřit?

Kapacita je osm až deset lidí denně v jedné ambulanci. V kalkulacích ale předpokládáme, že později, až to bude v plném režimu, se tady protočí až sto pacientů denně.

A.cz: Bude jejich léčbu platit pojišťovna?

Nebude. V ambulantní části si výkony zaplatí pacienti sami, pojišťovna uhradí jen vstupní vyšetření klasickými západními metodami. Ceny se budou pohybovat od 400 korun za jedno sezení s akupunkturou až po 6 tisíc za třítýdenní léčebnou kúru. Pokud jde o plánovanou lůžkovou část, tak tam teprve s pojišťovnami jednáme, co by přes ně šlo eventuálně zaplatit.

Zájem je velký

A.cz: Jaký je zájem pacientů o centrum čínské medicíny?

Prvotní zájem je velký – plno máme už na celé září a i říjen. Lidé volají prakticky nepřetržitě a ze všech koutů země.

A.cz: Co dalšího časem k centru tradiční čínské medicíny přibude?

Do dvou let by měla na pozemku královéhradecké fakultní nemocnice vyrůst celá klinika čínské medicíny za 250 milionů korun. Stavbu zaplatí čínská vláda, my poskytneme pozemek a později na sebe vezmeme podstatnou část provozních nákladů. Počítáme s tím, že v budově bude asi třicet zaměstnanců – českých i čínských. Čína má také velký zájem vybudovat u nás univerzitu čínské medicíny. Vzniknout by teoreticky mohla jako odnož univerzity v Šanghaji. To je ale zatím jen v jednání.

Veronika Rodriguez, Aktuálně.cz

Klubové pivnice nahrazují klasické hospody. Vyhnou se EET i zákazu kouření

Český rozhlas - Pivo bez účtenky, členské příspěvky a komorní atmosféra. Tak ve zkratce vypadají tzv. klubové pivnice, které na vesnicích i ve městech nahrazují klasické hospody. Nevztahuje se na ně elektronická evidence tržeb (EET) ani zákaz kouření, který začne platit letos v květnu. Jen Klub labužnických pohodářů má přes 7000 členů sdružených v 62 klubovnách po celém Česku.

„Dříve se k nám ročně přidávalo kolem pěti nových spolků. Předloni to bylo asi 12 spolků, letos to jsou už desítky,“ řekla pro Zpravodajský web Českého rozhlasu předsedkyně Klubu labužnických pohodářů Dagmar Krylová. Spolek původem z Vrbky v Posázaví založila před 11 lety. 

Pouze přejmenovat hospodu na soukromý klub ale nestačí. S prosbou o radu se na ni proto obrací hospodští z vesnic i měst.  

„Labužnickou klubovnu“ tak mají třeba v Horním Bradlu, Rejčkově, Sušici, Třebíči, ale také ve Vyškově, Chomutově nebo v Ostravě. Zájemcům Krylová pomáhá se stanovami i vyřízením zápisu spolku u rejstříkových soudů. 

Jedním z důvodů je často právě zavedení elektronické evidence tržeb. „Obrátili se na mě teď například z vedlejší vesnice, kde trvale žije okolo 64 lidí. Nic moc tam není, je to taková zapadlá vesnička. Chtěli tam mít hospodu oficiálně, ale neudrželi to. Takže se z toho stala klubovna a členy jsou všichni z vesnice,“ popsala Krylová. 

Dagmar Krylová, předsedkyně Klubu labužnických pohodářů


Spolky šipkařů, šachistů, kolařů…
 

Pro založení nové klubovny je podle šéfky klubu nutné doložit nějaký společný zájem. Stačí prý i takové klasické hospodské aktivity, jako jsou hra kulečníku nebo házení šipek. Fungují ale i spolky ochotníků, šachistů, kolařů, tanečníků nebo turistů. 

„Je to hodně rozvětvené. Máme i historický spolek, který pořádá různé přednášky a debatuje o historických tématech, jako například o Karlu IV. Dobré je také dělat něco pro vesnici, pořádat třeba soutěže pro děti,“ vysvětluje zakladatelka spolku.  

Vedle toho se v klubovnách čepuje pivo a nechybí ani občerstvení. „To se často donese z domu. Jeden připraví chlebíčky, druhý třeba zákusky. A co si nakoupíme, to zkonzumujeme. Koupíme si třeba prase, opečeme si ho a u toho vypijeme sud piva. Když je zima, zalezeme do klubovny a zahrajeme si nějaké hry,“ pokračovala Krylová. 

Členské příspěvky i průkazka 

Aby se člověk mohl stát členem spolku, musí souhlasit s klubovými stanovami a zavázat se k jejich dodržování. V některých případech se platí i členský příspěvek. Například klub trampů v Třebíči od svých asi 130 členů vybírá měsíčně příspěvek 20 korun. 

Klubovna u šesti strun v Třebíči

Zájmový spolek s oficiálním názvem Klubovna u šesti strun vznikl loni v dubnu a nahradil původní hostinec U Špinavýho cecka. Ten, kdo se však u vchodu neprokáže členskou průkazkou, se dovnitř nedostane. Členové se scházejí o víkendu, na pivo se skládají a pravidelně se i domlouvají, kdo bude ostatní obsluhovat. 

