Chrudimské noviny Impérium z trenýrek a tanků

Dnes: 13°C
Zítra: 13°C
Pozítří: 14°C

Impérium z trenýrek a tanků

Týden.cz - Jaroslav Strnad patří k nenápadným podnikatelům, přesto je nejmocnějším hráčem českého zbrojního průmyslu. Své impérium vybudoval na nákupech nepotřebného armádního materiálu. Dnes s ním musí počítat i vláda, ačkoli si prý nikdy žádného politika nepustil k tělu.

Jména velkých zbrojařů blednou. Například Richard Háva, bez něhož si dříve armáda nekoupila snad ani patronu, se stáhl a byznys přenechal kolegům z Omnipolu. Na scéně se čím dál viditelněji objevuje nová, poněkud záhadná veličina. „Tady se pořád hovoří o Hávovi, ale Jaroslav Strnad je dnes v tomto prostoru někde úplně jinde, výše. Jen je tak nějak pod radarem a není na něho vidět,“ popsal podnikatelův vliv jeden ze zbrojařů, který si nepřál být jmenován.
Jaroslav Strnad je zbrojař nového typu, své impérium pod hlavičkou Excalibur Army budoval velmi zvolna, šroub za šroubem. Začínal před více než dvaceti lety jako obchodník s kovovým šrotem, dnes mají jeho firmy roční obrat okolo šesti miliard korun. Patří k nim vojenské opravárenské závody v Česku a na Slovensku, automobilka Tatra, ve které je většinovým vlastníkem, významný světový výrobce brzd Dako CZ, ale i obchody se zbožím pro fanoušky vojenství. Čile obchoduje s armádami Finska, Švédska a Německa a vyváží do Afriky, Asie, Evropy i obou Amerik. „Jestli jsem miliardář? Na účtu tu částku určitě nemám,“ odpověděl mnohoznačně na otázku TÝDNE. Strnadovy aktivity jsou nepřehlédnutelné nejen v měřítku České republiky, přesto pro lidi z branže stále představuje neznámou: nikoho z politiků a zbrojařů si nepustil k tělu více, než je nutné. Se všemi z nich si vyká. Ani lidé, s nimiž se stýkal častěji, o něm nedokážou říci víc, než že jde o nenápadného, skromného a pracovitého chlapíka.
On sám se brání zdůrazňování své osoby: „Jednoduchý recept, jak postavit skomírající firmu na nohy, je dát do čela schopného manažera, který nekrade, a vyhodit bývalý management, který firmu tuneloval. Bez šikovných spolupracovníků bych nedokázal nic.“

