Jelikož mi na konci měsíce končí výstava v Lázních Bohdaneč, tak jsem se tam v sobotu zastavil. Především jsem si potřeboval ujasnit postup odinstalace výstavy za plného lázeňského provozu. Chtěl jsem se také podívat, zdali je o výstavu vůbec zájem. K tomu se mi zdála sobota ideální. Za pacienty přijíždějí návštěvy, a tak počet návštěvníků ještě vzroste. Že se lidé u obrazů občas zastaví, mě potěšilo.

Nahlédl jsem do výstavní knihy, kterou pokud ji tam nemají pořadatelé, mám téměř na každé výstavě. Někdy jsou zápisy pochvalné, někdy hodně kritické. Poslední byl od akademické malířky, která lázně navštívila. Pochválila lázně za kulturní činnost, a to nejen výstavní. Další stránky byly pomalovány a popsány dětskou rukou. V obrázcích převažovaly kosočtverce různých tvarů a velikostí. Fantazii mají mladí tvůrci obrovskou. Kunda a píča bylo každé třetí slovo. Největší byla většinou Máňa, Madla a Mářa.



Že dětské zápisy v knize převažovaly, mě překvapilo. Zeptal jsem se na recepci, kolik je zde vlastně dětských pacientů. Slečny říkali, že skoro žádní, ale že sem chodí škola s paní učitelkou. Ani jsem se neptal, jak se jmenuje. Bylo mi jasné, kam vzkazy míří.

Vzpomínám, jak jsme chodili se školou na výstavy a museli jsme mít velkou odvahu se do výstavní knihy vůbec podepsat. Musím přiznat, že ne všechny to bavilo. Při každé příležitosti připomínám, jaká je škoda, že na výstavy chodí školy tak málo. V Bohdanči se na výstavy  chodí. Že jsem se netrefil do jejich vytříbeného vkusu, je zřejmé. Má tvorba je nezaujala. Krajiny a zátiší je nuda. Je možné, že budou nadšeni z abstrakce.

Co jsem však zažil poprvé, proto vlastně tento článek píši, byly vytrhané půlky stránek z knihy. Na zbytcích byl vzkaz, že si jdou ubalit brčko. Mrzí mě současná bídná osvěta ve školství, která může vést  až k ohrožení zdraví žáků. Balit brčko do křídového papíru je barbarské. Na každém záchodu je jistě jemnějšího papíru dostatek. Možná mám nakonec štěstí, že žáci své názory nevyjádřily přímo na obrazy, nebo na stěny vedle. Možná mě zachránilo to, že někdo ukradl propisku. Konec konců, své vzory vidí denně kolem sebe. Pokrok se zkrátka zastavit nedá. Je to překotný vývoj. Nebo úpadek? To platí i pro kulturu.