Důkladný je i nábor nových členů. „Zájemce musí odsouhlasit dvacetičlenné představenstvo klubu, pak se z něj stane čekatel a po roce, pokud není žadatel problémový, se stane členem klubu. Prostudovat musí stanovy, platit měsíčně dvacet korun a dostane zelenou průkazku,“ komentoval předseda třebíčského spolku Petr Augustin. 

Nekalá konkurence restauracím? 

Z desítek malých „hospod“ určených pouze pro registrované členy ale nemají radost provozovatelé restauračních a hospodských zařízení, kteří do povinnosti evidovat tržby spadli loni v prosinci. „Postupně nahrazují mnohde restaurace a jejich činnost je někdy ne zcela oficiální, čímž dochází mnohdy k nekalé konkurenci restauracím,“ uvedl prezident Asociace hotelů a restaurací Václav Stárek. 

Klubové pivnice současně podle Stárka fungují i v rámci Sokola, fotbalových klubů nebo hasičských kluboven. Počítá také s tím, že s blížícím se zákazem kouření v restauracích a hospodách počet obdobných zájmových klubů ještě vzroste. „Tento problém bude ještě narůstat po účinnosti protikuřáckého zákona, který je pro restaurace na venkově mnohde větším problémem než EET,“ doplnil. 

Přestože zájmové kluby a spolky nespadají do EET, v hledáčku finanční správy přesto jsou. Úřad y jejich případy podle mluvčí Petry Petlachové vyhodnocují individuálně: „Je nutné posoudit, zda je daný klub, nálevna či podobný provoz skutečně provozován jako nepodnikatelský. Pokud by se jednalo o účelové obcházení zákona, finanční správa toto rozhodně neponechá bez povšimnutí.“ 

Hospodští a restauratéři musí spolu s hoteliéry tržby evidovat od loňského prosince. Druhá vlna EET, kterou ministerstvo financí zavedlo jako svůj klíčový nástroj pro boj s finančními úniky, na podnikatele dopadne už 1. března. Tržby tak od středy bude muset nově evidovat 250 tisíc obchodníků. Podle finanční správy si autentizační údaje dosud vyzvedlo okolo 110 tisíc z nich. Zbytek podnikatelů do systému nevstoupí či se zapojí až postupně, což je případ sezonních obchodníků. 

Kristýna Novotná, Český rozhlas

 

Markéta Šichtařová: Vaše dítě už není vaše

Dlouho to vypadalo, že základem společnosti je rodina (a leckdo se zastydlou pubertou by ještě dodal, že základem rodiny je zase velká pánev). Jenomže už to není pravda. Základem dnešní společnosti je totiž úředník.

Úředník všechno zná, všechno ví a o všem rozhoduje. A v budoucnu vás ještě bude vydírat a šikanovat.

Minulý týden vyšla zpráva, že na rodiče, kteří by snad nechtěli souhlasit s modelem inkluze handicapovaných dětí, si posvítí orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). Konkrétně: Pokud vám školské poradenské zařízení doporučí inkluzi, ale vy jako rodič odmítnete začlenění dítěte do „běžné“ školy, bude na vás poslán OSPOD. Důvod: Nejednáte v nejlepším zájmu dítěte.

Asi ještě nikdy nebylo v ČR tak černě na bílém řečeno, že o tom, co je nejlepším zájmem dítěte, nerozhoduje rodič, ale stát. Připomíná vám to Norsko a jeho neblaze proslulý Barnevernet? Bingo.

Proces zadupání tradiční rodiny do země je tím zdárně dokončen. Rodina už není nic. Teď je tu skandinávský model, kde dítě patří státu a biologičtí rodiče mají roli jen jakýchsi pěstounů. Láska se vytratila, pěstounství je jen technický servis při výrobě daňového poplatníka. Pro mě krystalické zlo. Najednou si někteří lidé myslí, že nejzákladnější lidská práva a vztahy lze úředně řídit jako dopravu. Nedotknutelné soukromí jedince zmizelo.

Ovšem povšimněme si, že stát v poslední době strká nos do věcí, do kterých mu nic není, čím dál víc. Během několika málo měsíců až let se „najednou“ objevily instituce a mechanismy, které mají moc ovlivňovat to, co dříve bylo považováno za nedotknutelné. Tak například:

Vzniklo u nás jakési „Ministerstvo pravdy“, které si osobuje právo určit, co je a co není pravda. Máme tu tedy najednou nové poselství státu: O tom, co je pravda, už nerozhoduje úsudek jedince, ale stát.

OSPODu byl zase dán nástroj k tomu, aby pod záminkou nejlepšího zájmu dítěte kdykoliv dítě předal státu, pokud jeho rodiče nebudou dost stádní. Máme tu tedy opět nové skryté poselství: Dítě se vlastně nenápadně stalo vlastnictvím státu, nikoliv rodiny.

Bylo zavedeno EET či kontrolní hlášení. Obojí nutí podnikatele dokazovat, jak přesně funguje jejich podnikání. Máme tu tedy ještě další nebývalé poselství: Byla vlastně zrušena presumpce neviny, na podnikatele se nyní automaticky hledí jako na provinilce, kteří se musí neustále bránit dokazováním své čistoty.

