Chrudimské noviny „Nosit uniformu RAF pro mne znamená poctu i obrovský závazek,“ říká Filip Procházka

Dnes: 6°C
Zítra: 3°C
Pozítří: 0°C

„Nosit uniformu RAF pro mne znamená poctu i obrovský závazek,“ říká Filip Procházka

Trhová Kamenice - Počátkem září byl v této původně kamenické obci v srdci Železných hor odhalen památník, který připomíná zdejší obyvatele židovského původu, které za druhé světové války zavraždili nacisté. Připomíná současně i odvážné muže sloužící v Royal Air Force (RAF).

Památník by vůbec nevznikl, nebýt nadšence a místního rodáka Filipa Procházky. Díky němu se 2. září mohli sejít zástupci místní i krajské samosprávy, pozůstalí hrdinných letců a zavražděných židů, aby vzdali při slavnostní chvíli hold těm, jejichž osudy byly málem zapomenuty.

Filip Procházka, hnací motor celé akce tvrdí, že jednou z prvních motivací byl jeho vlastní dědeček.

Filip Procházka.  Foto: Chrudimské noviny

Proč právě RAF? V současné době spíš „letí“ jejich protivníci - Wehrmacht.

„Bylo to i díky prvním knihám, které jsem četl - jednak Nebeské jezdce od Filipa Jánského a pak knihy Františka Fajtla. Velkým impulsem byla potom možnost se s bývalými příslušníky RAF setkat osobně.“

Jak probíhaly vaše první kontakty s pamětníky, letci?

„Miloval jsem a stále miluji dvě knihy. Nebeští jezdci - moje srdeční záležitost a knihu Sestřelen, napsanou generálem Fajtlem. Díky nim jsem se dostal i k odbornějším textům a začal pátrat v archivech po jménech skutečných pamětníků. Ve svých začátcích jsem obvolával všechna podobně znějící jména, která jsem našel ve Zlatých stránkách. Občas jsem se trefil a první kontakty byly na světě. Potom už nebylo obtížné získávat další a další jména, nebo adresy.“

Zleva doprava: plk. Pavel Vranský, bývalý příslušník 311. bombardovací perutě RAF a 11. pěšího praporu "Východního", Eva Clarke, PhDr. Dagmar Lieblová, Filip Procházka, realizátor akce, plk. Emil Boček, držitel Řádu Bílého lva, bývalý příslušník 310. stíhací perutě RAF
 

Ohlasy byly tedy jen pozitivní?

„V podstatě ano. Většina západních letců byla za komunistické diktatury perzekuována, takže můj zájem a vynesení jejich osudů na světlo pro ně znamenal jistou formu satisfakce. Vyslechl jsem neuvěřitelné příběhy plné odvahy a lásky k vlasti. Například paní Joy Kadečková - anglická dáma, která si vzala českého letce. Slíbila mu, že se s ním po válce vrátí domů, do tehdejší Česlovenské republiky. Manžel se ale zabil a ona přesto splnila svůj slib. A takových příběhů jsou opravdu stovky.“

Máte tu výstavu, jejíž část je věnovaná právě místním letcům RAF - Karlu Bergmanovi a Adolfu Doubalovi. Jak reagují třeba mladí lidé, školní mládež na zmínky o našich letcích?

„Kupodivu docela dobře. Možná díky nejrůznějším filmům nebo školní výuce je povědomí o Čechoslovácích sloužících u královského letectva docela vysoké.“

Druhá část výstavy je věnována obyvatelům Trhové Kamenice, kteří za svůj židovský původ zaplatili smrtí.

„Ano. Před válkou tu žilo několik židovských rodin a patřily mezi tu movitější část obyvatelstva. Původně tvořili židé také podstatnou část nedaleké vesnice Dřevíkov.

