Chrudimské noviny „Každý by měl bojovat za svou vlajku,“ tvrdí majitel vietnamské restaurace U Petra

Dnes: 24°C
Zítra: 26°C
Pozítří: 25°C

„Každý by měl bojovat za svou vlajku,“ tvrdí majitel vietnamské restaurace U Petra

Chrudim - Restauraci U Petra na Resselově náměstí zná dnes takřka každý Chrudimák. Vyhlášené místo kulinářských zážitků z vietnamské kuchyně, příjemné obsluhy i usměvavého majitele, kterému nikdo v Chrudimi neřekne jinak než Petr.


Nguyen Minh Khuong, tak zní celé jeho jméno, je nepsanou hlavou zdejší vietnamské komunity. Málokdo ale ví, že je nedostudovaným architektem, který namísto studií musel nakonec za prací do České republiky. Nyní zde žije s rodinou už přes 22 let, z toho drtivou část v Chrudimi.


Nejprve se usídlil v sídlišti Na Šancích a provozoval spolu s manželkou, které se říká Karin, malý obchůdek s oděvy v místech dnešní restaurace Balustráda. Teprve až později se oba díky své píli dopracovali ke koupi domu na Resselově náměstí v sousedství radnice. Tady spolu mají už o něco větší obchod s textilem, kosmetický salón a v patře již zmiňovanou restauraci U Petra, která je vyhlášená nejen dobrou kuchyní, ale uvnitř i zajímavým architektonickým pojetím a nádherným výhledem na bývalé Kateřinské předměstí.


Ano, Petr si v restauraci splnil svůj dávný sen. Když už nemohl architekturu vystudovat, protože musel živit svoji rodinu, uplatnil svůj důmysl a cit pro detaily alespoň tady. A je na své dílo náležitě hrdý. V Chrudimi se mu navíc moc líbí a považuje ji za svůj druhý domov. Snad nejvíce si jeho rodina zamilovala tradiční staročeskou pouť na Resselově náměstí, kvůli které se k němu sjíždějí vždy na několik dní téměř všichni jeho příbuzní, kteří žijí v České republice. 


Spolu s manželkou Karin vychovává Petr vzorně dva syny. Vedle toho Petr stále "piluje" svoji češtinu, aby byla co nejvíce dokonalá a takřka nepřetržitě si najímá učitele češtiny na doučování. Při řeči má rád, pokud se přeřekne, když ho opravíte. Nikdy ho to neurazí a raději si s vámi slůvko, které špatně vyslovil, ještě jednou zopakuje. Už to samo o sobě dává tušit, že je to naprosto pohodový člověk. Více vám už prozradí následující rozhovor s ním.


V neděli jsem byl na svatbě, která se konala ve vaší restauraci. Kdo se ženil?


Ženil se můj synovec. Byla to malá svatba, asi 160 hostů. V lednu se tu konala o něco větší - zhruba 230 lidí. Až se bude ženit můj syn, pozve se dvakrát tolik svatebčanů.


Synovec je přeci také rodina.  Foto: Chrudimské noviny
 


Neměli by se o svatbu svého syna starat spíše rodiče?


Můj synovec tady rodiče nemá. Na jejich místo jsem tedy nastoupil já a převzal část jejich povinností.


Někde jsem četl, že na svatbu u vás se zve vlastně každý, koho znáte.


Je to skoro tak. Naše komunita drží hodně pohromadě, takže když se někdo žení nebo vdává, je to důvod k tomu, abychom se sešli. Popovídali si, společně se najedli a pozdravili staré přátele.


Scházíte se často?


Jednou měsíčně se sejdeme určitě. Jinak podle potřeby. Shodou okolností jsem místopředseda vietnamského sdružení, takže spoustu věcí zařizuji. Pomáháme v zaškolování nových pracovníků, kteří dorazí do České republiky z Vietnamu, zajišťujeme jim hlídání dětí, pořádáme nejrůznější semináře - ať už jazykové, nebo třeba o českém právu.


Máte toho tedy opravdu hodně. Kde berete energii?


