Chrudimské noviny Český cynismus je skvělý, české sebemrskačství už ne, říká Martin Jaroš

Dnes: 22°C
Zítra: 22°C
Pozítří: 22°C

Český cynismus je skvělý, české sebemrskačství už ne, říká Martin Jaroš

Dotyk - V českém reklamním průmyslu patřil Martin Jaroš k zadavatelům, kteří prosadili reklamy, jež vstoupily do českého kulturního povědomí. Řídil marketing Vodafonu, když vznikla kampaň s falešnými soby a sloganem "Ale my jsme řekli ne". V T-Mobilu uvedl Chucka Norrise a dvojici Vojty Kotka s Lukášem Pavláskem. Pak zmizel ve světě, působil v Maďarsku, v Turecku a nyní v Kataru. Na Vánoce přijel s rodinou do Prahy.

Víte, kolik lidí vás sleduje na sociálních sítích?

Přes 30 tisíc lidí na Facebooku. Asi se na středně stará kolena stávám influencerem nebo co. Něco jako Dominik Feri po 20 letech a bez toho hára. Samozřejmě mi spousta lidí píše, že jsem debil a ať zalezu a už nikdy nevystrkuju hlavu. Ale zase jiní lidé mi říkají v tramvaji, že mi fandí. A firmy chtějí, abych jim na svém Facebooku dělal reklamu. Což mě překvapilo. Nejsem vyloženě náctiletá youtuberka s hodně malými bikinami.

A berete ty reklamní zakázky?

Ne, nikdy. Lidi tyhle triky poznají. Když něco pochválím, tak proto, že mi to připadá dobré, ne proto, že mi to někdo dá zdarma.

Dává tento počet reálnou politickou sílu k tomu něco udělat?

To ještě ne. Volby se u nás zatím nevyhrávají na Facebooku, na to jsou ty naše bubliny moc malé. Vzpomeňte si, jak to vypadalo před poslední prezidentskou volbou. Celý Facebook byl zblázněný do Karla s čírem. Na sociálních sítích to vypadalo, že pan Schwarzenberg dostane tak 300 procent. A vidíte, nakonec stejně vyhrál ten druhý pán, co ovládá akorát teletext. Takže buďme realisti.

Ale nějaký dopad sociální sítě přece jen mají. Třeba ten zmíněný Dominik se nejspíš dostal do sněmovny právě díky Facebooku. Ale proti němu já jsem podmírák. Jsem na začátku cesty.

Kam vás ta cesta vede? Ptám se proto, že z vašich příspěvků začal být v určitou dobu jasně patrný zájem ovlivňovat politické dění, případně přímo do něj vstoupit.

U nás když řeknete, že chcete do politiky, tak si vás lidi automaticky zařadí jako psychopata, co chce vytunelovat minimálně místní čističku odpadních vod. Je to stigma. Myslíme si to tak silně, že nám pak do politiky opravdu chodí hlavně psychopati, co tunelují čističky.

Já si říkám, pojďme to změnit. I ta naše bídná politika se začne pomalu zlepšovat, když do ní půjde víc normálních lidí. Takže to klidně přiznám – chtěl bych vstoupit do veřejného života a až se vrátím domů, tak to udělám.

Proč? Co byl prvotní impuls?

Podle mě potřebujete dvě věci – jednak musíte být vnitřně připravený, jednak musíte mít něco, co dokážete lidem nabídnout a čím můžete přispět.

To první ke mě přišlo časem. Víte, je mi 41 let. Už téměř dvacet let se snažím tvrdě pracovat. Prošel jsem si všemi těmi normálními stresy – budu mít kde bydlet, dokážu splácet leasing na auto, budu mít na dudlíky pro děti? Všechno jsme to s mou paní zvládli, i když někdy s odřenýma ušima. Teď najednou vidím, že máme život docela uspořádaný, že jsme sami o sobě šťastní a spokojení. V tu chvíli si logicky řeknete, že teď byste měli pomáhat ke štěstí ostatním. Začali jsme přispívat na spoustu věcí, pomáhat konkrétním lidem, co k nim život nebyl fér – no, a angažovat se v politice je jen další krok.

Druhá věc je ta vize. Víte, já myslím, že Česko může být jednou nejbohatších a nejúspěšnějších zemí ve světě. Určitě v první sedmičce v Evropě. Jsem o tom skálopevně přesvědčen. A strašně mě žere, že tam nejsme, že se zlepšujeme tak pomalu, že svůj potenciál nenaplňujeme. Jestli můžu jakkoli pomoct k tomu, aby se Česká republika dostala do první ligy, tak to udělám.

