Chrudimské noviny Jak to bylo s „tlupou ozbrojenců“ zvanou Lidové milice a proč nebylo tak snadné odsoudit komunistické prominenty

Dnes: 19°C
Zítra: 21°C
Pozítří: 21°C

Jak to bylo s „tlupou ozbrojenců“ zvanou Lidové milice a proč nebylo tak snadné odsoudit komunistické prominenty

Hlídací pes – KOMENTÁŘ. Advokát Tomáš Sokol byl po roce 1989 tzv. „u toho“. Osobně jako prokurátor například vyslýchal Milouše Jakeše. „Komunistická strana již od roku 1948 provozovala početnou tlupu ozbrojenců s úředním názvem Lidové milice. (…) Přitom na to neexistoval žádný zákon, který by tuto ozbrojenou kohortu komunistické strany alespoň přibližně legalizoval, takže to bylo hromadné nedovoleného ozbrojování. Jenomže když jsem osobně vyslýchal zmíněného Milouše Jakeše a zeptal se ho, jak že to bylo s Lidovými milicemi a jejich zbraněmi, zíral na mě zcela nechápavě,“ píše Sokol v komentáři pro HlídacíPes.org, v němž dovozuje, že nebylo vlastně zač bývalé prominenty odsoudit.
 
V krátké stati se pan Ondřej Neumann zmiňuje o tom, jak se polistopadový režim či polistopadová reprezentace vypořádala s vysokými představiteli komunistického režimu. Začíná poukazem na to, co ve vztahu ke svým politickým odpůrcům převedli po únoru 1948 komunisté, a dospívá k závěru, že slogan „Nejsme jako oni“ byl naplněn dokonale, ale nic podle autora neříkal o tom, že polistopadová demokracie bude slabá a bezzubá. Což se podle autora stalo a následky neseme a ještě snad dlouho poneseme.
 
 
Asi není třeba příliš velké výkladové kreativity, aby čtenář dospěl k závěru, že podle názoru autora se polistopadový režim nevypořádal s představiteli komunistické strany dostatečně, a to díky tomu, že demokracie byla slabá a bezzubá. Nemyslím si, že to je správný závěr, naopak, považuji jej za velmi nepřesný. Nicméně je hodně rozšířený a tak, v rámci toho, čemu se poněkud nadneseně říká historická pravda, bych chtěl reagovat.
Možná, že pro někoho bylo heslo „Nejsme jako oni“ skutečně jen pouhou deklarací přání odlišit se „nějak“ od komunistů. Pokud jde o právní prostor po pádu komunistického režimu k vypořádání se s jeho představiteli by ale heslo mělo znít trochu jinak. Například: „Máme-li respektovat základní právní principy, nemůžeme být jako oni. I kdybychom chtěli.“ Prostě jako konstatování holého faktu limit, který nešlo překročit, neměla-li nová éra tohoto státu začít nezákonnostmi. Přesněji by se asi dalo říci, že by sice začala nová éra, éra bez bolševiků, ale se starými nezákonnostmi. Ty zmiňuje autor článku, když popisuje způsob, jakým se bolševici vypořádali s členy poúnorové vlády.
 
Za prokázané mám, a to je do určité míry kuriozita, dokonce daná zákonem č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, že komunisté v době svého panování hromadně porušovali zákony. Nebýt jako oni prostě znamenalo zákony dodržovat. To není a nemůže být žádný politický program, ale holá nezbytnost v právním státě. A tedy logicky ani něco, co by demokracii činilo slabou a bezzubou. Naopak striktní dodržování zákonů je to, co společnost činí silnou.
 