A tak bychom mohli pokračovat. V posledních letech se zkrátka v celé Evropě objevila celá řada dříve nevídaných úřadů s dříve nevídanými pravomocemi. Musíme si uvědomit, že všechny tyto struktury a úřady ještě nejedou naplno, ještě pořád v nich často fungují „hodné tety“ z minulosti, které to myslí dobře. Nicméně tyto struktury už existují – a kdykoliv mohou začít fungovat na 100 %. Český OSPOD se zatím nechová jako Barnevernet, ale legislativní nástroje k tomu už v podstatě má, jak to ostatně dokazuje poslední výhrůžka ohledně inkluze a nejlepšího zájmu dítěte. Takže v český Barnevernet se může změnit ze dne na den jako mávnutím kouzelného proutku. Jako když dostanete do ruky nůž, jen ho ještě neumíte či nechcete používat.

Upřímně mě děsí fakt, který si ještě zdaleka ne každý uvědomuje: Už znovu jsme se dostali do situace, kdy se bojíme mluvit – jako kdysi za totality. Minulý týden mi kamarádka poslala fotku z rodinné dovolené z Tater. Chtěla na ní jen tak z legrace ukázat, jak je po ránu rozcuchaná, zkrátka neškodné ženské tlachání. Jenže vzápětí se lekla, co to vlastně vyvedla. Na fotce totiž bylo vidět, že celá rodina spí s dětmi v jedné posteli. Jakmile si to kamarádka uvědomila, hned mi začala psát: „Hlavně to nikomu neříkej, aby na mě neposlali sociálku!“ A ve mně zděšeně hrklo: Copak je něco špatného na tom, když dítě spí u rodičů v posteli? Copak je to něco, o čem by se člověk měl bát mluvit? Není to snad ta nejnormálnější, nejpřirozenější, nejintuitivnější věc, kterou lidé dělali po tisíce let? Není to snad něco, co ještě nezkažené a psychicky zdravé přírodní kultury dělají stále? Není to snad něco, o čem osvícení dětští psychologové píší jako o ideálu kontaktního mateřství? Není to snad něco, o čem byl napsán mezinárodně uznávaný bestseller Koncept kontinua, který u nás patří už roky mezi jednu z nejprodávanějších knih? Změní se nyní tato kniha v samizdat? Budeme teď o kontaktním mateřství šeptat jako o nechutnosti? Takhle se jako společnost necháme státem vydírat?

Protože ano, slovo vydírat je namístě. Stát už vydírá. Už říká, že pokud jeho občané nebudou dělat to a to, co MY jako stát chceme (třeba souhlasit s politikou inkluze), odebereme vám VAŠE dítě. To je prvoplánová výhrůžka a vydírání. Není tohle snad mnohem podstatnější než zakázat kouření? Tak proč se dosud skoro žádný politik ještě neozval?

Přitom pikantní je, že stát, který si tak agresívně osobuje právo zasahovat do rodin a životů dětí, má sám tučnou porci másla na hlavě a moc dobře to ví. Konkrétně například Štrasburský soud zcela jasně řekl, že česká porodní péče není dobrá a nerespektuje dostatečně práva matek – tedy všichni vědí či alespoň by měli vědět, že české porodnictví je dle verdiktu mezinárodního tribunálu nedobré. Přesto by se klidně mohlo stát, že se nějaká matka bude v porodnici dožadovat svých mezinárodně uznávaných práv tak, jak je dle posledních poznatků vědy definuje WHO – a za to na ni bude poslán OSPOD, protože tím údajně dle úsudku českého státu nerespektuje zájem dítěte. Fikce? Ale kdeže. Legislativní nástroje k tomu už byly vytvořeny.

A to je to u nás ještě zlaté. Za hranicemi jsou v transformaci společnosti už mnohem dál. Od ledna nový generální tajemník OSN, portugalský socialista Antónni Guterres (v letech 1999 až 2005 předseda socialistické internacionály) přímo prohlásil na summitu Vision Europe: „Imigrace není problém, ale řešení!... Evropské národy nemají právo kontrolovat svoje hranice. Místo toho musí vpustit do země houfy těch nejchudobnějších lidí na světě... Není třeba brát v úvahu odmítavé postoje obyvatel evropských zemí...“ Transformace společnosti tedy už pokročila do stavu, kdy jsou bourány hranice.

Tedy pardon, ale toto je transformace společnosti do stáda kastrovaných volů. Volů, protože tam, kde není rodina, není dětí. A tam, kde není dětí, budou dnes bohaté národy vymírat.

A tenhle trend se sám nezastaví. Teď už jen zbývá obnovit výslechovou místnost v Bartolomějské ulici, a iluze bude dokonána do dokonalosti. Probůh, lidé, volby jsou za dveřmi - kašleme na výhrůžky o propadnutí hlasu, které nám servírují agentury pro průzkum veřejného mínění, a volme úplně jinak než dosud. Kašleme na průzkumy, vzpomeňme na hlasování o BREXITu a Trumpovi! Volme prostě tak, jak cítíme...

Markéta Šichtařová a Vladimír Pikora, BlogiDnes.cz

 

EET zhorší kvalitu potravin

Echo24 - Od prvního března začíná druhé kolo zavádění EET, které po hospodách zasáhne maloobchod. Proto se stalo událostí posledních dnů a týdnů zavírání tisíců provozoven, především malých obchodů s různým sortimentem. Není pochyb, že podnikatelé likvidují své živnosti, aby nemuseli elektronické pokladny EET pořizovat. Příznivci pokladen na to obvykle odpovídají, že šlo o provozovny, které měly i jiné potíže a že by časem zanikly tak jako tak.

