Chrudimské noviny Jak se žije manželům Procházkovým Na Hájence

Dnes: -3°C
Zítra: 0°C
Pozítří: -2°C

Jak se žije manželům Procházkovým Na Hájence

Rabštejnská Lhota - Manželé Procházkovi, kteří provozují restauraci v lesích nedaleko Rabštejnské Lhoty restauraci, jsou čtenářům Chrudimských novin už dostatečně známí. Málo kdo ale ví, jak projekt obnovy starého domu vznikal a co všechno mu Ladislava a Martin za dlouhá léta renovace darovali ze svého.

S majitelkou restaurace Laďkou Procházkovou jsme se posadili do dřevem obloženého interiéru restaurace a položili jí několik otázek. Ze stolu se smálo originální prostírání a slánka s motivem hájenky. Detail, který potěší.

Tak vypadá hájenka dnes.  Foto: Chrudimské noviny

Jak je vlastně dům starý? Opravdu byl původně hájovnou?

Ano, původně skutečně sloužil jako hájovna. Není to totiž tak dávno, zhruba v roce 1870, kdy byla budova postavena, dosahovala dnešní Slavická obora prakticky až k zámku ve Slatiňanech. A právě jeden z vládnoucích knížat Auerspergů nechal naši hájenku pro jednoho ze svých lesních správců postavit. V samotném zámku jsme však žádné bližší informace nenašli. Zato se nám podařilo objevit deník jednoho z hajných - jistého pana Korečka, který zde „šéfoval“ bažantnici.

Detail, který potěší oko hosta.  Foto: Chrudimské noviny

Proč jste chtěli zrovna hájenku, jejíž stav nebyl příliš utěšený?

Byla to vlastně náhoda. Chtěli jsme vybudovat restauraci a k ní i penzion, protože třeba u rozhledny Bára se člověk moc nenají. Mělo tu vzniknout něco zcela jiného. A proč zrovna hájenka? Byla to jediná nemovitost k prodeji v tomto prostředí.

Renovace se povedla, která z firem ji prováděla?

Kdepak firma :-) Všechno jsme si dělali sami.

To musela být hrozná dřina!

Byla. Často jsme tu seděli a byli tak unavení, že už nás nenapadlo nic jiného, než to celé vzdát.

A co vás tedy hnalo dál?

Měli jsme před sebou jasný cíl. Jeho vidina a i postupující práce nás motivovaly. Nesmím zapomenout i na fakt, že jsme chtěli být konečně na svém, pracovat pro sebe, ne někoho jiného, nějakého zaměstnavatele. Jednoduše jsme se domnívali, že tak originální myšlenka musí být realizovaná.

Tak vypadala hájenka, když ji manželé Procházkovi kupovali.  Foto: Laďka Procházková

Raději se ani nebudu ptát, kolik vás to stálo...

To se opravdu neptejte. Kdybychom si však většinu prací neudělali sami, bylo by to ještě víc. Tři roky jsme po práci neměli nic jiného než nekončící dřinu.

Podporovala vás rodina?

Moc. Opravdu, bez podpory rodičů a přátel bychom určitě skončili. Především poslední rok byl extrémně náročný. Všechno se dokončovalo a nervy pracovaly. Máme dvě malé děti, takže jsme museli brát ohledy i na ně. Aby tátu s mámou neznaly jen v montérkách a s rukama od malty.

Ale přes zimu jste měli pauzu.

Kdepak pauzu. I v zimě se muselo pracovat, abychom to stihli do plánovaného termínu. A že byla zima pořádná! Musím ale říci, že kdyby mě to nebavilo, nedělám to. Hodně jsem se naučila a manžel je na tom stejně. Celý půldruhý rok jsme třeba jen bourali. Z domu zůstaly pouze obvodové zdi. Často jsem seděla na hromadě suti a brečela, ale podařilo se.

Jaké jsou tedy první ohlasy?

Myslím, že převážně kladné. Chceme produkovat hlavně něco, co tu nikde není - dobré a kvalitní jídlo, domáckou atmosféru, příjemnou obsluhu. Na své si u nás jistě přijdou i rodiny s dětmi. Protože jsme na hájence, pochopitelně plánujeme i zvěřinové hody. Jídlo, které servírujeme, musí chutnat především mně :-) Navazujeme tak na tradici, která k městským lesům patří. Velmi populární jsou i hudební večery, na něž zveme oblíbené místní kapely.

Muselo být těžké najít dobrého kuchaře?

Bylo. Ale myslím, že se zadařilo. Máme tu mistra kuchaře Reného Salaquardu. Takže odborník na zvěřinu na slovo vzatý. V nejbližší době, září a říjnu se proto chystáme obměnit jídelní lístek a zamřit se právě na jídla ze zvěřiny. tradiční šípková samozřejmě nebude chybět.

"Posádka" hájenky.  Foto: Chrudimské noviny

Ta originální keramika je také váš nápad?

Ano, i to jsme vymysleli a nechali si vyrobit. Pro mnohé je to asi nezvyk, protože očekávají hladké talíře, ale my jsme se chtěli vydat jiným směrem.

Teď už můžete bilancovat, šli byste do toho znovu?

Asi ano. Z každé krize se totiž člověk poučí a posune ho to někam dál. Věřím, že pokud se věci dělají poctivě, lidé to ocení. Je ale také jasné, že všem se zavděčit nelze. Především na vesnici, kde si vidí sousedi do talíře, bývá závist poměrně velká. Já jsem deset let pracovala u jednoho telefonního operátora a teď jsem opravdu šťastná. Být na svém a pracovat pro sebe je něco úžasného.

Udělali byste dnes něco jinak?

Ne. Byla to sice velká zátěž na psychiku, ale měli jsme opravdu velké štěstí na lidi kolem. Také „posádka“ restaurace je skvělá. Jak kuchaři, tak servírky. Nemohu si stěžovat. Chce to sice povahu, aby člověk mohl druhým sloužit, ale zrovna nám se podařilo takové zaměstnance najít a jsem za to opravdu vděčná.

Dětský koutek přijde ještě dobudovat.  Foto: Chrudimské noviny

Takže plány do budoucna už žádné nemáte?

To zase ano! Rádi bychom dokončili dětský koutek a stavět se bude čertův hrádek, plánujeme také pořídit koně a organizovat třeba vyjížďky do krásného okolí. Plánů je pořád spousta.

Děkuji za rozhovor

Jakub Valenta

Reklama