Lze jistě namítnout, že by mělo jít o zákony, které vznikly ve svobodné zemi a za svobodných podmínek. Co ovšem v situaci, kdy se země náhle stala svobodnou, mluví se o usilování být právním státem, ale zákony vznikaly za zcela jiného politického systému, namnoze dle hesla, které nám vtloukali do hlavy na právnické fakultě, že právo je vůle vládnoucí třídy, povýšená na zákon? Anebo, abych citoval autora jednoho odborného článku, podle něhož v totalitě je dělba moci nahrazena její koncentrací. Vládnoucí třída se poněkud rozprchla, ale zákony po ní zbyly.
Primárně se nabízí jednoduché řešení, prostě ty „minulé“ zákony ignorovat. Nejlépe s odůvodněním, že jde o vyšší zájem společnosti. Nebo tak něco. To ovšem automaticky generuje několik dalších otázek. Zda všechny zákony, třeba zákon o provozu na pozemních komunikacích, občanský zákoník, stavební zákon a stovky a tisíce dalších, anebo jen některé? Třeba trestní zákon a trestní řád. Asi je hned jasné, že zrušit zákony jako takové prostě možné není. Pak je ovšem třeba se ptát, podle jakého klíče se budou vybírat zákony, co se nebudou poslouchat, co by mělo být oním vyšším zájmem společnosti a kdo by o tom rozhodoval. Osobně jsem přesvědčen, že něco takového prostě nebylo možné, neboť ke všem problémům, které jsme tu po roce 1990 měli, by přibyla ještě větší míra anarchie, než venkoncem v některých oblastech stejně nastala. Právo by prostě přestalo platit jako obecně platné pravidlo chování a nepochybně každý druhý, ne-li každý prvý, by si osoboval býti tím, kdo v zájmu vyšších ideálů smí právo ignorovat. Zejména to ale platí v případě práva trestního, protože rozhodovat o tom, že někdo bude potrestán bez reálného právního podkladu, z něhož by bylo patrné, čeho se dopustil, by bylo barbarství snad horší než ta, jichž se dopouštěl bolševik. Ten se alespoň tvářil, že „jede“ podle práva.
 
Neříkám, že úplně všichni, ale většina těch, kteří tak či onak v té době mohli běh věcí ovlivnit, rozhodně nechtěla být jako oni, míním jako bolševici. Snadno se hovoří o potrestání vysokých představitelů komunistického režimu, ale je-li tato premisa nastolená, bylo by vhodné se také zeptat: „A za co?“ Za to, že byli vysocí představitele komunistického režimu? Jistě, ale kdy?
I Dubček byl ve své době vysokým představitelem komunistické moci. Ostatně jako více pozdějších odpůrců svých komunistických nástupců. Nebo za to, že ovládali represivní aparát a po léta se starali o to, aby spousty těch, kdo s nimi nesouhlasí, měli nejrůznější obtíže, počínaje vyhazovem z práce a konče lety v komunistickém kriminálu? Případně za to, že svými nesmyslnými hospodářským experimenty systematicky 40 let ruinovali tuto zemi? Nepochybně by za něco, nebo za všechno, takový trest zasloužili. Problém ovšem je v tom, že nic z toho nebylo možno potrestat na základě platného trestního zákona anebo podle nějakého jiného zákona, který by na takové jednání mohl být aplikován.
 
 
Uvedu pár příkladu z oboru práva trestního.
To, co provedli někteří komunisté v 1968 a poté, kdy dílem lákali okupanty ze zemí Varšavské smlouvy do ČR, dílem pak s nimi vesele kolaborovali, asi nelze nazvat jinak než vlastizradou. Alespoň tak jsme to většinově v té době vnímali a vzpomínám si, že ještě když jsem chodil na právnickou fakultu, jak jsme spekulovali, který z angažovaných profesorů či pedagogů, kdyby to „ruplo“, by za otevřenou kolaboraci šel do kriminálu. Ovšem byl to účet bez hostinského, a to nejen díky tomu, že to tehdy „neruplo“. Podívejte se na příslušná ustanovení trestního zákoníku z té doby. Vlastizrady se podle trestního zákona účinného ještě po roce 89 dopustil dle § 91 československý občan, který ve spojení s cizí mocí nebo s cizím činitelem spáchal trestný čin rozvracení republiky, teroru, záškodnictví nebo sabotáže. Zmíněné trestné činy začínají všechny prakticky stejně návětím „kdo v úmyslu rozvracet socialistické společenské a státní zřízení“, „kdo v úmyslu poškodit socialistické společenství“, „kdo v úmyslu odstrašit jiného od aktivní účasti na plnění úkolu socialistické společnosti“ a tak pořád dokola.
 
Vysoké představitele komunistické strany můžete podezírat z čehokoliv, počínaje vraždou, ale nepřátelství k socialistickému společenství jim prostě „nepřišijete“. Nebo bychom museli přejít na platformu, která se zase dnes objevuje, totiž že socialismus byl vlastně něco jiného, než co tu provozovali komunisté, a že vlastně oni byli největší nepřátelé socialismu. Případně alespoň socialismu s lidskou tváří, o který se údajně pokoušel v roce 1968 Dubček. To by ale neobstálo ani po roce 1989 a zřetelně se to viklá i dnes.
 
