Chrudimské noviny Janek Žežula: „Hrajeme blues-rock s přesahy do různých stylů."

Dnes: 3°C
Zítra: 6°C
Pozítří: 6°C

Janek Žežula: „Hrajeme blues-rock s přesahy do různých stylů."

Chrudim - Rodilý Chrudimák, frontman kapely John Hayllor, ale taky manžel a táta. Janek Žežula si s námi povídal jednoho podzimního slunečného dne nejen o své kapele a proč už v Chrudimi moc nehrají, ale třeba taky o tom, jak prožívá své rodičovství.

V Chrudimi jsem se narodil, i když většinu dětství jsem zde nežil. Do Chrudimi jsem se vrátil až v osmnácti letech. A mám Chrudim rád. Přesvědčil jsem svojí ženu, aby se sem přestěhovala až ze Slezska,“ říká s úsměvem. Spěch velkoměst Janek příliš rád nemá, spíše mu vyhovuje život v malém městě. Jedním dechem však dodává, že malá města zase nejsou tak anonymní a to přináší pozitiva i negativa. „Chrudim je vlastně taková velká vesnice, každý tady zná každého. A to je příjemné třeba tehdy, když člověk potřebuje s něčím pomoct a má se tedy na koho obrátit.”

Přestože se Jankovi v Chrudimi žije dobře, jako muzikanta ho mrzí upadající kulturní život. „Dříve na mě Chrudim působila živějším dojmem. Je ale možné, že to jen postupem let vnímám jinak a že se dnes o kdejakých akcích ani nedovím. Nelze říct, že by se v Chrudimi nedělo nic. Nedávno probíhal festival Zlatá pecka a to je bezpochyby moc hezká akce. Taky fandím lidem okolo Leťáku, je to krásný prostor, který tu má své místo. Nebo Muzeum loutkářškých kultur pořádá různé akce na opravených terasách. Obecně mi ale přijde, že tomu město nejde moc naproti. Na náměstí se koncerty už v podstatě nedělají a centrum se vylidňuje,“ popisuje svůj pohled. S kapelou v Chrudimi už skoro nehrají, i když v minulosti pořádali koncerty i několikrát ročně. „Přestali jsme, protože lidi na koncerty moc nechodili a nás to pak nebavilo. Paradoxem je, že když přijedeme do úplně cizího města, kde nás vůbec nikdo nezná, tak si tam užijeme víc zábavy, než v domácím městě, kde máme hromadu známých,“ dodává Janek Žežula.

Přirozeně jsme se v rozhovoru dostali k Jankově kapele John Hayllor, která funguje asi čtyři roky a nás zajímalo víc - co hrají, kdo skládá písničky a kde je případně mohou čtenáři slyšet. Mladý muzikant se pouští do vyprávění o svém největším koníčku. „Hrajeme takový blues-rock s velkými přesahy do různých stylů. Nemáme žádné hranice. Když chceme udělat country písničku, tak napíšeme country, když chceme hrát moderní rockovou písničku, tak ji napíšeme. Písničky skládáme v kapele společně. Náš baskytarista je velmi dobrý angličtinář a má cit pro jazyk, takže ten je hlavní tvůrce textů. Mě vlastně psaní textů moc nebaví. Já si rád vymyslím hudební linku, baví mě produkce, baví mě dělat muziku a vymýšlet aranže, ale texty mě nikdy nebavily. Zato Břeťa, náš baskytarista, přijde na zkoušku, vyjde na chodbu a za deset minut přijde skoro s hotovým textem”. Takový talent je hoden obdivu, zvláště když se jedná o tvorbu textů v jiném než mateřském jazyce. Kapela už vydala jedno album a natočila několik videoklipů. Ten nejnovější se točil v chrudimském divadle Karla Pippicha a hotový bude co nevidět.

Na otázku, kde bychom si mohli kapelu přijít poslechnout, kde hrají, zpěvák odpovídá: „Kde se dá. Jsou akce, na které jezdíme pravidelně - v Pardubicích na bluesovém festivalu Blues pro Špágra budeme hrát už potřetí. Někdy jezdíme koncertovat i do Prahy”.

Nakonec se náš rozhovor stočil k osobnějšímu tématu, a tím je rodina. Janek Žežula je otcem rok a půl staré holčičky. Protože jsou jeho rodiče stále pracovně vytíženi, na péči o dceru zůstávají s manželkou spíše sami. Přesto se jim takto žije dobře a třeba o bydlení se širší rodinou neuvažují. Na otázku, jestli to v péči o děti nemají dnešní mladí lidé o něco těžší, než starší generace, Janek odpovídá: „Doba jde zkrátka dopředu. Dříve to fungovalo jinak - stavěly se veliké dvougenerační domy a lidé žili pospolu... dnes to tak není a nemyslím si, že je něco dobře nebo špatně. Je to zkrátka jiné. Kdybych si chtěl vybudovat statek, tak si nekoupím byt v Chrudimi, ale koupím dům za městem s velkou zahradou a nastěhuji si tam rodiče. Jenže takhle to nechci ani já a nechtěli by to ani moji rodiče. Záleží na rozhodnutí každého, jaký životní styl mu vyhovuje a to mi připadá fajn. Dříve lidi nemohli nikam cestovat, žili v izolaci za jiného režimu a nezbývalo jim nic jiného, než budovat ty hnízdečka tady; jezdit na chaty a žít víc společně. Takže, ano, dnešní mladé rodiny to mají v tomhle o dost náročnější… Ale zase můžou jet v létě k moři a v zimě si zalyžovat do Alp.”

Doba plná příležitostí fandí i mladým rodinám, přestože si každá musí najít tu cestu, po které se právě ji nejlépe kráčí.

red

Reklama