Co ve vás ten pocit vyvolalo?

Vandrování po světě. Víte, my Češi strašně rádi nadáváme sami na sebe a na všechno české. Ale dost si tím křivdíme. Já jsem žil ve třech zemích, pracoval jsem s lidmi všech kultur a můžu vám říct, že Češi jsou hvězdy. Měl jsem vždy i hodně českých kolegů a těžko bych našel někoho jiného, kdo je tak pracovitý, kreativní, technicky nesmírně zdatný (hlavně v IT), a přitom si umí poradit s problémy. Já prostě vím, že naši lidé na to mají. Dobře znám takzvaný Západ. Můžu vás ubezpečit, že lidé ze Západu nejsou žádní nadlidé. Máme na ně. Můžeme žít i líp než oni. Potřebujeme spravit tři věci, které jsou u nás zanedbané – školství, infrastrukturu a naši zastaralou státní administrativu. A cíleně budovat Česko jako světovou mocnost v oboru, který nám jde mimořádně dobře – to jsou chytré hlavy u počítačů. Pak nás nikdo nezastaví. Za chvíli bude tahle země zase tam, kam patří.

Lze to ilustrovat na nějakém konkrétním příkladu?

Že Češi jsou chytří? Pane, když to řeknu anekdoticky, tak na to mi stačila cesta metrem dneska ráno. Kluk vedle mě si skládal rubikovku, asi pět lidí kolem mě si četlo knížku – takovou scénu uvidíte málokde. Češi jsou velcí čtenáři – není náhoda, že máme nejhustší síť veřejných knihoven na světě. A naše IT dovednosti už začínají být vidět v globálním měřítku. Když jsem přišel do Kataru, viděl jsem, že každý používá české antiviry Avast, moji kolegové básnili o sociálních analýzách od Socialbakers. Já jsem jim říkal, vždyť já je znám, vždyť ty založil jistý Honza Řežáb v Praze… Češi jsou těžké váhy v bitcoinu, české e-shopy teď berou střední a východní Evropu útokem, od Alzy až třeba po Pilulku.cz. Tyhle věci nám prostě jdou. Máme talent na věci, které znamenají budoucnost světa. Připadá mi šílené, že česká politika tohle nijak nereflektuje a nestaví na tom svou vizi.

Proč váš plán vstoupit do politiky ztroskotal?

Nejdřív jsem zkusil rozjet takové hnutíčko na internetu. Zažil jsem úžasnou podporu a potkal spoustu lidí, kteří mě pozitivně nakopli. Ale bylo příliš pozdě před volbami a já jsem ještě nebyl připraven odjet domů a vložit se do toho na sto procent. Bez toho to nejde, na dálkové ovládání to nedáte. Z druhého kontinentu neuřídíte ani dobrou restauraci v Praze, natož stranu. Nebo aspoň já na to nejsem dost dobrý. A tak jsem půl roku před volbami udělal druhou nejlepší věc. Řekl jsem si, sám na to nemám, které z existujících hnutí a stran mi tedy nejvíce vyhovuje? Sešel jsem se spoustou politiků a vyšli mi z toho Piráti. Jejich program se mi tak ze 70 procent líbí, i když nepokrývá vše, co bych chtěl, a jejich tým a duch na mě udělal dojem. Tak jsem Piráty podpořil, když to ještě nebylo cool, a dokonce jsem jim i přispěl na nějakou konferenci, když to potřebovali. Tehdy ještě neměli peníze. Se svou volbou jsem spokojen, postupují velmi konzistentně. Kdo ví, třeba je moje cesta v tom, že se k nim jednou přidám. Pokud tedy oni budou chtít. To je celý můj politický příběh, nestydím se za to. Něco jsem se přitom naučil.

Řekl jste, že ještě zůstáváte v Kataru. Co konkrétně máte na starost?

Jako téměř celý svůj život dělám reklamu a marketing. Mám svou práci moc rád. Pracuji pro velkého telekomunikačního operátora (Ooredoo, pozn. aut.), který působí asi v deseti zemích. Jsem tam přes pět let, a měl bych to zaklepat na dřevo, na trhu nám to funguje a jsme úspěšní. Je to exotický trh a kultura úplně jiná než v Česku. Zpočátku jsem si ani nevěřil, že v takových podmínkách dokážu dělat marketing. A vidíte, teď už reklamní angličtinu beru skoro jako svůj rodný jazyk a o všech těch kulturách něco vím. Jsem na to docela hrdý.