Známým příkladem této debaty se stala prodejna map na českobudějovickém náměstí, jejíž majitel prohlásil, že končí kvůli EET. Proti tomu si ministr financí obstaral důkazy, že provozovna jen těžko sháněla peníze na placení vysokého nájmu v nemovitosti, která patřila městu.

Jinými slovy, společnost se mění a pokladny EET tuto změnu jen urychlily do té míry, aby si jí všiml i běžný občan. Každý vidí, že se zavřel obchod s potravinami, kam chodil desítky let, že hospody ve městech zdražují a na vesnici se jejich štamgasti stahují do hasičáren, do kterých nemá člověk odjinud přístup. Nikdo moc neprotestuje, kdo by také napadal finanční úřady, které mohou zkontrolovat účetnictví až pět let dozadu.

Jak se vypařuje sociální kapitál

Tuto změnu způsobila vláda a nevysvětlila, kam má tato změna vést a co přinese, jaká bude společnost po zavedení pokladen. Slibuje se jenom, že se zvedne výběr DPH, o čemž se dá dosud úspěšně pochybovat, ale už není jasné, jaké budou vedlejší účinky, které nakonec významem překonají původní účel.

Předem se dá říci, že na likvidaci menších obchodů vydělají velké obchodní řetězce a také velké potravinářské koncerny, které je dokážou zásobovat v požadovaných objemech. Samozřejmě nepůjde jen o tuzemské koncerny typu Agrofert, u kterých se přes usilovný marketing o „českých potravinách“ ostatně dá také předpokládat, že obchodují s potravinami dovezenými z Polska a dalších zemí. Stejně tak se posílí role restauračních řetězců, které převezmou hospody zrušené jejich tradičním nájemcem nebo majitelem.

[[img:chrn_fullwidth:14607:]]

Zavedením EET se tedy jednak sníží sociální kapitál, který vzniká zavedením a prohlubováním interakcí mezi nakupujícími a prodejci v malých obchodech. V tom nemohou být nahrazeny průmyslově organizovanými procesy v supermarketech ani vietnamskými obchodníky, kteří ve své většině pravděpodobně přežijí. Za druhé, EET bude mít nějaký a nespíš negativní efekt na zásobování obyvatelstva potravinami.

Likvidace malých obchodů s potravinami patří k trendům také v západních městech, kde se nad vodou drží jen pekárny a bioprodejny. Přesto nejsou obyvatelé Rakouska nebo Německa odkázáni pouze na řetězce. Zdatně jim konkurují týdenní nebo i každodenní trhy s potravinami, které na náměstích nebo k tomu speciálně upravených plochách nabízejí sedláci nebo zpracovatelé z okolního venkova. Třeba ve městě velikosti Lince je takových trhů až deset. Obchodní řetězce snadno překonají nabídku na trzích cenou, jsou však nuceny jim konkurovat kvalitou. To se projeví třeba tím, že ani řetězce se neodváží nabízet vejce slepic z klecových chovů a že se stále častěji ohánějí termínem „biokvalita“.

Pokladny na trzích, první jednání

Tuzemské „farmářské trhy“ jsou něco jiného než nějaký „Bauernmarkt“ nebo „Grünmarkt“ v Rakousku a důvodem je fakt, že v Česku je málo sedláků. Zvláště v Praze nabízejí zboží zaměstnanci velkých zemědělských firem, kteří se maximálně mohou tvářit, že něco vypěstovali. Silnou skupinou se stali obchodníci, kteří přeprodávají podobně jako vietnamští obchodníci zboží z Makra. Přesto se na trzích v krajských nebo okresních městech objevují malí zemědělci rakouského typu nebo důchodci, kteří si přilepšují zahrádkařením.

Klíčovým momentem dalšího zásobování potravinami proto bude i v Česku další osud venkovských trhů po zavedení EET. Za pozornost stojí, že loňský rakouský experiment s elektronickými pokladnami měl zasáhnout i trhy. Nespokojení občané si však vymohli pro trhovce už po začátku reformy mírnější pravidla. Návštěvník trhů se tedy mohl zpočátku setkat s malými zemědělci, kteří mu kromě potravin předali i účtenku, posledních pár měsíců se už účtováním v elektronických pokladnách nezdržuje nikdo. To je značný rozdíl proti Chorvatsku, kde pokladny EET opravdu zahnaly malé zemědělce dál do šedé zóny.

[[img:chrn_fullwidth:14608:]]

Tuzemské trhy čeká první změna už za týden. Na pokladnách začne účtovat první část prodejců, tedy překupníci. Zahrádkářů s ročním objemem tržeb do 30 tisíc korun se naopak zákon netýká, jde ovšem opravdu jen o penzisty, kteří si k důchodu přilepšují prodejem jablek. Malí zemědělci zatím dostali odklad o rok. Mohou za to poděkovat lobby středně velkých firem, které odklad zařídily přes ministerstvo zemědělství. Rolníci i jejich zákazníci tak získali rok času, aby se stejně jako rakouští kolegové pokladnám vyhnuli úplně. Nejde však předem vyloučit, že nejasnosti kolem povinnosti používat EET některé trhy zlikvidují úplně, případně je změní na eldorádo překupníků. Ti se přizpůsobí vždycky a není důvod jim to vyčítat.