a

Továrník z učňáku

Je skoupý na veřejná vystoupení. Rozhovor pro TÝDEN představuje výjimku a poštěstil se náhodou. Strnadovi se za rok jeho působení v automobilce Tatra podařilo dostat továrnu z nejhoršího. Teď se prostě chtěl podělit o úspěchy. Setkání se konalo na začátku dubna v Kopřivnici. Začalo v tovární zasedačce, pokračovalo přes montážní haly až na polygon, kde Tatra předvádí vozy zákazníkům. Během půldne vyprávěl svůj příběh. Jestli existuje něco jako „český sen“ – vzorový příběh tuzemského podnikatele, zažil ho právě Strnad.
Majitel továrny prochází kopřivnickou montážní linkou. Dělníky to příliš nevzrušuje, jen občas někdo z nich zvedne oči od práce. Nejspíše jsou zvyklí. Strnad zdůrazňuje, že vyrábí nejlepší terénní náklaďák světa, a několikrát opakuje, že „srdcem“ tatrovky je podvozek. Ukazuje jeho části a působí dojmem, jako by znal každý díl. „Jsem vyučený strojař,“ prohlašuje a nezastírá, že nikdy nedosáhl vyššího vzdělání. „Ale oběma synům celý život říkám, jak je to důležité. Jeden z nich už se mě ptal, proč by měl studovat, když mně stačí učňák. Já ale trvám na tom, aby oba byli vzdělaní,“ podotkl Strnad.
Pochází z Chrudimi a žije tam dodnes i poté, co se stal významným průmyslníkem s fabrikami po celé zemi. Desetitisícovému městečku za minulého režimu dominoval závod Transporta. Výroba výtahů a důlní techniky zaměstnávala více než třetinu místních lidí. Na tamním učilišti získal Strnad výuční list. Pád komunistického režimu prožil na vojně.
Hned po návratu do civilu začal rozpoznávat, že Transporta nemá budoucnost. Rychle ztrácela zakázky ve zhrouceném socialistickém bloku. Strnad z ní odešel dávno předtím, než začala masivně propouštět a zkrachovala. Dvacet let se tam nevrátil. Měl jiné starosti, protože se hned zkraje devadesátých let vrhl na podnikání. Začínal se sto tisíci korunami.
Do své firmy přetáhl několik bývalých kolegů. „Dodnes u mě několik z nich pracuje. Nebylo pro ně jednoduché, aby ze dne na den uvěřili dvacetiletému člověku, který jim nabízel práci. Fabrika ale šla velmi rychle dolů a část lidí pochopila, že vyhraje, kdo odejde dříve,“ vypráví Strnad.

Tuny trenýrek

Vůbec neměl velké cíle. Zpočátku mu šlo o to, aby se uživil jako v továrně a vydělal si alespoň tři tisíce měsíčně. Se šrotem začal podnikat díky tomu, že jeho tchán měl v zahraničí kontakty na lidi v tomto oboru. Když mluví o pionýrských časech, stále je na něm patrné nadšení, jako by na začátku devadesátých let našel své vlastní Eldorádo. „Železa bylo všude moře, ať to byl důl, továrna nebo zemědělské družstvo. Když jste přijel a dokázal jste to odvézt, nařezat, nastříhat a naložit do vagonů, šlo o službu, kterou podniky v té době potřebovaly, protože se čistily po letech socialistického hospodaření,“ vzpomíná Strnad.
Na práci, v níž lidé na okraji dodnes hledají východisko z nouze, začal vydělávat první větší peníze. Vagon upraveného šrotu se dal prodat se ziskem dvaceti tisíc korun, což na tu dobu představovalo slušnou částku. Staré železo dodával slévárnám v Česku, Rakousku a Itálii a jeho firma rostla. V polovině devadesátých let založil společnost Recycling, která se zabývala kompletní likvidací od nebezpečného odpadu po železo. Vyšel vstříc fabrikám, které se všeho nepotřebného chtěly zbavovat prostřednictvím jediného partnera. Recyklací se zabýval sedm let.
Někdy v té době se pustil do prvních obchodů s armádou. Rušila železniční vojsko a Strnadova firma musela být při tom. Armáda tehdy pro obchodníka se šrotem představovala zlatou žílu a Strnad začal obchodovat přímo s ministerstvem obrany. To od roku 1995 začalo vypisovat výběrová řízení a Strnad se jich účastnil. Denně odvážel z armádních skladů deset kamionů materiálu. „Bylo před vstupem Česka do NATO a armáda měla mraky a mraky šrotu. Dnes se dívám s úsměvem na to, kolik materiálu nám za dvacet let prošlo pod rukama a kolik ho ještě muselo zůstat v armádních skladech,“ rekapituluje Strnad své začátky.
Zvítězil například ve výběrovém řízení na likvidaci mobilizačních rezerv. Jenom v této zakázce šlo o dvě až tři sta kamionů triček, trenýrek, bot, čepic, batohů a maskáčů. Co si počal s tunami trenýrek? „Naše kouzlo spočívalo v tom, že jsme uměli zhodnotit skoro cokoli. Většina firem by to odvezla na skládku, ale my jsme měli partnera, který textil rozemlel a ještě z toho dokázal udělat nějaký výrobek,“ říká Strnad. Použitelné uniformy prodával v progejnách militarií s názvem Excalibur Army.