Nějaké kulturní střety jste tam zažil?

No samozřejmě, je to úplně jiný svět. Je to muslimská země a to musíte respektovat. V reklamě nemůžete ukázat ani ženu s odhalenými vlasy – z těch krasavic, které na nás útočí v Česku, by je trefil šlak. Ani hudba moc neletí. Takže z toho rejstříku, ve kterém jsem zvyklý hrát, přijdete třeba o polovinu kláves. Ale získáte zase jiné. Zpočátku mi to přišlo hrozně těžké, pak jsem tomu začal přicházet na kloub a teď už mě to vyloženě baví. Už si dávám pozor i na nepsaná pravidla.

Lze znovu zmínit nějaký konkrétní příklad?

Jednou jsme třeba měli točit reklamu v Libanonu. Tam se natáčí, protože jsou tam zasněžené hory, moře i zelená příroda na jednom místě a je to snadno dostupné. Z naší strany tu kampaň vedla jedna místní kolegyně, výborná profesionálka. A ta za mnou přišla, že by moc ráda na to natáčení taky jela. Já jí říkám, samozřejmě musíš jet, vždyť ty jsi tam užitečnější než já. Ona byla moc ráda a druhý den přinesla dopis v arabštině a já že ho musím podepsat. Tehdy jsem ještě moc nerozuměl, a tak jsem se ptal, co podepisuji. Ona že dopis pro bratra, aby ho uvolnili z práce a on mohl jet s ní jako gardedáma. Ovšem i bratr musel vzít svou manželku a děti, takže nakonec jsem jel já a pak mikrobus plný lidí, kteří na tu moji kolegyni dávali pozor, abych ji snad nějak nezkazil. Podotýkám, že jí bylo 31 let a bylo to poprvé, co se takhle služebně dostala do ciziny – hodně to pro ni znamenalo. Je to jiný svět. Zkuste si tohle navrhnout českým ženám – dají vám facku.

Nebo něco méně zjevného. Velká bota z mojí strany. Jednou jsme dělali nějakou interní akci, námětem konference byl růst, a tak jsme dali zaměstnancům tematické dárky – semínka rostlin, konvičku, lopatku na zahrádku. Tehdy si mě zavolal samotný generální ředitel a umyl mi hlavu, že jsem tou lopatkou nejen znevážil konferenci, ale navíc taky urazil všechny slušné lidi. Vůbec jsem nevěděl, o co jde a proč je obyčejná lopatička takovým zločinem. Až potom mi někdo vysvětlil, že dřív lidi žili ve stanech. A když se jim chtělo na záchod, tak se šlo za dunu – s lopatičkou. Takže věnovat někomu lopatičku je asi tak trapné jako darovat někomu u nás toaletní papír. A takových drobností jsem poznal stovky. Naučí vás to určitému respektu k jiným kulturám.

Zavadil jste o hodně diskutovanou věc, což je strach z migrační vlny a z toho, že nově příchozí požadují dodržování svých kulturních odlišností i v evropských zemích, kde přitom platí jiná pravidla. Poznal jste lidi v muslimské zemi zblízka – jsou oni ochotni podřídit se kultuře země, do které přicházejí?

Podívejte, uprchlíci, to je velké téma. Můj názor je takový. Když někdo opravdu trpí a utíká před válkou, tak mu samozřejmě musíme pomoci. Jsme přece lidi, ne? Copak vy byste dokázal nechat malé děti ležet ve sněhu a v blátě? Já ne. I podle soucitu se pozná velikost společnosti, a já bych rád, aby naše země měla velké srdce.

Na druhou stranu, když si do domu pozvu hosty, tak očekávám, že se budou chovat podle pravidel hostitele. Já když jsem na návštěvě, tak taky nesmrkám do fíkusu. Takže když někdo chce do domu zvaného Evropa, tak si musíme zajistit, že bude dodržovat evropské hodnoty.

Ale které to jsou? 

Já jsem liberál a věřím na svobodu. Do náboženství lidem nekecám a nechci tady šermovat nějakými našimi křesťanskými kořeny. Jednak to v Česku opravdu není moc relevantní, jednak vůbec není fér třídit lidi podle náboženství. Podle mé zkušenosti jsou fajn lidi mezi ateisty, křesťany, muslimy i třeba pastafariány.