Obecně vzato, zavádění pokladen EET urychluje trend, kterému se nepřesně říká globalizace. Místní ekonomické aktivity i tradiční společenské vazby při něm podléhají strategiím velkých finančních skupin, které operují bez ohledu na národní či regionální hranice, a jak je vidět na pokladnách, koncerny často podporuje státní administrativa. Těmto trendům se nedá bránit, dají se však využít ve prospěch místních komunit. Tuzemský experiment EET naopak ničivý dopad globalizace na místní aktivity posiluje. Právě v tom se skrývá jeho hlavní selhání.

Největší zaměstnavatel v ČR propouští

V dobách největšího rozmachu zaměstnával v ČR přes milion lidí. Posledních několik let vytrvale propouští, letos v propouštění zrychlil a propouštění bude okračovat i v příštím roce. Zmizí řádově desítky tisíc pracovních míst.

Co chvíli narazíme na to, že naše vláda rozdává investiční pobídky. Velký nadnárodní koncern u nás postaví pobočku. Dostane zasíťovaný pozemek na stavbu nových hal, investiční pobídku v řádech pár stovek milionů až pár miliard a daňové prázdniny tak na pět let.

Pro Česko je to výhodné - vytvoří u nás přece pracovní místa. Statistiky ukazují, že vytvoření jednoho takového pracovního místa je pro ČR stále dražší, před nějakými lety to vycházelo kolem 40.000 EUR na jedno místo, dneska se pohybujeme někde kolem 85.000.

Ale co, na místě louky vznikne nová továrna a zaměstná lidi z okolí. Někdy až několik tisíc. A chcete vědět, jaký je její skutečný přínos pro ČR?

Předně - prvních několik let mzdy těmto lidem neplatí ten skvělý zaměstnavatel, ale náš stát. Tedy my, prostřednictvím daní. Vychází to, že z pobídky zaplatíme až kolem 75 měsíců práce. To je řádově 6 let. Což je náhodou zhruba ta doba, na kterou se investor zavazuje u nás svůj byznys provozovat. Ale popravdě - i kdyby to zabalil dřív (už se to také stalo), Česká republika nevysoudí na nikom nic. Česká pobočka holdingu půjde do insolvence, mateřské firmy se to kromě pošramocených vztahů s jednou garniturou politiků nedotkne. Tedy onen investor k nám přijde s tím, že na příštích 5-6 let nebude platit zaměstnance, udělá to za něj náš stát.

Bude tedy platit daně z příjmu a DPH? Teoreticky ano. Prakticky zanedbatelné. Holding bude legálně danit zisky tam, kde je to pro něj daňově nejvýhodnější (říká se tomu daňová optimalizace, a když ji provede mezinárodně pracující holding, je legální), což téměř jistě nebude v České republice.

Odvede nějaké DPH. Ale naprostá většina těchto investorů u nás vyrábí komponenty s velmi nízkou přidanou hodnotou, konečné výrobky minimálně daňově vznikají v mateřské centrále. Což mimochodem platí pro většinu našich dodavatelů pro automobilový průmysl. My vyrábíme, zisky účetně vznikají jinde.

Takže celý přínos se blíží tomu, že u nás zaměstnáme lidi, aby aspoň měli pocit, že dělají něco smysluplného, a zaplatíme je z vlastních daní. Vláda to odprezentuje, že sehnala zahraniční investory, kteří u nás vytvořili tisíce pracovních míst. Tak aspoň něco, ne? Ve skutečnosti ani to. Většina těhle velkých koncernů u nás vytváří relativně nekvalifikovaná mizerně placená místa, ta dobře placená má přece ve svém mateřském závodě doma, to dává smysl, ne? Takže u nás vytvoří nabídku mizerně placené nekvalifikované práce, občas se blížící práci otrocké, kterou stejně nemusí platit. Český stát tomu trošku pomůže, tím, že Národní banka měsíčně spálí asi sto miliard za to, aby srazila kurz koruny a ti pracovníci byli pro zahraniční investory ještě levnější. Chceme přece nabízet nejlevnější pracovní sílu na celém světě. Nebo snad ne?

Ale jsme optimisté, hala stojí, holding má českou pobočku, otevře náborové centrum a zjistí hroznou věc: Nejsou tu lidi, kteří by na jejich úžasné pracovní pozice chtěli nastoupit!

Řeší se to v podstatě dvojí cestou. Ta první je, že přes agentury najmou pracovníky hlavně z Ukrajiny, když ti líní Češi nechtějí za 12 hrubého k pásu! Aspoň, že to zaplatí. A krom toho jejich zástupci dojdou za ministrem školství lobbovat: Prosimvás, zbláznili jste se? My nepotřebujeme vzdělané kvalifikované lidi, co to to vaše školství dělá?! My potřebujeme lidi k pásu, nejvýš nějaké vyučené řemeslníky, udělejte něco! A socialističtí ministři školství se tu a tam opravdu snaží i něco udělat.

Vlastně vidíte, na začátku jsem zmínil největšího zaměstnavatele v ČR. Ten už hezkých pár let žádná nová místa nevytváří. Propouští a propouští. Neprosperuje. Nemá mezinárodní holdingovou strukturu, tak nemůže daňově optimalizovat, a když něco nezaplatí, nepošle do vlády lobbistu, aby to zařídil, ale pokud nezaplatí, skončí to exekutorem. Ten zaměstnavatel se jmenuje OSVČ. Nebere dotace, na ně administrativně ani charakterem všech eurodotací nedosáhne, ty jsou určeny pro ty nahoře uvedené holdingy. Nedostává investiční pobídky, nemá daňové prázdniny. Kupuje EET pokladny a denně přes média poslouchá urážky od ministra financí, který ač sám oholil stát na daních o jeden a půl miliardy, nestydí se mluvit o tom, že OSVČ kradnů. A tak jsou OSVČ lovnou zvěří úředníků všeho druhu a jsou upřímně nenáviděni především státními úředníky, kteří je považují za třídního nepřítele, který se topí v penězích, zatímco oni musí každý den navlékat ty klotové rukávy, aby ty OSVČ mohli podojit a zprudit.

