Chrudimské noviny Aegyd Pengg: Kvůli sto letům historie to nedělám

Dnes: 17°C
Zítra: 22°C
Pozítří: 22°C

Aegyd Pengg: Kvůli sto letům historie to nedělám

Hospodářské noviny - Jaké to je, řídit firmu, kterou zakládal praprapradědeček? Kdy je potřeba udělat radikální řez? A kolik lidí o tom může rozhodovat? Odpovědi zná Aegyd Pengg, majitel a šéf rakouské firmy Pewag, která vyrábí nejen sněhové řetězy a dva výrobní závody má ve východních Čechách.

Podnik je jako člověk, taky po určité době zestárne a je potřeba ho nějak obnovit, osvěžit, vlít novou krev. Když říká tahle slova, vypadá Aegyd Pengg celkem zamyšleně a vážně. Mluví přitom o době, kdy přebral od otce firmu Pewag, vyrábějící sněhové a technické řetězy, a rozhodoval o velkých změnách, které podnik poslaly úplně novým směrem.
Většinu květnového pátečního dopoledne v rakouském Klagenfurtu se ale Aegyd Pengg směje. Někdy jen tak na půl pusy, když říká, že v byznyse má na sobě všechno cenovku a všechno je na prodej, na rozdíl od života. Potom ho ale pobaví otázka, jestli se jako malý pletl otci pod nohy v rodinné řetězárně, a to se začne hlasitým a burácivým smíchem otřásat nejen Pengg, ale i masivní stůl, o který se opírá.

a

Aegydu Penggovi bude letos padesát. Firmu Pewag nejen řídí jako stoprocentní vlastník, ale občas pomáhá i s výzkumem a vývojem. Je podepsán pod několika patenty Pewagu. Kromě rodiny a irmy si umí udělat čas i na jachtařské závody, které pravidelně vyhrává, a na pilotování vrtulníku. Foto: Zbyněk Ptáček
 

Odpověď zní nicméně ne. „Otec chodil do výroby tak jednou týdně a mě tam s sebou nebral,“ říká Pengg, kterého nerozesmála vzpomínka na dávné dětské dobrodružství v továrně, ale fakt, že se ho na to vůbec někdo ptá. „Firma mě tehdy opravdu nezajímala a ani otec se nesnažil mě k tomu nějak vést,“ dodává. A nabourává tak představu, jak se měl jako dědic odmalička připravovat na převzetí rodinného impéria, které v roce 1885 založil jeho praprapradědeček.
Když potom Pengg prohlásí, že není mužem tradice a rozhodně nešel do čela Pewagu proto, aby udržel více než sto let rodinné historie, nostalgickou představu rozbije úplně. A z jejích střípků pak vystupuje mozaika odhodlaného podnikatele, který si napřed vybudoval vlastní kariéru, aby pak od otce koupil rodinný podnik a během deseti let ho zdvojnásobil. Dnes má Pewag pobočky ve 120 zemích světa, třináct výrobních závodů, zaměstnává 1500 lidí a ročně utrží v přepočtu přes pět miliard korun.

V rukou dvou rodin

Rychlokurz historie ve výroční zprávě Pewagu připomíná, že původní řetězárnu rozjel Johann Pengg před 130 lety v rakouském Kapfenbergu a v roce 1923 se pak firma spojila s řetězárnou Ludwiga Walenty v Grazu. Tím vznikl Pewag, který byl po několika letech přeměněn z akciové na komanditní společnost a až do začátku 21. století zůstal výlučně v rukou obou rodin, Penggů a Walentů.
V červenci 1965 se do rodiny Penggů narodil Aegyd. „Vyrůstal jsem ve Štýrsku, v malé vesnici s asi dvěma tisícovkami obyvatel,“ vzpomíná. Doma měli Penggovi au pair, a tak jako dítě mluvil stejně často anglicky jako německy. Za dalším vzděláním odešel Aegyd Pengg do Vídně. „Na technické univerzitě jsem studoval strojírenství a matematiku, jako postgraduál jsem si vybral ekonomii. A bylo to náročné,“ dodává dost vážně. Uvěřitelné je to jenom do chvíle, než mu začne cukat koutek a dodá, že má na mysli hlavně studentský život. A že matematiku nakonec na rozdíl od strojírenství nedostudoval. Přesto to byla právě čísla a výpočty, co ho dalších několik let živilo. Ve Vídni si Pengg s jedním společníkem otevřel technickou kancelář, dělali konstrukční výpočty pro strojírenství. „Počítali jsme aeroakustiku, hlučnost aerodynamického proudění pro turbíny, pracovali jsme pro automobilový průmysl. Na propočítávání odhlučnění aut jsme spolupracovali i s automobilkami Ferrari nebo Bentley,“ popisuje Pengg.

Když je třeba říznout

Mezitím se ale jeho otec rozhodl, že se z vedení irmy stáhne, a nabídl Aegydovi odprodej svého podílu v Pewagu. „Nejsem mužem tradice, ale jsem podnikatel, byznysmen,“ usmívá se Pengg, když o koupi otcova podílu ve firmě mluví. A tak věci nabraly rychlý spád. Na začátku ledna 1993 nastoupil Pengg do čela inženýringu Pewagu a za pár měsíců už seděl ve vedení společnosti. „Otec působil dalších sedm let v čele dozorčí rady, která zasedala čtyřikrát ročně, potom ale odstoupil,“ dodává Pengg. Teď bylo na něm, aby ukázal, co umí.

