Vážení čtenáři, dovolte mi, abych se ještě jednou vrátil k mému předchozímu postřehu "Když volíme ambiciózní jedince namísto našich služebníků, nemůžeme se divit vzrůstající anarchii", který jsem psal v reakci na to, jací lidé se v současnosti hlásí o místa v politice, a jaké negativní důsledky to má z mého pohledu na naši společnost. Nešlo si v této souvislosti nevšimnout kárajících až uštěpačných poznámek pisatele, jenž si říká "Troublemaker", na kterého zapůsobily moje řádky jako rudý hadr na býka.

Nelze se mu divit, když vyznává pouze materialistický kariérismus, který se v posledních letech šíří naší společností jak rakovina a dostává ji do nežádoucí rovnováhy, ze které se pochopitelně líhnou "politici", nad kterými zůstává mnohdy rozum stát, a to nejen kariéristům, kteří si přišli do politiky především hodně vydělat. Mimo jiné právě dnes vydaly tajné služby prohlášení, že je veřejný sektor bez skrupulí vysáván pomocí soukromých firem, které namísto slibovaných úspor spíše přihrávají tzv. "malé domů" z jednotlivých úřadů a institucí do kapes nejrůznějších lobbistů, kteří udržují čilé styky se zaměstnanci veřejné správy a politiky. Podle zprávy Bezpečnostní informační služby (BIS) jde o skryté tunelování státu a evropských fondů. Ne nadarmo proto patří české státní zakázky k nejdražším v Evropě.

Kdo tohle nevidí, anebo ještě lépe - nechce vidět, je nejen krátkozraký, ale vůbec není schopen vnímat potřeby společnosti, která je těmito nešvary přesycena a volá po nápravě. Bohužel, stále častěji i po radikální nápravě, což se projevuje ve stále sílícím populismu, okrajově až extremismu, výsledkem čehož byly poslední mimořádné parlamentní volby, kde tzv. tradiční strany naprosto propadly, protože svou šanci uspět už dávno prohospodařily, chcete-li projedly. A čím více by je nástupnické strany následovaly, tím větší odchylku k extremismu to bude znamenat.

Proto doufám, že v lidech zvítězí soudnost a vrátí se k osvědčeným hodnotám, které platily před komunisty a nacisty za první republiky i dříve. Tj., že práce pro republiku, království či radnici byla službou, častokrát i čestnou, která se dědila z otce na syna, nikoli bezedným korýtkem, z kterého půjde na úkor ostatních donekonečna sosat. Jak vidíte, poukazuji na osvědčené hodnoty prověřené staletími, tzn., že "nepoužívám mesiášsko - spasitelské novinářské radílkovství", jak píše "Troublemaker", který mi svou argumentací, nebo ještě lépe arogancí, připomíná nepoučitelného stranického aparátčíka, kterému pomalu vysychá zdroj, a tak kolem sebe alespoň tímto způsobem kope.

V tom je mezi námi dvěma zásadní rozdíl. Oba teď nahlížíme na okolní svět rozdílně, byť nás mohly v minulosti spojovat třeba stejné myšlenky nebo ideje. Kdo ví, cesty osudu jsou nevyzpytatelné... Naše kroky se pak mohly začít rozcházet v momentě, kdy jeden z nás chápal práci ve prospěch společnosti jako službu, a ten druhý jako příležitost, jak si prostřednictvím aktivní politické kariéry i po jejím konci (jako lobbista, advokát, poradce, apod.) více než slušně zabezpečit svoji živnost. Tzn., že jeden chce tvořit hodnoty a druhý z nich po celý život těžit.

Ano, souhlasím, politika je věrným obrazem společnosti. Proto je tak rozkolísaná stejně jako současná společnost, která hledá cesty jak z okolního marasmu ven. Také proto přicházejí do politiky stále nová jména a neokoukané tváře, které pod černo-bílými hesly slibují voličům růžové zítřky, protože cítí ve většině případů příležitost, jak se po zádech svých předchůdců vyšplhat až nahoru ke zdroji. Ne všichni politici jsou ale stejní, ne všichni voliči jsou naivní, jak píše "Troublemaker". (Podobná nadřazenost mimo jiné poslala ke dnu moji dříve oblíbenou stranu a pokud se takového slovníku nezbaví, jsem přesvědčen, že za čas zmizí z politické mapy.)

Cesta nahoru tedy nevede přes spasitele ani přes kariéristy, nýbrž přes každého z nás, přes vyváženost našeho srdce a rozumu. Čím dříve si to uvědomíme, tím větší službu pro sebe i pro tuto zemi vykonáme, tím dříve se věci dají do pořádku, protože se nebudeme vcelku zbytečně dohadovat, co je víc - jestli služba nebo kariéra. Teprve až tehdy, až se bude kariéra považovat měřítkem odvedených služeb nikoli bohatstvím vyvedeným z naší společné kasy, začne se společnost navracet do rovnováhy, protože dokáže včas rozpoznat, kdo je v politice jen slibotechna, vyžírka a lempl, anebo naopak persona, která si zaslouží spravovat náš majetek a záležitosti správy obce, města, kraje nebo této země.