Socialismus dříve nebo později vždy znamená teror či alespoň značnou míru násilně vynucované nesvobody – a je jen jeden. Komunističtí funkcionáři byli nepochybně jeho věrozvěsty. Žádný socialismus s lidskou tváří existovat nemůže, z čehož plyne závěr, že ti, kdo socialismus v této zemi prosazovali, velmi dobře věděli, co prosazují: byl to reálný socialismus, jehož rozhodně nebyli nepřáteli. Lákavá představa, jak je postavit ke zdi za to, že sem dílem vojska Varšavské smlouvy přitáhli, dílem pak s nimi intenzivně kolaborovali, je z právního hlediska nerealizovatelná. Nepochybně tak činili právě na obranu socialismu. Zvláštní výjimkou byl bývalý ředitel Československého rozhlasu Karel Hoffmann. Ten ze své pozice po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR v srpnu 1968 dal příkaz k zastavení vysílání rozhlasu. To mu v roce 2003 (!) vyneslo odsouzení pro trestný čin vlastizrady. Právní kvalifikace byla následně změněna na trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele a ještě později skončila u sabotáže, za kterou byl obžalovanému uložen trest 6 let odnětí svobody. K čemuž dodávám, že Hoffmann to i na tehdejší poměry přehnal, protože „vypnutí“ rozhlasového vysílání nebylo zdůvodnitelné ani z pohledu tehdejších poměrů a obrany socialismu.
 
Můžeme zkusit jít dál do minulosti a uvažovat o postihu za takové činy, jako bylo kupříkladu združstevňování a podobná zvěrstva po roce 1948. Ale, krom toho, že aktéři většinou už nežili, byla situace velice podobná. Žádný prostor ani žádná opora ke konstrukci obvinění. Samozřejmě, pokud by se neprosadilo to, co občas někdo navrhoval, tedy nějaký speciální nový paragraf. Tím bychom se ovšem dostali do pasti zvané pravá retroaktivita a provedli něco, co by nám v žádné civilizované zemi nemohli odpustit. Totiž stíhat někoho za čin, který byl spáchán v době, kdy evidentně nebyl trestným.
 
Ozbrojování Lidových milic
 
Nejde jen o zmíněnou vlastizradu. Ve své době, jako městský prokurátor v Praze (od 9. ledna 1990) jsem se živě zajímal o některé i jiné skutky, které na prvý pohled vypadaly jako kriminální delikty. Typicky nedovolené ozbrojování.
Komunistická strana již od roku 1948 provozovala početnou tlupu ozbrojenců s úředním názvem Lidové milice. Nevím, kolik tisíc jich bylo, ale určitě ne málo. Byli, stručně řečeno, po zuby vyzbrojeni. Přitom na to neexistoval žádný zákon, který by tuto ozbrojenou kohortu komunistické strany alespoň přibližně legalizoval, takže to bylo hromadné nedovoleného ozbrojování. Jenomže když jsem osobně vyslýchal zmíněného Milouše Jakeše a zeptal se ho, jak že to bylo s Lidovými milicemi a jejich zbraněmi, zíral na mě zcela nechápavě. Nedovolené ozbrojování je úmyslný trestný čin, který musí mimo jiné zahrnovat i vědomost o zmíněné nedovolenosti. Komunističtí papalášové ovšem pojem nedovolenost ve vztahu k Lidovým milicím vůbec nepovažovali za relevantní pojem a bylo zřejmé, že alespoň povědomí či pochybnost o legálním držení zbraní milicionáři se zcela vymyká jejich chápání. Výslech dalších podobných výtečníků to pak jen potvrdil.
 