Zděděný Artušův meč

Ve šrotu zpočátku končilo 95 procent děl, raketometů a náhradních dílů, které Strnadova firma vykoupila od armády. Až postupem času zjistil, že mu ve skladu leží vzácný materiál. „Armáda prodávala náhradní díly na vétřiesky, tatry nebo výstrojní materiál. Nevyplatilo se vozit to do šrotu, protože vysoutěžená cena časem stoupala a byla vyšší než cena šrotu. Abych mohl dát nejlepší cenu, musel jsem se starat. Než abychom motor na vétřiesku rozebrali na sešrotování, raději jsme ho opravili a prodali,“ říká Strnad.
Na obchodech s armádou se už podílela jeho firma Excalibur Army, která je dnas základem holdingu Excalibur Group. Není takový romantik, aby název pro svou firmu hledal v legendě o králi Artušovi. Společnost s tímto jménem prostě koupil. Nikdy se ani nepovažoval za vojenského nadšence, maximálně si jako malý hrál na vojáky. „S fandovstvím se byznys moc dělat nedá. Existují sběratelé, kteří zaplatí cokoli za vzácný kus techniky, ale já se k nim neřadím. Znám hodně lidí, kteří by nějaký kousek techniky neprodali, zatímco já ji prodám v klidu,“ myslí si podnikatel.
Model, se kterým uspěl v České republice, přenesl i do zahraničí. Dnes nakupuje nepotřebný materiál od armád Slovenska, Maďarska, Polska, Německa či Švédska. Většina z něj čeká i několik let ve skladech, než si najde zákazníka. „Teď už jsou vyřazené zbraně a technika neprodejné bez toho, abyste je nějak zhodnotili: opravili, dovybavili nebo nějak modernizovali,“ vysvětluje Strnad. „Tímhle jsem se vlastně dostal od nákupu a prodeje k vlastní výrobě. Byla to nutnost, abych na trhu přežil.“

Ruce pryč od padáků

Uspěl v sektoru, který proslul řadou skandálů, podezřeními politiků z korupce a policejními vyšetřováními. On se v něm však dvacet let pohybuje s čistým štítem a tvrdí, že nikdy nepotřeboval pomoc žádného z politiků. Je-li veřejně známo například dlouholeté přátelské spojení lídra TOP 09 Miroslava Kalouska s dlouholetým šéfem Omnipolu Richardem Hávou, u Strnada prý žádného takového „přítele“ nenajdete.
„Samozřejmě politiku sleduji, politici z různých stran běžně navštěvují moje podniky a já od nich žádám aktivní podporu domácího průmyslu, ke kterému patřím. S čím by nám politici pomohli u odprodejů nepotřebného materiálu? Pro nás je důležité ministerstvo zahraničí a v jeho rámci politický ředitel, který rozhoduje o tom, do jaké země můžeme prodávat. Co já bych řešil s ministrem obrany?“ odbývá Strnad otázky na užší kontakty s politiky. Po dotazech, že svoji živnost přece založil na obchodování s armádou, a pokud by se některému z ministrů obrany znelíbil, mohla by mít jeho firma utrum, jen nesouhlasně kroutí hlavou.
„Tak to nefunguje. Doba se hodně změnila, dnes není možné, aby vůle politika vyřadila nějakou firmu ze soutěže o nepotřebný armádní materiál. Navíc Excalibur ještě od armády nedostal jedinou zakázku. Nikdy jsme pro armádu nedělali nic, kde bychom ministra nějak nutně potřebovali. Kupovali jsme materiál, ale to jsme se pohybovali hodně daleko od ministra,“ tvrdí Strnad.
„Na ministerstvu funguje odbor pro nakládání s nepotřebným majetkem, jenž má svého ředitele a ten své podřízené, kteří vypisují výběrová řízení. K odprodejům se pokaždé přihlašuje několik společností, kdo dá nejlepší cenu, vyhrává. Za tu dobu jsme přežili čtrnáct ministrů a nepamatuji si jediného, který by se zajímal o odprodeje. Pokaždé jim šlo jen o nákupy,“ tvrdí šéf Excalibur Army a dodává, že maximálně by využili třeba nabídku z prezidentské kanceláře na zahraniční cestu, která by jim mohla pomoci s odprodejem nabízených věcí do ciziny.