Ve skutečnosti tenhle zaměstnavatel nejen vytváří nejvíc pracovních míst v ČR, ale také nejvíc přispívá do společné pokladny, ze které se vyplácejí investiční pobídky velkým holdingům, i mzdy úředníkům, kteří nikdy nepochopí a nepřijmou, že jim peníze nedává stát, ale přes daně je platí tihle odporní OSVČ.

A jestli to nějaký OSVČ čte a ještě nemá moc vysoký tlak: Umíte si představit, kam by se vaše počínání pohlo, kdybyste pod slibem, že své místo udržíte dalších 5-6 let, dostali pobídku 85.000 EUR - tedy něco přes dva a čtvrt milionu?

Tomáš Houška, blog idnes.cz

 

Jak zamknout hranice před ilegálními imigranty?

S požadavkem naší mnohonásobné zlaté slavice Lucie Bílé, abychom zamknuli před ilegálními imigranty hranice na sto západů, souhlasím na sto procent. Problém je v tom, že k tomu nemáme prostředky. Naše armáda a policie jsou schopny dohromady pro tento úkol vyčlenit asi 15 tisíc osob ve zbrani. Když zvážíme potřebu rotace (střídání), tak jsou schopni dohromady hlídat hranice asi tří okresů. Jediná země, která je schopna své hranice bránit – a již dva roky to dělá - je Švýcarko. Tam je ovšem v každé domácnosti nejméně jedna útočná puška a kompletní výstroj. Již druhým rokem se více než 1,36 milionu Švýcarů střídá ve třídenních až týdenních intervalech v hlídkách na hranicích. A nezvané odhánějí pryč.

Kdysi v dobách Československa měla naše tehdy lidová armáda 16 pozemích divizí, které čítaly 130 tisíc vojáků. Při přepočtu na Česko - bez Slovenska - by to bylo asi 10 divizí a asi 87 tisíc vojáků. Pro případ války se počítalo s 34 pozemními divizemi do nichž bylo možno povolat až půl milionu vojáků. Pro každého z nich měla armáda ve skladech zbraň, munici, výstroj a další vybavení.Tehdy ovšem stát povolával do armády mladé muže na dobu dvou let prezenční vojenské služby. Ta byla mnoha lidmi nenáviděna a považována za ztrátu času. Po rozpadu Československa a vstupu ČR do NATO byla Armáda ČR plně profesionalizována. Rozhodnutí o profesionalizaci armády padlo v roce 2000 a bylo přijato s téměř všeobecným souhlasem.

Dnes má Armáda ČR tabulkově 25 tisíc vojáků. Včetně generálů, kuchařů, skladníků a „papírových válečníků“ (těch co na Generálním štábu a nižších velitelstvích válčí s papíry). Z tabulkového počtu je však téměř čtvrtina míst neobsazena. Nechybí papíroví bojovníci. Chybí samozřejmě dělostřelci, tankisté a hlavně pěšáci. Z části si za to armáda může sama. Koho čeká, že se jí přihlásí na inzerát, že hledá dělostřelce do Jinců? Nepřihlásí se samozřejmě nikdo. Žádný civilista totiž není dělostřelec. Takže nemá potřebnou kvalifikaci. Dělostřelcem se člověk může stát jedině v armádě. Takže armáda má hledat vojáky a pak jim nabídnout příslušný výcvik. Třeba na dělostřelce. Druhým problémem je, že dnes už ani profesionální armáda negarantuje jistotu zaměstnání. Vojáci jsou rekrutování na smlouvy na dobu určitou. Bez jistoty prodloužení, pokud voják bude své povinnosti plnit řádně. K čemu je potenciálními zájemci vidina, že po deseti a více letech bude mít nárok na výsluhu. Když všichni vědí, že těsně před třetím kontraktem nejsou smlouvy vojákům obnovovány. Proto, aby stát ušetřil tisíce na výsluhách, zahodí statisíce až miliony investované do výcviku každého zkušeného vojáka, kterému neprodlouží smlouvu.
 


Ostatně i to číslo 25 tisíc je velmi pochybného původu. Jak vzniklo? Ne na základě nějaké analýzy, která by spočítala, kolik potřebujeme vojáků k obraně země. Prostě se škrtalo tak dlouho, až zbylo to, co dnes máme. Pro informaci - policistů je tabulkově 45 tisíc. Včetně kriminálky, dopravky a papírových čertů na policejním prezidiu a krajských ředitelstvích. I policisté mají podstav. Chybí samozřejmě ti v pořádkové službě a na kriminálce. Papíráků je dost. Po letech decimování prováděné všemi těmi Rumly, Langry, Grossy, Johny, má policie problém obsadit rozpisy služeb.

