Chrudimské noviny Jene Palachu, žiješ ještě mezi námi?

Dnes: 4°C
Zítra: 9°C
Pozítří: 8°C

Jene Palachu, žiješ ještě mezi námi?

Dnes je to 44 let od okamžiku, kdy se v horní části Václavského náměstí, v místech, kde dnes z dlažby vystupuje stylizovaný kříž, polil hořlavinou a zapálil student historie Jan Palach. Jaká děsivá síla musí vést člověka k překonání nejsilnějšího a nejhlouběji uloženho pudu, který máme společný se vším živým stvořením na tomto světě? Kde se bere ta odvaha vzít si život a v který okamžik je jasné, že není cesty zpět? Litoval třebas jen na okamžik svého činu?


Odpovědi na tyto a podobné otázky dnes už jen těžko dostaneme. Jedno je ale jisté, úmysl mladého studenta nevyšel. Vyburcovat otupělé obyvatelstvo tehdejší Československé socialistické republiky se nepodařilo. Ani jemu, ani jeho následovníkům - dalším živým pochodním. Lid se nechopil zbraní, nevzpomněl na dobu nedávno minulou, na Pražské povstání a okupanty z řad „spřátelených vojsk Varšavské smlouvy“ se vyhnat nepokusil. Zbyla nám kyselá pachuť v ústech, pocit zrady ne nepodobný tomu, který zažili rodiče Palacha na počátku okupace mladé republiky Hitlerem.


Možná právě toto byl okamžik, kdy se zlomil charakter národa. Rezignace a stud ze zbabělosti, neschopnosti naplnit posmrtný odkaz mrtvého Jana Palacha, Evžena Plocka, Jana Zajíce a dalších. Lidé se stáhli do sebe, uzavřeli do ulit svých všedních životů a pomalu přijali svůj úděl jako stigma, prokletí, trpitelsky snášené a utvrzované v každé další generaci. Vyvrcholením těchto nešťastných dnů byla nepochybně normalizace.


Vysvobození v roce 1989 pak proběhlo přesně tak, jak se očekávalo - mírně, klidně, sametově. Národ už nedokázal vzít zbraně do ruky. Nedokázal ani v následujících letech odsoudit a jasně ukázat na ty, kteří byli jeho potupou vinni. Jen proto komunisté stále sedí v Parlamentu a vysmívají se všem Palachům a Zajícům.


Okupace vojsky nám snad už nehrozí. I když v globalizovaném světě vynucené „demokracie“ jeden nikdy neví. Třeba se jednou vzepřeme a odmítneme své pomazánkové máslo označovat jako roztíratelný krém a naši spojenci budou na nehlídaných hranicích coby dup. Sci-fi? Zkuste o tom vyprávět nějakému Srbovi nebo Iráčanovi.


Nemohu si pomoci, ale když se podívám kolem sebe, často mě napadá kacířská myšlenka - okupováni už dávno jsme. Vzdali jsme se bez boje své kultury, zvyků a vesele nahradili Ježíška Santa Clausem. Neslavíme Velikonoce, protože si s nimi nevíme rady. Nechodíme na poutě, protože nechápeme, proč bychom to měli dělat. Člověk s českou vlajkou na triku je nácek, zatímco ten s americkou „hustej borec“.


Hledat v této situaci živé pochodně vyžaduje diogenovskou snahu. Palachům už totiž odzvonilo.

Jakub Valenta

Reklama