Já evropské hodnoty vidím jinak. To, co je na Evropě opravdu skvělé, to je svoboda. To je ten největší výdobytek, který nám závidí celý svět. Svoboda slova, svoboda vyznání, rovnost před zákonem, svoboda vědeckého bádání a velké ano technickému pokroku. Když souhlasíš, že všichni můžeme svobodně a bez trestu vyjadřovat názory, když mi podepíšeš, že muži a ženy jsou si naprosto rovni a nesmějí být nijak omezováni, když uznáš, že náboženství nemá co lézt do veřejného života, tak jsi můj člověk a v Evropě jsi vítán. Pokud ti tyhle hodnoty nevyhovují, OK, dáme ti najíst a něco na cestu, protože jsme soucitní, ale jdi si hledat jiný domov, který ti bude vyhovovat víc. Evropa pro tebe není.

A máte pocit, že hodnoty Západu dodržuje sám Západ?

Bohužel ne vždycky. Západ byl nejdřív v imigrační politice příliš měkký a neprozíravý. Nechal na svém území vyrůst ghetta lidí, kteří hodnoty Západu nepřijali – neměli proč – a podněcováni určitými vykuky se proti nim dokonce otevřeně staví. To pak vede Západ k opačné reakci – objevují se takoví Okamurové a spol., kteří hodnoty Západu porušují zase ze své strany. Nemají soucit, hlásají nenávist, diskriminují a používají kolektivní vinu. To je vždy špatně, vždy. Kdo hlásá nenávist a kdo soudí děti za chyby strýčků, ten nakonec vždy způsobí utrpení cizím i vlastním.

Kudy z toho ven?

Mně se líbí, jak tyhle věci dělá třeba právě ten Katar. Katar cizince vítá – taky jich má skoro 90 procent, nejvíce na světě. Ale inteligentně a logicky si hájí vlastní kulturu. Dám vám příklad. Emír třeba věnoval pozemek a pro nás křesťany nechal vystavět velký kostel. To byl od něj opravdu dobrý skutek a významné gesto. Kostel je denně narvaný, slouží se tam až šest bohoslužeb denně, protože je tu velká filipínská a indická křesťanská komunita. Ale třeba i naše dcera v něm absolvovala kompletní nedělní školu katechismu a první přijímání. My jsme za to vděční. Na druhou stranu ten kostel nesmí mít zvenčí zvony a kříže, aby nedělal reklamu, a vůbec nějaké získávání nových dušiček nepřipadá do úvahy. Tohle chápu – vyjdete vstříc hostům na svém území, ale zároveň nepřijdete o vlastní kulturní identitu. Funguje to pro mě a tleskám. V Evropě bych samozřejmě byl pro větší míru svobody – je mi úplně jedno, co si namalujete na svůj dům setkání – ale na těch hodnotách, co jsme zmínili výše, bych trval.

Víte, mezi námi, Česko bude cizince potřebovat. Já bych je klidně bral, ale bral bych je na základě bodového systému. Jako v Austrálii. Máš dobré vzdělání? Jsi IT expert nebo ovládáš řemeslo, které u nás potřebujeme? Je u tebe vysoká pravděpodobnost ovládnutí jazyka a integrace? Bereme tě všema deseti. Tohle bych samozřejmě uplatňoval na ekonomické migranty,

Zmínil jste dceru a o svých dětech často píšete i na sociálních sítích. Co myslíte, budou žít spíš tady nebo venku ve světě?

Vychováváme je jako Čechy, aby znali naši kulturu a historii a byli na ni hrdí. Ale samozřejmě zároveň na ně působí škola, kde mají kamarády 60 národností. Jsou to světoobčané, vidí svět jako otevřené místo, můžou se vydat kamkoli. Když mluví anglicky, mluví krásnou angličtinou rodilých mluvčí bez přízvuku. Mnohem lépe než já. Za to jsem rád, tohle jsem jim chtěl dát. Byl to jeden z hlavních důvodů, proč jsme chtěli na chvíli do ciziny. Otevřít dětem svět.

Překážel vám váš přízvuk někdy v uplatnění?