Jsem zvyklý od malička pracovat. Doma, ve Vietnamu, jsme měli firmu na výrobu párátek a klacíků k nanukům z bambusu. Už od dvanácti let mě maminka brala s sebou do práce a musel jsem se postupně zaučovat. Je samozřejmé, že když se chci uživit, musím pracovat. Jako Vietnamci musíme držet pohromadě a navzájem si pomáhat. Hodně mi pomáhá i rodina, protože dobré vztahy v rodinách jsou pro nás velmi důležité.


Důležitá porada s manželkou.  Foto: Chrudimské noviny
 


Prý jste studoval architekturu?


Studoval, ale nedostudoval :-). Byl jsem v Československu na praxi ještě před revolucí jako student a poté se sem vrátil už natrvalo. Našel jsem si ženu a usadil se. Začátky nebyly snadné, ale když má člověk jasný cíl a nebojí se práce, jde všechno. Příští rok to bude dvaadvacet let, co žiju v Čechách.


Restauraci jste si navrhoval sám?


Ano. Nosil jsem v hlavě jasnou představu, jak by měla vypadat.


Vybral jste si dobré místo.


To je pravda. Jsem tady moc spokojený. Líbí se mi centrum města, Resselovo náměstí. Z počátku bylo obtížné se prosadit, ale teď už se nám daří dobře. Lidé si zvykli a chodí pravidelně.


Je pro vás Chrudim domovem?


Opravdu ji beru jako druhý domov. Vždycky, když se vracím ze svých cest po České republice a přede mnou se objeví značka s nápisem „Okres Chrudim“, je mi dobře. Vím, že se vracím domů.


Stále usměvavý Petr ve své kanceláři.  Foto: Chrudimské noviny
 


Ve Vietnamu nejstarší syn vždy dostane majetek a nevěstu si přivádí k sobě domů. Bylo to tak i u vás?


Mám tři sestry, takže jako jediný syn jsem opravdu dům dostal. U nás se říká, že syn je sloupek, který celou rodinu podpírá. Je samozřejmé, že se postará o své staré rodiče, pomůže sourozencům a příbuzným. Ochraňuje celou rodinu. A rodina od něj zároveň výsledky očekává. Očekává, pokud se vydá za prací do zahraničí pomoc, ale i peníze.


Jezdíte často za svými příbuznými do rodné země?


Jezdíme občas. Letenky jsou totiž dost drahé.


Vaše děti se cítí být spíše Čechy, nebo Vietnamci?


To nevím. Ale doma mluvíme vietnamsky. Je jasné, že tímto způsobem se nikdy nenaučí vietnamštinu perfektně, takže si občas musím vypomáhat českými slovy. Snažíme se udržovat naši kulturu, řeč i v cizině. Považuji to za velmi důležité.


Jak se díváte na častou realitu v našich městech, kdy Vietnamci provozují čínské restaurace?


Nemělo by to být. Každý by měl bojovat za svou vlajku. Být hrdý na svou vlast, na svou kulturu i kuchyni. To byl ostatně jeden z důvodů, proč jsem založil vietnamskou restauraci. Nikde jsem ji totiž neviděl a v Chrudimi citelně chyběla. Neříkám, že vietnamská kuchyně je lepší než česká nebo čínská, jen si myslím, že by se všichni měli věnovat tomu, co je jim vlastní.


Nikdy nezapomenu na první den mé praxe v Československu - k jídlu byla svíčková. Ostatně, české pivo je ve Vietnamu velmi oblíbené a drahé. Ale musí být originální, z Čech. Jakmile by se někdo snažil vyrábět ho podomácku a nešlo by o českou produkci, bankrot se mu nevyhne.


Co byste si přál do budoucna?


Za pět až deset let bych rád všechno předal právě synovi. Bude mi tou dobou 55 let, a to už je skoro nejvyšší čas odpočívat. Ve Vietnamu je to běžné. Syn studuje chrudimskou ekonomku, chtěl by být účetní. Po maturitě ho snad čeká vysoká škola, buď v Pardubicích nebo Hradci Králové. A potom už by mohl postupně převzít podnik.


Teď už se musím omluvit. To víte, práce volá.


Děkuji za váš čas a odpovědi.

Jakub Valenta

Reklama