Vlajka nebo hadr? Samozřejmě, že vlajka! Řeč je o modrém praporu se žlutými hvězdami, který je jedním z poznávacích znamení Evropské unie, jíž je Česká republika členem. O tom nemůže být sporu. Slova městského zastupitele Kálese mladšího, že "ČR nepatří mezi ty členské země, které považují tuto vlajku za symbol evropské sounáležitosti a že by měla z radnice zmizet", nejsou ničím jiným než euroskeptickým folklórem Svobodných, který se snaží místní organizace této strany implantovat do života našeho města, aniž by měl na jeho chod nějaký zásadnější vliv. Nejde tedy o nic jiného než o vyjádření ideologie strany, která sdružuje příznivce podobného smýšlení a není proto divu, že se najdou mnozí, kteří považují takové názory jen za prázdné gesto anebo jako zastupitel Jiří Hradec (Koalice pro Chrudim) dokonce za extrém, kterému je třeba udělat přítrž.

Každopádně na začátku všeho bylo v roce 2003 referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii, v němž se přes 77 procent voličů vyjádřilo pro členství v EU. Lidé se tehdy rozhodovali především pod vlivem nedávných dějinných zkušeností, kdy jsme patřili do sféry vlivu dřívějšího Sovětského svazu (dnešního Ruska) a byli zároveň rozladění z dosavadního vývoje novodobé demokracie v naší zemi a řevnivosti na české politické scéně. Slibovali si proto od vstupu do EU, že se opět začleníme mezi západní demokracie, jež nám poskytnou účinnou ochranu před jakýmkoli vojenským nebezpečím zvenčí a zároveň, že zjednají v naší zemi pořádek - zejména pokud jde o nakládání s veřejnými prostředky. Před referendem se přitom hovořilo o federaci se společnou obranou a zahraniční politikou, teprve až později o politické a ekonomické unii s obrovským a drahým aparátem úředníků, europoslanců a unijních institucí, které se v současnosti vyznačují neprůhlednými finančními toky, přebujelou byrokracií a stále většími zásahy do soukromí občanů pomocí direktivních zákonů a nařízení.

Zkrátka, každá mince má svůj rub a líc a je třeba nezastírat, že členství v Evropské unii má své výhody i nevýhody, které stále zřetelněji odhaluje každodenní život. Proto také přibývá euroskeptiků, kteří mají potřebu se sdružovat a vyjadřovat svoje názory jako Svobodní v Chrudimi. Není tedy nic nelegitimního na tom, že jako demokraticky zvolení zástupci občanů požadují sundat vlajku EU z chrudimské radnice a kde jinde o to mají požádat, než na schůzi městského zastupitelstva. Otázkou ale je, jakou formou to podávají a zda právě neuctivé výroky mladšího z Kálesů o "modrém hadru" neuškodí paradoxně nejvíce Svobodným, protože se takovou rétorikou začínají možná z nevědomosti přibližovat nacionalistickým politikům, které v Evropském parlamentu reprezentuje například francouzská Národní fronta. Daleko podstatnější ale je, jaký přínos mají vůbec tato slova pro další rozvoj Chrudimě, která nepotřebuje další politická klišé a mluvky, nýbrž rozvážné a fundované odborníky, kteří nás přesvědčí smysluplnými činy a tím, co mají v životě za sebou. Komunální politika je o obecní samosprávě a rozvoji komuny (v tomto případě města) a kdo se chce angažovat v celostátní nebo dokonce globální (evropské) politice, měl by se realizovat tam a nikoli v prostoru, který je vymezen cedulemi začátek a konec obce.