Naše krásné město se může pochlubit mnoha nádhernými památkami. Tu vykukuje regotizované baroko, které původně skutečně bylo gotikou, onde nacházíme stavby typické pro devatenácté století a podzim Rakousko - Uherské monarchie. O Chrudimi se dá hovořit, jako o „městě kostelů“. Jen si je schválně někdy spočítejte. Jeden z nich už dokonce nestojí, protože jeho místo zabrala Komerční banka.

Nádhera bývalého hřbitovního kostela svatého Michaela Archanděla okouzlí každého, kdo do Zieglerových sadů vstoupí. Ladná věžička osazená zvonem se vypíná k nebi uprostřed sladce vonících lip. Jen ptáci svým koncertem ruší letní podvečer a zem dýchá teplem, které celý den přijímala od zlatého kotouče mizícího za siluetou arciděkanského kostela. Idyla bývalého hřbitova je takřka dokonalá. Milosrdná tma totiž zakrývá i to, co jindy řve do oázy přírody, rozkládající se jen ždibíček od Resselova náměstí a chlouby města - Muzea barokních soch. Kostel totiž jako by následoval nebožtíky, kteří kdysi dávno v jeho útrobách pohlíželi z otevřených rakví mrtvýma očima a hledali spásu. Michalský svatostánek trpí. Mnohý se možná už ani nepozastaví u jeho zdí, které zdobí unikáty náhrobních kamenů dávných Chrudimáků, jejichž jména zná snad už jen matrika pana faráře, nebo počítač pracovníků archivu.

Kameny, svědčící o zbožnosti a umu našich předků, se rozhodli „vylepšit“ snad samotní potomci těch, kdo pod nimi kdysi odpočívali. Klikiháky, perverzní obrazce, vulgární texty, ale také rozlézající se zelený mech a mokré zdivo. To vše najde milovník umění, který se snad zastaví a náhrobky si prohlédne. Kostel trpí. Jeho prvním hřebem jsou samozřejmě teenageři, kteří tak rádi sprejem zdobí jeho stěny, náhrobky. Druhým, daleko větším hřebíkem do rakve, je však dlouhodobý nezájem těch, kteří jsou zvoleni na svá místa proto, aby prostředí, v němž se jejich voliči pohybují, bylo přívětivé, krásné a samozřejmě zdravé.

Po roce žádná změna.  Foto: Chrudimské noviny

Choroby jsou různého druhu. Závažnější, než ty, postihující tělo, jsou nemoci mysli. A nemocná společnost potřebuje léčbu. Potřebuje vidět, že karcinom, kterým devastace unikátní památky nepochybně je, najde svého lékaře, jenž ho okamžitě odstraní. Pošle pracovníky, aby posprejované zdi očistili a natřeli speciální substancí, která pozdější odstraňování barev novodobých "umělců" usnadní. Lékař nesmí čekat na konečné stádium nemoci. Dobře ví, jak důležitá je prevence, správná životospráva. Stejně i starosta, jehož žena se na facebooku rozčiluje, co že si to mládežníci zase dovolili, musí umět předcházet výstřelkům, ničícím životní prostředí nás všech. Prostředí totiž determinuje chování člověka. A ten, kdo žije obklopen kulturním barbarstvím, barbarem se za čas stane.

Kostel svatého Michaela roky žaluje na nečinnost těch, kteří by z podstaty své profese nečinní být neměli. Jelikož jejich cítění zneuctěný chrám nezraňuje, nabízí se otázka - nestali se už sami barbary, s nimiž by měli bojovat?

Jak vypadal kostel před rokem? Podívejte se zde.  Jak vypadá dnes? Běžte se podívat...