Práci v Kataru mi kdysi nabídl nějaký britský headhunter. Postupoval jsem od pohovoru k pohovoru, měl jsem z toho výborné pocity. Říkal jsem si, že se mi lidé z té firmy zamlouvají a že snad i jim se líbí, co říkám. No a ten headhunter mě někdy po třetím kole taky chtěl pochválit. Řekl mi do telefonu: je to dobré, děláte na ně dobrý dojem, ani jsem to nečekal, když máte tak těžký slovanský přízvuk". Takhle jeho „pochvala“ mě docela ťala. Vím, že mi ten člověk na další pohovor trošku podlomil sebevědomí. Naštěstí jsem tu práci stejně dostal, ale dodneška to v sobě mám zapíchnuté jako osten. Není důležité jen to, co říkáte, ale i jak to podáváte. Třeba zrovna pro Brity tohle hraje velkou roli. Teď už plavu v angličtině jako ryba ve vodě a psané titulky opravuji i rodilým mluvčím. Ale jsem rád, že moje děti už nikdo kvůli přízvuku škatulkovat nebude. Uměj to ve světě, ale zároveň jsou Češi a jsou na to hrdí. Je důležité být hrdý.

Proč?

Víte, my jsme v Kataru taková sbírka národností. Už jsem to říkal, že jen ve škole mají děti spolužáky asi ze 60 zemí. A čím víc o nich víte, tím víc si uvědomujete, jakou my máme kliku, že jsme z Česka. Spousta našich známých se za žádnou cenu nechce vrátit domů. Protože je tam hlad nebo se tam střílí nebo je tam taková korupce, že v té zemi prostě nemají budoucnost. To my máme krásnou zemi, do které se jednou vrátíme a můžeme v ní důstojně žít. Narodit se v Česku znamená vyhrát v životní loterii.

Ale když zmiňujete školu, má třeba české vzdělání tu hodnotu, aby v cizích zemích bylo respektované?

České školství, to je oříšek. Já být premiérem, tak bych největší podíl energie a klidně 30 procent času věnoval právě školství. S jasným cílem – mít nejlepší školství v Evropě. Protože nic nerozhoduje o našem budoucím bohatství jako školy. Pokud teď začneme cíleně budovat nejmodernější a nejlepší školství v Evropě, budeme za 20 let špičkovou zemí.

Co je na českém školství špatně?

Znalosti hustíme do dětí dobře. Proti tomu nic neříkám. Ale způsob, jakým to děláme, je kasárenský a zastaralý. Učitelé se fakt snaží, ale dusí je byrokracie. Ředitelé nemají pravomoci. Státní maturity a jejich ustavičné změny a nekvalitní práce úředníků z Cermatu, to je zlo.

Nechci být příliš kritický, ale řeknu vám pravdu. Moje dcera Timi chodila v Česku dva roky na základku, do dobré benešovské školy, kterou nechci nijak pomlouvat. Moje žena tam i učila a viděla, jak se učitelé snaží. Pak jsme se odstěhovali do Kataru. Myslel jsem, že děti první měsíce probrečí, protože anglicky neuměly ani pípnout a nerozuměly, ani když jim učitel řekl „sedněte si“. No, a světe div se – žádné brečení se nekonalo. Po dvou měsících, někdy v listopadu, mi dcera řekla, že už nikdy nechce v Česku do školy. Že už chce chodit jen do téhle školy v Kataru. To mě dost zasáhlo. Mimochodem, stejnou transformací prošla i moje paní, která v této mezinárodní škole začala taky učit a už je tam čtyři roky. Říká, že ty metody jsou přesně to, o čem ona vždycky snila. A že ať se nezlobím, ale až se vrátíme do Česka, že ona už na státní školu taky nemůže.

Jak to?

Důvodů je spousta. Učitelé – minimálně na té naší škole – jsou velmi dobře placeni a mají respekt. Jsou to často mladí Britové nebo Australané, muži stejně často jako ženy, a děti je mají rády. Mají k ruce asistenty, takže mají čas na kreativní náplň hodin. Hodnocení nesráží dětem sebevědomí – účelem známek není vás ocejchovat jako trojkaře či čtyřkaře, který si s sebou nese do života, že je loser. Děti se obvykle svoje hodnocení ani nedozvědí. Hodnocení si dělá učitel jen sám pro sebe, a to výhradně s tím účelem, jak má přizpůsobit další výuku. Například děti napíšou diktát, učitel vidí, že dělají chyby v čárkách, tak příští týden budou probírat interpunkci. Říkají tomu formative assessment – na rozdíl od českého hodnocení, které přichází většinou až po látce a znamená ortel.

