Literární noviny - Když mi Ježíšek nadělil vytoužené jízdní kolo Eska, první moje jízda na něm vedla do Chrudimi. Nebo jsem jezdil motoráčkem přes Moravany kouzelnými zastávkami Tuněchody, Vejvanovice, Topol.

Město leželo na vršku jako šlehačka na švestkovém koláči. Prochodil jsem je celé a probádal zákoutí tolik odlišná od mých rodných humen. Plno příbuzných a známých. Maruška a její manžel, slavný dirigent místního jazzbandu, který každý týden vykouzlil z hotelu Centrál středisko lidové zábavy. Jejich dvojčátka k nerozeznání, která jsem vyklopil divokou jízdou v podloubí náměstí. Město vonící kulturou, plné památek a jakési vlídné melancholie. Pobýval jsem v Chrudimi často. Ale židovský hřbitov jsem nikdy nenavštívil. Nikdy mě ani nenapadlo, že město zdobené vítězným barokem má svoji skrytou bolest. Byl jsem ještě velmi kadeřavý.
Teď jsem byl pozván, abych navštívil židovský hřbitov a mohl vzpomenout na ty, kteří svůj hrob nemají, kteří se poztráceli v koncentrácích a jiných továrnách smrti. Občané města se rozvzpomněli po sedmdesáti letech na své zmizelé spoluobčany. Hřbitov?! Místo bez paměti. Neúrodný kus zplaněné země obehnané rozpadávající se zdí. Uprostřed blátivého pozemku zakrytá silueta pomníku, který se bude odhalovat. Smutek. Větrný chlad nevlídný a nehledící na pietu chvíle. Stovka čekajících, vlídné projevy, kadiš za mrtvé. Osmdesát svící za nepřítomné. Sedím vedle rabína a jsme si tak podobni. Hrudky sněhu, pomalé a podobné dranému peří, nám sedají na vousy. Důstojný rabín mě laskavě drží za ruku.
Sníh padá i na mé dva stromy střežící branku zahrádky. Namodralý smrk a divoce rozeklaná borovice, kterou mi kdysi jako povyrostlé miminko věnoval finský přítel. Vstupuješ a nevíš, ani vědět nepotřebuješ, který je blíže slunci, který má větší právo růst a skýtat úkryt ptákům, chránit dům před větrem. Jsou rovnocenné. Víra je pokora. Jistota, že nad námi, nad naší dočasností, je tvořivá síla, vůle znající smysl věcí. Smysl, který se chvatem a nepozorností ztrácí a rozmělňuje v denních rozmíškách a povrchních soudech. Jdeme ruku v ruce s rabínem a jeho doprovodem na slavnostně vystrojenou radnici, kde je připraveno pohoštění, abychom se mohli zastavit, pozdržet čas a uvědomit si do důsledků, že jsme bohatší o návštěvu spoluobčanů, kteří se našimi spoluobčany po tolika letech teprve stávají. Zlomek času, který je nám vyměřen, můžeme plně věnovat vzpomínce a víc než to, oslavě života, který by byl, kdyby nebylo nenávisti.
Na velikém stole občerstvení. Všemi barvami hrající pochoutky a v koutku skromný košer. To nás rozdělilo. Rabín, poslušen své víře, si pochutnává na skromné nabídce, já s jinými nevěrci nevím, co dřív. Je mi najednou líto blahobytně vyhlížejícího talmudisty. Zase mám dojem, že se Židům ubližuje. Že se jim křivdí. A že si tím jsou vlastně sami vinni. Zdá se mi, že by Karolek strašně rád sáhl po osmaženém řízku, že by rád pozapomněl na zákazy dělící ho od nás, obžerných bezvěrců. Naložil jsem si tak trochu ze soucitu trochu humusu. Se zlatavým řízkem chutnal docela dobře. Bylo by to nádherné, kdyby nás rozdělovala jen záliba v gastronomii.
Přívětivý pan starosta, náš hostitel s ozdobným řetězem na krku, si nás pozorně hleděl, a z cédéčka zpíval Jackson: „Všichni jsme stejní!“ Město se obílilo, zesvětlalo a zhezklo. Odhalený pomník osmdesáti odvlečených a zabitých dostal vlídnou čapku a kamínky z okolí jako by nahrazovaly dávno zchladlá srdce, tolik toužící bít a milovat.

Jan KAČER, Autor je herec a divadelní a televizní režisér.