 
Prostě oni už to takto dostali od Gottwalda a té původní party zločinců. takže bylo zřejmé, že v tom nejlepším případě žili v právním omylu. Tedy opět nic k trestnímu stíhání. A tak to šlo dále. Co třeba rozkrádání majetku socialistického vlastnictví spáchaný formou státních dotací pro komunistickou stranu? Zase problém, KSČ byla podle Ústavy vůdčí politickou silou ve státě, byla jeho integrální součástí, a ne jako dnes v podstatě soukromým subjektem sui generis s pevně stanovenými dotacemi podle volebního úspěchu. Prorostla do státu tak, že opět nebylo možné dovozovat, že ten nebo ti, kdo „odklepli“ každoročně jakousi dotaci komunistům, mimochodem dost neprůhlednou co do své účetní podstaty, poškozovali socialistické vlastnictví. A pokud si vzpomínám, dnes už dost matně, nějak to souviselo s rozpočtem, a ten schvalovalo Národní shromáždění. To sice komunisté spolehlivě ovládali, ale který poslanec to byl konkrétně? Byla to systémová záležitost. Socialistické bylo v podstatě všechno, co nebylo v osobním vlastnictví, družstevní vlastnictví a zcela výjimečně v soukromém.
 
Za všechno může čas…
 
A tak to bylo se vším. Asi se nedá říct, že by se polistopadové garnitury nesnažily postihnout trestné činy spáchané buď přímo zmíněnými vedoucími funkcionáři komunistické strany, anebo jejich pohůnky na různých stupních a v různých organizacích. Dokonce byl v rámci policie vytvořen speciální útvar, který se měl zabývat zločiny spáchanými za komunismu. Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu se to jmenovalo. Myslím, že leccos vyšetřili a pár fackujících estébáků a jim podobných také bylo odsouzeno.
 
Ale kromě legislativních překážek existovala jedna zásadní, a to bylo čas. Zločin vyšetřovaný ihned po spáchání se objasňuje úplně jinak než zločin, který je odhalen po několika letech, anebo dokonce po několika desetiletích. V mnoha případech, kdy už byly i ty „menší ryby“ postaveny před soud, zase zhusta zafungoval čas, či spíše věk. Vzpomeňte třeba na trestní řízení s Aloisem Grebeníčkem a spol. Skončilo ve ztracenu, protože Grebeníček byl na základě lékařských zpráv zdravotně nezpůsobilý účastnit se soudního jednání. Jistě, komunisté se často nezastavili ani před zdravotním stavem svých odpůrců. Čímž jsme ale opět u toho samého. „Nejsme jako oni“ – bezmocné starce prostě soudit nemůžeme, protože by to bylo nezákonné.
 
Proto nesouhlasím s tvrzením, že polistopadová demokracie byla slabá a bezzubá. Minimálně, že snad byla slabá a bezzubá v oblasti trestního práva a možných postihů komunistických představitelů. I kdyby byla bůhvíjak silná a měla půlmetrové zuby, není to legitimace k tomu, aby si je zkoušela na někom, koho nelze obvinit ze spáchání protiprávního jednání, konkrétně pak ze spáchání trestného činu. Anebo ho soudit. Už vůbec si nelze představit, že by ta silná demokracie ovlivňovala to, jak soudy budou v podaných obžalobách rozhodovat. A to i kdyby se tak chovala, ve jménu jakési vyšší spravedlnosti, která viditelně v případě mnoha komunistických funkcionářů ostrouhala. Unikli, ale je potřeba si také říct, že s nimi jsme unikli i my. Pravda – něčemu jinému.
V současné době u nás není snad jediný člověk, který by mohl tvrdit, že byl v souvislosti s jakousi svojí předchozí angažovaností před rokem 1989 soudně postižen a že šlo o „justiční omyl“. Nevím o jediném případu žádosti o obnovu řízení, takto tedy rehabilitaci, a nevím ani o někom, kdo by chodil po světě a říkal: Podívejte se, jaký justiční zločin byl na mě spáchán jenom proto, že jsem byl funkcionářem komunistické strany.
 
Možná to leckomu nepřipadne jako významné, ale já právě v tom vidím hlavní obsah i význam prohlášení, že nejsme jako oni. Nezbudou po nás žádní protiprávně odsouzení, žádní političtí kostlivci ve skříních, nikdo nebude moc chodit a ukazovat na někoho jiného, že mu zkazil život, protože mu poslal otce do kriminálu, jako to ještě dnes, třicet let od pádu komunistů, mohou udělat oběti jejich režimu anebo jejich příbuzní. Za sebe to považuji za mnohem větší vklad do budoucnosti, než by bylo pár zavřených komunistů, ovšem za cenu politicky zmanipulovaných a ve své podstatě nezákonných procesů.
 
Tomáš Sokol – Hlídací pes.cz
red

Reklama