K pátrání po jejich osudech jsem se dostal oklikou právě přes zmíněné příslušníky Royal Air Force. Chtěl jsem je připomenout nejen památníkem, ale i nějakým textem. A když jsem v databázích hledal informace o holocaustu a Trhové Kamenici, narazil jsem na jména, respektive na informace, které v Trhové Kamenici doposud nebyly známé. A mou snahou bylo nejen připomenout všechny místní oběti holocaustu, ale zjistit o jejich osudu co nejvíce informací. Takže jsem se vypravil do archivů. Pátral jsem v Praze, Chrudimi, ale třeba i v Polsku. Prošel jsem archivy středních a vysokých škol, firem, byl jsem v Lublinu i Osvětimi. Postupně přede mnou vyplouvaly na povrch data, místa, jména. Podařilo se mi najít i jeden hrob. Podrobné osudy jednotlivých rodin mapuje právě naše výstava.“

Zleva doprava: Roger Doubal, syn Adolfa Doubala, mechanika RAF, PhDr. Dagmar Lieblová, držitelka Řádu TGM, přeživší z Terezína a Osvětimi, předsedkyně Terezínské iniciativy a Eva Clarke, nevlastní dcera Karla Bergmana, tlumočníka a překladatele RAF, přeživší z Mauthausenu.

To už byl pak jen krůček k památníku.

„Spíš pořádný krok. Chtěl jsem, aby se náš klub vojenské historie realizoval nejen na různých leteckých dnech a jako kompars ve filmech, ale vytvářel v reálném životě i nějaké hodnoty, které přetrvají.

Měl jsem přesnou představu, kde bude památník stát, jak bude vypadat a na kolik přijde. Vše podrobně rozpracované, takže případní sponzoři věděli, do čeho své peníze budou dávat. Přišlo mi vhodné, aby byli vzpomenuti ti, kdo vlastně celý region svým podnikáním živili a zaplatili jen za svůj původ daň nejvyšší. Oslovil jsem místní firmy, židovské organizace, Nadační fond obětem holocaustu, a společnosti nějakým způsobem spojené s letectvím. Přispěly i rodiny, jejichž příslušníkům je památník věnován, které mne podporovaly i morálně. Jsou opravdu nesmírně vděční, že se někdo polozapomenutým lidem - konkrétním lidem s jejich osudy - věnuje, chce jim vzdát hold a zachovat jejich památku.

Lom Matula mi například poskytl velkou pomoc s výběrem kamene a následným opracováním. Zapojily se i Mikroregion Hlinecko, Pardubický kraj, ale také statutární město Kladno, kam se jedna z trhovokamenických Židovek, Adéla Bondyová, rozená Weissensteinová, provdala. Hezky se tak zdůraznil regionální přesah celé akce. Podpořil mne samozřejmě i městyst Trhová Kamenice.“

"Chtěl jsem, aby náš klub vojenské historie v reálném životě vytvářel hodnoty, které přetrvají."  Foto: Chrudimské noviny

Negativní ohlasy tedy nebyly žádné?

„Ne. Naopak, zažil jsem opravdu jen velmi pozitivní odezvu. Především od pamětníků a rodin, z nichž zmiňovaní lidé pocházeli.“

Co pro vás osobně znamená možnost být přítomen na tak významné akci v uniformě RAF?

„Je to pro mne velká pocta i závazek. Uniforma není kostým. Stále zůstává především uniformou a člověk by se měl podle toho chovat. Dvakrát potom, když nosí uniformu, v níž se vyznamenali naši letci v Anglii.“

Jaké požadavky kladete na případného zájemce o členství ve vašem klubu?

„Musí to být nadšenec, kterého bude zajímat nejen uniforma, ale zejména osudy našich letců v RAF. Měl by mít snahu rozvíjet své znalosti, ale i vybavení. Měl by dokonale znát dobu, v níž se chce pohybovat. Podrobnosti o našem klubu se dajít najít třeba zde.“

A plány do budoucna?

„Rád bych své zkušenosti z návštěv bývalých koncentráků, archivů a pamětníků koncentroval do dvou knih. Jedna se bude týkat právě letců RAF a druhá židovských obětí z Trhové Kamenice. Vše je to ale otázka času a samozřejmě i peněz.“

Děkuji za váš čas a rozhovor.

Jakub Valenta

Reklama