Navíc se děti lépe učí svou práci prezentovat. Dcera od třetí třídy dělá powerpointové prezentace a musí své domácí úkoly obhájit v tvrdé debatě. Mluvit na veřejnosti a stavět argumentaci je pro ni normální.

Znám proti tomu jednu námitku od českého učitele, že děti sice milují diskuse, ale o tom, kolik je pět a dvanáct, se nedá diskutovat. Pokud nebudou mít své diskuse podložené znalostmi, jež získají do určité míry drilem, tak z nich vyrostou sice dobře diskutující, nicméně ignoranti.

V praxi potřebujete to i to. Tvrdé znalosti i ty prezentační dovednosti. Naši čeští žáci se perfektně vyznají ve skladbě lišejníků. To je fajn, tyto znalosti bych ponechal – alespoň tedy z 80 až 90 procent. Místo těch chybějících 20 procent bych vyučoval kritické myšlení (aby lidi nevěřili každé blbině ze lživých serverů), praktické životní finance (aby lidi neupadali tak snadno do exekucí) a schopnost prezentace (protože často vidím technicky velmi zdatné Čechy, kteří svou kvalitu nedokážou prodat).

Na čem teď v Kataru pracujete?

Začínáme zavádět sítě 5G. Musím říct, že právě v telekomunikacích je Katar hodně napřed, a když se teď vracím na svátky domů, tak vidím, že čeští operátoři mají co dohánět. Ve všem. V pokrytí, v cenách. Což říkám jako člověk, který pro ně pracoval. Mě to mrzí, protože v letech, kdy jsem do tohoho odvětví vstoupil – pro Oskara jsem začal dělat někdy v roce 2001 – byli čeští operátoři vývojově na špici Evropy. Pak to začínalo usínat a já si raději hledal práci v cizině.

Máte pocit, že se Češi příliš snadno spokojí s tím, co je?

Ano, to je náš obecný problém. Vysoké ceny tu zůstávají roky, zatímco jiné národy už si vymohly jejich snížení. Stejně je to se špatnou kvalitou potravin, s nízkými platy. Neumíme se ozvat a dupnout si. U nás hrozí, že HDP pomalu dotlačíme nad evropský průměr, ale platy budeme mít pořád třetinové. Dáváme našim firmám i zahraničním investorům velmi pohodlný polštář. Není potom divu, že české pobočky koncernů či třeba bank patří k nejziskovějším v Evropě. To pak přispívá k určité frustraci a špatné náladě, kterou doma cítím. Všichni se tváří, jako kdyby jim uletěly včely. Částečně je to objektivní nedostatek blahobytu, částečně je to naše pošmourné počasí, částečně je to naše národní hobby – remcání.

Je to jen české specifikum? Nejde o určitý fenomén bývalého socialistického bloku?

Máte recht, že v tom jede celý socialistický blok. Ale my budeme ve stěžování mistři světa. Třeba moje paní je Maďarka. To jsou taky skeptici k pohledání. Ale přece je tam rozdíl. Víte, Maďarsko je objektivně o dost chudší než Česko. Zvlášť východomaďarský venkov, který velmi dobře znám. Ti lidé mají o třetinu nižší platy než u nás, přitom velmi podobné ceny. Ale máte je slyšet. Na Maďarsko jsou tak hrdí, Maďarsko je úžasné, Maďaři vymysleli všechno na světě. Maďarská prezentace je lepší než maďarská realita. U nás je to naopak. Máme se objektivně dost dobře, ale držkujeme. Naše realita je lepší než naše sebeprezentace.

A co je lepší? Lhát si do kapsy, nebo si třeba cynicky přiznat pravdu?

Tuhle otázku jsem už také několikrát položil. Nakonec jsem taky Čech. A jsem docela rád, že si nelžeme do kapsy a že jsme schopni si mezi sebou přiznat holou pravdu. Ale my jdeme až do mínusu. My ten cynismus a negativismus a sebemrskačství přeháníme. Třeba mnozí Katařané se teď zajímají o cesty do Prahy, protože Qatar Airways zavedly přímý let. Někteří moji čeští známí říkají, nejezděte tam, je tam zima, v Praze vás všichni okradou, u nás je to hrůza. Já říkám – jeďte do Prahy, je to nejkrásnější hlavní město v Evropě, ta architektura vás ohromí, samozřejmě si přitom dávejte pozor na taxikáře a veksláky jako v tolika zemích na světě. Cítíte ten rozdíl?

