Chrudimské noviny Existuje vůbec ještě nějaký český národ?

Dnes: 2°C
Zítra: 6°C
Pozítří: 7°C

Existuje vůbec ještě nějaký český národ?

Každoročně je pietní akt v Ležákách zkouškou, která prověřuje naše vlastenectví. Mnohý čtenář se jistě neubrání kyselému úsměvu, protože právě láska k vlasti je něčím, co se dnes opravdu moc nenosí. Maximálně tak nějaký bláznivý levicový nebo pravicový radikál ještě vykřikuje: „Nic, než národ.“ Od nich ale spořádaný občan dává ruce pryč, protože by se mohl ošklivě spálit.


Co je to „vlast“? V době, která přeje nadnárodním celkům, korporacím a aglomerátům, toto slovo zní jak ze starých, zaprášených časů. Možná ti dříve narození, kteří pamatují prezidenta Masaryka, najdou v sobě ztracenou ozvěnu hrdosti na národ a zem, která sice opuštěna všemi a donucena ke kapitulaci před Hitlerovou Třetí říší zůstala plnou hrdinů, ale i kolaborantů.


Jak má být člověk hrdý na zemi, která ve svém čele strpí kreatury, jež beze studu obchodují, uplácejí a zneužívají svěřenou pravomoc? Jak milovat vlast, jíž vládnou ochlokrati - lůza? Jen obtížně se pak naslouchá slovům některých politiků, kteří vybízejí k boji proti novodobým Hitlerům, když kudlu v kapse otevírají spíše nestoudné šachy premiéra Nečase a jeho konkubíny Nagyové. Směšné panáčky sloužící v elitní vojenské rozvědce snad zmiňovat netřeba.


Kým je průměrný Čech, jak vidí svou rodnou zem? Národ pivních diskutérů, jimž mandle nezvedne ani zcela evidentní soustavné zneužívání důvěry politiky, úředníky a státními činiteli. Zem rozparcelovanou na sklady, výrobny a megamarkety, která není schopná vyprodukovat potraviny, jež by její obyvatele uživily. Trpká příchuť zůstává na patře a člověk se jen těžko brání tomu, aby neklopil zrak.


Ze zemského ráje na pohled zbyly lesy vyplundrované státním podnikem Lesy ČR, nájezdy motorkářů a bezohledných turistů. Národní identita, jeden z hlavních důvodů, proč kdysi vznikla První republika, se dnes vyznačuje pouze tradičním, českým černočerným humorem. Nic dalšího, krom občasných záchvěvů hrdosti při sportovních utkáních, však nezbylo.


Tatíci pomáhající vojákům v likvidaci Heydricha nyní plní vozíky jídlem a spokojeně předou u televizorů. Kdo by bránil zem před tyglíkem Evropské unie, údajně bratrské společnosti ničící zbytečky národů a jednotlivců vymykajících se šedému průměru? Zacpaná ústa dotacemi a některými mediálními pohůnky však těžko budou křičet. Ležáky jsou prubířským kamenem. Ukazují nám, jak si vážíme hrdinů. Jsme totiž stále ještě Češi. A jako hrdinní paragáni bychom se ani my neměli nikdy vzdávat boje o vlastní zem a duši národa. 

Jakub Valenta

Reklama