Armáda je na tom po všech těch Baudyších, Tvrdících, Parkanových a Bartácích ještě hůř. Je fakticky rozkradená a vytunelovaná. Dnes už není schopna ani mobilizace. Z dřívějších kasáren jsou hotely nebo nákupní centra. Pro případně povolávané vojáky nemá armáda ani uniformy ani zbraně a munici.. Samopaly vz. 58 byly rozprodány po 3 tisících Kč za kus. Dnes jsou sklady prázdné. Přesněji – armáda už nemá ani ty sklady a musí si je pronajímat od civilních firem. Dokonce i prvorepublikové pohraniční pevnosti byly rozprodány. Dnes patří soukromníkům a většinou se v nich pěstují žampiony. Občas je některý z nich používán partou nadšenců jako muzeum.

Takže - jestli s tím rychle nezačneme něco dělat, tak až se ilegální imigranti rozhodnout přijít k nám krást, vraždit a znásilňovat, tak s tím nic nebudeme schopni dělat.

Opačným příkladem je Švýcarsko. Země se sedmimilionovou populací má armádu o síle 1.365.220 vojáků (údaj z roku 2010). Profesionálních je z nich pouze 3,600 příslušníků letectva, speciálních jednotek a výcvikových instruktorů. Ostatní jsou příslušníci milice. Každý dospělý muž při dosažení věku 19 let „vyfasuje“ od státu erární automatickou útočnou pušku SiG 550 nebo SiG 751 a pistoli Glock 21a k ním tisíc kusů nábojů. K tomu kompletní výstroj. Od uniforem, bot, stanu, lopaty až po kolo. Tuto základní výzbroj a výstroj má doma každý voják, který absolvuje základní výcvik v délce 18 až 21 týdnů (podle druhu zbraně).
 


Více než milion tři sta tisíc vojáků jsou Švýcaři schopni mobilizovat do plné bojové pohotovosti během 12 hodin. Což je světový unikát.

Pro netrestané muže je služba povinná. Pro ženy je otevřená dobrovolně. Ten, kdo sloužit ve zbrani odmítne nebo nemůže (ze zdravotních důvodů nebo proto, že byl trestán pro úmyslný trestný čin) musí počítat se službou v civilní obraně a dvouprocentní přirážkou k platným sazbám daně z příjmů. Aby platil na ty, kdo slouží vlasti.

Kromě základního výcviku se každý Švýcar ve věku 19 až 42 let musí zúčastňovat cvičení nebo bojového nasazení v rozsahu 3 týdnů každý rok. Již druhým rokem se v rámci tohoto systému Švýcaři střídají ve třídenních až týdenních intervalech při ochraně svých hranic. Hranice Švýcarska jsou fakticky obloženy vojáky v palpostech. Zastavují všechny, kteří by chtěli hranici překročit jinde, než je legální hraniční přechod. Každého, kdo by chtěl nelegálně proniknout do Švýcarska „po zuby ozbrojená“ skupina vojáků vykáže. A troufám si říci, že by neváhali střílet ani vteřinu. A v případě střelby by za vojákem stál celý národ.

Na vlnu migrantů se Švýcaři jako jediní v Evropě začali připravovat již v roce 2012. Jejich zpravodajské služby vyhodnotily toto riziko jako akutní. Což ostatně služby dalších zemí taky. Na rozdíl od nás a celé EU, však Švýcaři jako jediní adekvátně zareagovali. V roce 2012 uspořádali cvičení Stabilo Due v rámci něhož cvičně uzavřeli hranice s Francií. Tehdy Francie vznesla diplomatickou cestou protestní nótu. Z níž si ovšem Švýcaři nic nedělali. V roce 2013 již cvičili uzavření veškerých hranic v rámci akce Duplex Barbara. Opět za hlasitého brblání – tentokrát z Bruselu, že to narušuje Schengenský prostor jehož je Švýcarskou součástí. A pak to přišlo. V roce 2014 se počet ilegální imigrantů proudících ročně do Evropy přehoupl do statisícových hodnot. V rámci série cvičení Conex Švýcaři zřídili soustavu palpostů, které jsou schopny pokrýt palbou celou hranici. Když loni na pozvání německé kancléřky Merkelové vyrazili do Evropy miliony imigrantů, tak Švýcaři přešli na trvalé střežení hranic. Všichni příslušníci armády se při tom střídají. Brusel a okolní státy raději „drží hubu“. Protože mají svých starostí dost. Právě s těmi miliony migrantů, z nichž mnozí znásilňují, kradou a vraždí.

Švýcaři se nespoléhají ani na EU ani na NATO, ale pouze sami na sebe. A svoji zemi si brání. Ukazuje se, že obě uvedené organizace jsou v tomto ohledu k ničemu. EU, která chce všechny občany v rámci nové směrnice odzbrojit, je spíše na škodu.

Jedině švýcarská cesta se ukázala jako účinná. Ano, je drahá. Švýcaři dávají na obranu 1% svého HDP, které je ale šestkrát vyšší než to naše. Ale dávají do toho hlavně sebe a svůj čas. Asi jako jediní v Evropě totiž chápou, že nikdo jiný to za ně neudělá. Každý Švýcar se zapojuje. Protože žádný z nich nechce, aby jim kdokoli nezvaný přišel vykrást dům nebo znásilnit ženu či dceru, tak se střídají, aby je vůbec nepustili do země. Jiná účinná cesta není. Je ale pravda, že tam nemají žádného Sobotku, Prouzu, Dienstbiera, Stropnického, Pelikána nebo Merkelovou. Nebo možná právě proto je tam nemají. A mají doma klid.
Martin Kunštek, asistent poslance Bublana

Tolerantní výchova ničí dětem hodnoty. Jsou nezvladatelné, zlé a ničeho si neváží

Český rozhlas - Shovívavá výchova končí špatně. Děti, kterým rodiče nevymezili hranice, mají problémy se sebeovládáním. Chybí jim motivace, disciplína a odpovědnost. Vidí jenom svoje potřeby a ke svému okolí jsou lhostejné. O příliš benevolentní výchově jsme v rozhlasové Radioporadně mluvili s klinickou psycholožkou Blankou Pöslovou. 