Aby bylo jasno, mně nevadí pravdivé stížnosti jako takové. Zrovna v mé reklamní práci je český cynismus skvělý. Mně vadí, když se v té negativitě utápíme, ale přitom od těch stížností ani nepřekročíme k činům, jak jsme o tom mluvili u těch cen či platů. Já mám rád akci. Když ti něco nesedí, jdi to spravit.

V čem je přednost českého cynismu?

Umíme si dělat srandu sami ze sebe. Neznám jiný národ, který by to takhle zvládal. To je třeba v reklamě požehnání. Jednou jsem měl na návštěvě v Praze skupinku Katařanů. A nekecám, jejich největším zážitkem byla plastika dvou nahých mužů, kteří čůrají na siluetu České republiky (jde o plastiku sochaře Davida Černého Čůrající postavy ve dvoře Hergetovy cihelny v Praze, pozn. aut.). Vlastně doslova „chčijou na Česko“. Už jenom to, že jde o sochu čůrajících mužů, to je věc, kterou v Kataru hned tak neuvidíte. Ale když jsem navíc Katařanům vysvětlil, že ten rybník, do kterého močí, je naše mapa, tak nemohli pět minut mluvit. A ještě po týdnech to zůstává první věcí, kterou při vyprávění o Praze dávají k dobrému. Protože za tohle byste šli v půlce zemí na světě do vězení. V Česku ne. Proto tak miluju svobodu. A proto chci, aby to tak zůstalo. Jenže už i u nás začíná vypadat, že si z některých věcí nemůžete dělat legraci. To je špatné.

V Kataru chcete být ještě rok, máte představu, co budete dělat po návratu?

Můj sen bylo vždycky založit tu nejlepší reklamní a obsahovou agenturu v Česku. Léta jsem se to učil, teď už snad na to začínám být zralý. Vím přesně, co chtějí klienti jako já a co jim normální agentury nedokážou dát. To je můj velký sen. Když se to povede, jsem si jist, že mě to bude naplňovat ještě víc než práce v Kataru. A pokud to uživí mě i rodinu, tak bych se snad vedle toho mohl věnovat i veřejné práci a být tak nezávislý, jak jen člověk může být. To je můj sen i plán.

Agentura má být česká, nebo máte širší ambice?

Znám výhody mezinárodního přístupu. Můžete si vzít levné grafiky ze Srí Lanky, kteří vám ten obrázek či animaci vyfiknou za desetinu ceny. Ale mezi námi, věci za desetinu ceny podle toho taky vypadají. Já bych chtěl začít doma, po česku. Ve vlastní kultuře stejně odvedete nejlepší práci. Jsem hrdý na to, co dělám v angličtině, ale když přejdu do češtiny, stejně se cítím, jako kdybych si sundal rukavice. Najednou je všechno o řád jemnější a přesnější. Proto chci začít v Praze, s těmi nejlepšími lidmi. A časem můžeme růst a přikupovat partnery, ano. Ale vyrůst chceme z domácích kořenů.

Rozmlouval Jaroslav Krupka, Dotyk

 

Martin Jaroš

Dlouhodobě působí v oblasti marketingu a reklamy. Svou kariéru zahájil v Hospodářských novinách, kde pracoval tři roky jako redaktor rubriky Podniky a trhy a současně provozoval blog Vosa na jazyku. V roce 2001 nastoupil do oddělení public relations mobilního operátora Oskar a poměrně brzy dostal na starost firemní časopis Čilichili, jemuž v následujících letech šéfoval. V roce 2006 se stal šéfem reklamního oddělení ve firmě Vodafone. V témže roce se podepsal pod jednu z nejznámějších českých vánočních kampaní "My jsme řekli ne", která se zapsala do české reklamní historie také pod názvem "Falešní sobi". Později Martin Jaroš přestoupil do čela marketingu mobilního operátora T-Mobile, kde pod jeho vedením vznikla například vánoční kampaň s Chuckem Norrisem nebo dlouhodobý reklamní koncept s dvojicí Vojta Kotek a Lukáš Pavlásek. Ve službách mobilních operátorů dále působil v Turecku a v Maďarsku. V současnosti už několik let pracuje v Kataru pro mobilního operátora Ooredoo. Mluví sedmi jazyky. 

 

Reklama