„Prvních šest sedm let jsem toho ve firmě moc neměnil a vedl ji podobně, jako byla vedená předtím,“ říká Pengg a lakonicky dodává „bohužel“. Sice se rozhodl podniknout první výrobní expanzi za rakouské hranice, když před dvaceti lety koupili kovárnu v Chrudimi a řetězárnu ve Vamberku, ale management a způsob vedení podniku neměnil.
To první expanzivní rozhodnutí se Penggovi vyplatilo. „Je fascinující zpětně sledovat tu proměnu. Praha byla šedivá, země ospalá. Teď je Česko plné energie, hýbe se dopředu, je vidět, že využilo svůj potenciál,“ říká. Potenciál využil i Pewag – zatímco na začátku byla produktivita práce v jeho českých závodech o dost slabší než v Rakousku, dnes je srovnatelná. „A to rozhodnutí jít do Česka se od začátku vyplatilo. I s nižší počáteční produktivitou, protože tehdy byly české platy sedmkrát nižší než rakouské,“ doplňuje Pengg.

a

V Chrudimi, kde má Pewag kovárnu s osmdesátkou zaměstnanců, firma vybuduje celý nový závod za víc než 300 milionů korun. Stavět by se měl rok a půl a práci v něm najde až 130 zaměstnanců. Foto: Lukáš Biba

Ne všechno ale běželo tak skvěle. V roce 1999 koupil Pewag závod v Itálii a s ním i obrovské problémy. „Ten podnik měl zfalšovanou bilanci, účetnictví, a my jsme nakonec zaplatili mnohem víc, než byla jeho reálná hodnota. A to potom zatížilo celou skupinu Pewag,“ popisuje Pengg.
Aby se rakouská společnost zachránila, bylo nutné navyšovat kapitál a provádět změny v managementu. Itálii musel Pewag úplně odříznout. Tahle italská lekce byla pro Pengga i pro firmu těžká a její následky trvaly několik let. „Bylo potřeba udělat radikální změny, abychom se zase postavili na nohy,“ přiznává Pengg.
A tak deset let poté, co převzal otcův podíl, přišel za rodinou Walentů a nabídl jim odkup podílu, který v Pewagu drželi už osmdesát let. Proč? „Věřil jsem, že tak závažná rozhodnutí musí dělat člověk, když má plný podíl a plnou zodpovědnost,“ říká.
Walentovi mu svoji část firmy opravdu prodali. „Myslel jsem, že to bude mnohem těžší, ale byli rádi, že dostanou peníze a volnou jízdenku ven z podniku. Nechtěli se účastnit těch radikálních řezů,“ dodává Pengg.

V roce 2003 se tak stal stoprocentním majitelem Pewagu a zatím posledním z Penggů spjatých s podnikem. „Širší rodinu firma moc nezajímá, potkáváme se většinou na pohřbech a tam se o výsledovce opravdu nebavíme. Občas se ale radím s otcem, probíral jsem s ním i všechny velké změny.“

Burza jako elegantní řešení

Ptám se ho, zda tehdy neuvažoval o tom, že by svůj podíl také prodal, podobně jako Walentovi. Jestli si vůbec dovede představit, že by tu dlouhou rodinnou tradici přerušil. A on se zase směje. „Jestli půjdeme dál, jestli Pewag vytáhneme z problémů, to nebyla vůbec otázka, to byla samozřejmost. Chtěl jsem firmu udržet a dál rozvíjet. Ale ne kvůli stoleté historii, ale pro ty roky před námi. Nesl jsem tehdy za firmu odpovědnost, plně ji nesu dodnes, a chtěl jsem uspět – za sebe i za firmu,“ vysvětluje Pengg.

Když se stal před dvanácti lety jediným vlastníkem, provedl v Pewagu malou revoluci – zrušil pozice obchodního ředitele i výrobního ředitele a dal více pravomocí šéfům jednotlivých závodů. „Chtěl jsem, aby se chovali víc jako podnikatelé. Aby Francouz měl pocit, že je ta fabrika jeho, a tak se o ni musí starat, aby to Čech řídil tak odpovědně, jako by mu ten závod patřil. A to byl podle mě jeden ze zásadních klíčů k úspěchu,“ říká Pengg. Jeho manažeři v dceřiných firmách podle něj vědí, že musí hospodařit zodpovědně, protože pokud přijdou horší časy, od matky žádný „sponzorský příspěvek“ nedostanou. „Prostě si to musí vyřešit. A ono to funguje,“ vysvětluje Pengg.
Změny, které prosadil, se na podniku podepsaly výrazně – do skupiny začlenil nové závody, výrobní kapacita Pewagu se zdvojnásobila a zisk vzrostl čtyřnásobně. „Zpětně to vnímám, jako by padla nějaká blokáda a otevřela se stavidla. Za otce byl podnik stabilní a zodpovědně vedený, teď dostal možnost vyrůst,“ hodnotí Pengg rozvoj firmy.

A co dál? Aegydovi bude letos v létě padesát a srší energií, takže na odcházení nebo předávání firmy nástupcům se zatím nechystá. A podobně jako jeho nikdo v mládí do rodinného byznysu nezasvěcoval, ani on svoje děti do firmy moc nevodí a doma podnikání neřeší. „Synovi je 17, dceři 15, ti mají úplně jiné starosti. A tak to má být, i do budoucna. Ať dělají, co chtějí, ať si sami najdou svůj obor,“ říká Pengg.

Pewag je podle něj už dost velký na to, aby mohl na burzu, má profesionální management a na rodině je skoro nezávislý. „To je do budoucna jedna z možností. Když se nerozhodnu jinak, je to elegantní řešení. Ale klidně můžu podnik převést na děti. Když se budou chtít účastnit, budu rád. Nebo mohou dostat firmu, ale ne funkci v ní. Možností je teď v podstatě neomezeně, vytříbí se časem,“ je přesvědčen Pengg.

Reklama