Dnešní děti rozhodují o všem. Kdy půjdou spát, co si vezmou k jídlu, jak dlouho budou na počítači. Ruší u stolu, když si rodiče povídají, skáčou jim do řeči. Očekávají, že budou centrem dění. A pokud nejsou věci podle jejich představ, vztekají se a jsou agresivní. 

„Dáváme dětem příliš prostoru, příliš široké hranice, naopak málo řádu a pevnosti. Všechno PŘÍLIŠ je špatně. Tak jako není dobrý bezpočet zákazů a příkazů, není správná ani nadmíra volnosti, což je dnešní trend,“ říká psycholožka Blanka Pöslová. 

Od rákosky k anarchii 

Zatímco v 50. letech vládli v rodinách despotičtí otcové až přespříliš tvrdou rukou, dnes tu naopak máme hodně benevolentní matky. Přístup ve výchově se změnil hodně po sametové revoluci. Společnost se překlopila do druhého extrému. 

„Rodiče o svém přístupu k potomkům přemýšlí. Čtou psychologickou literaturu a dávají přednost tomu, aby bylo jejich dítě vychováváno svobodně. Nechtějí zasahovat do jeho osobnosti a něco mu diktovat,“ popisuje současné tendence Blanka Pöslová a doporučuje, aby všechny knihy rodiče brali s nadhledem. Každý by si měl vybrat jen to, co je mu blízké a co podle svého uvážení považuje za dobrou radu. 

„Tisíckrát si mohu přečíst, že bych měla být ve vedení syna nebo dcery pevnější. Pokud se ale sama pro to vnitřně nerozhodnu a nezačnu to důsledně uplatňovat, nic se nestane,“ vysvětluje Blanka Pöslová. 

Rodiče musí být za své dítě zodpovědní 

Proč je špatně, když jde dítě spát, jak si samo určí? Co je špatného na tom, že si řekne, co chce jíst? Protože malé dítě neví, co je správné. Nemá tušení, proč by mělo jít do postele v osm hodin večer a jíst zdravě. Tohle všechno musíme naše děti naučit – pevně a láskyplně. „My rodiče jsme zodpovědní za to, k čemu děti vedeme a směřujeme,“ zdůrazňuje Blanka Pöslová. 

Co se zákonitě stane, když si dítě může dělat, co chce? Zkouší víc a víc. Navíc se v poslední době zřetelně ukazuje, že takto vedené děti jsou agresivní. 

„Stává se, že rodiče neztlumí první vlnu, kdy potomek snaží prosazovat svoji vůli násilím. Dokonce se nechávají od svých tříletých dětí bít a připadá jim to roztomilé. Jenomže to vede k tomu, že se děti začnou násilnicky prosazovat všude,“ říká Blanka Pöslová. To způsobí, že tvrdě narazí v sociálních vztazích. Neznají hranice a netuší, kam až mohou zajít. Nemají respekt vůči svému okolí. Myslí si, že jejich emoce a potřeby jsou jediné na světě. 

„S překvapením zjišťují, že i ti druzí něco chtějí a potřebují, ale nejsou schopní to sladit. Mají problém se přizpůsobit v jakémkoliv kolektivu. Neumí se ovládat a strádat,“ vysvětluje Blanka Pöslová. 

Ach, ta technika! 

Mnozí rodiče jsou nešťastní z toho, kolik času tráví jejich děti na počítači nebo mobilním telefonu. Pokud se pokusí užívání techniky regulovat, tvrdě narazí na odpor. Příkladem je příběh posluchače Libora, který zavolal do Radioporadny. Jeho šestiletý syn dostal pod stromeček tablet. V momentě, kdy rodiče po něm chtějí, aby ho odložil, reaguje nepřiměřeně agresivně. 

„Nejdůležitější je nastavit striktně pravidla používání. Když dáte dítěti k Vánocům tablet, musíte počítat s tím, že se bude při odebrání vztekat. V té chvíli mu nabídněte jinou aktivitu. Když na to nepřistoupí, nechte ho být. Ať se klidně vzteká. Přestaňte s ním komunikovat a tablet mu rozhodně nevracejte. Nikdy neustupujte. Vy rozhodněte, kolik času denně bude s tím tabletem vaše dítě trávit. U šestiletého dítěte doporučuji maximálně dvě půlhodiny za den,“ radí klinická psycholožka Blanka Pöslová. 

Desetileté dítě dokáže celý den sedět u počítače. Jakmile ho rodič nevyžene k jiné aktivitě i přes jeho nelibost, škodí jeho zdraví. Tak jako ve škole platí pravidlo, že se při vyučování nesmí používat mobilní telefony, měli bychom mít jasná pravidla i doma. 

Kateřina Prouzová, Český rozhlas