Strnad? Neznáme!

Jakmile přijde řeč na politiky, mizí z jeho projevu i poslední stopy humoru. Když se Strnada v nadsázce ptáme, zda třeba neměl chuť odkoupit „slavné“ nefunkční padáky pořízené v 90. letech tehdejším lidoveckým náměstkem ministra obrany Kalouskem, je zřejmé, že na toto téma žertovat nehodlá. Namísto toho odpovídá stroze a věcně. „Jsou věci, které armáda neprodává, padáky jsou příklad. Pokud by je prodávala, šlo by pouze o znehodnocené zboží, aby je náhodou někdo nepoužil a někdo se na něm nezabil. Padák totiž nelze repasovat, stejně jako neprůstřelnou vestu.“
Přestože od člověka, jenž se živí obchodováním s armádou, ani nic jiného než striktní vyloučení kontaktů s politiky neočekáváte, zástupci dlouho na střídačku vládnoucích stran mu dávají za pravdu. „Pana Strnada jsem viděl asi dvakrát v životě, vykáme si. Poprvé to bylo krátce poté, co převzali Tatru. Působil na mne, že má opravdu zájem, aby se firma vrátila na špici českého průmyslu,“ říká šéf sněmovny Jan Hamáček z ČSSD, který byl v uplynulých letech stínovým ministrem obrany.
Podobně hovoří i Alexandr Vondra z ODS, jenž byl ministrem obrany ve vládě Petra Nečase. „Vím, že koupil Tatrovku a má Excalibur. Oba to jsou zajímavé projekty,“ uvádí Vondra. „Firem, které se snažily postavit byznys na odkupu armádních přebytků, byla spousta. Na Excalibur Army je zajímavé a cenné, že to překlopili do rozvojové fáze a snaží se o obnovení průmyslové tradice v České republice,“ podotýká exministr. Ani on prý Strnada blíže nezná. „Párkrát jsem ho na různých akcích se zbrojaři potkal, ale že bychom se vídali nějak častěji nebo si dokonce tykali, to určitě ne.“
Podobně neutrálně o Jaroslavu Strnadovi a jeho firmě hovoří i konkurenti z byznysu, například šéf Pragy Petr Ptáček, jenž byl s předchozími majiteli Tatry ve sporu. „Tatru určitě vede lépe než jeho předchůdci. Rád bych vám pomohl, ale o panu Strnadovi vám toho nemohu moc říct ani v dobrém, ani ve špatném: zase tolik se totiž neznáme. Párkrát jsme spolu mluvili, ale vždy jen oficiálně. Vykáme si, přičemž s většinou lidí v tomto byznysu si tykám. On stojí trochu mimo,“ vysvětlil TÝDNU Ptáček.
Jaroslav Strnad podle svých slov nepřichází příliš do kontaktu ani s Richardem Hávou, jenž byl kvůli Omnipolu a přátelským vztahům s Kalouskem pokládán za šedou eminenci zbrojařů v Česku. „S Hávou nemáme co k řešení. Stáhl se, má schopné spolupracovníky, s nimiž občas něco řešíme. Naše firmy se stýkají na úrovni obchodních ředitelů, když od nás Omnipol nakupuje materiál, s nímž dokáže dále obchodovat v teritoriích, kde jsou šikovnější. Ale to je vše,“ líčí šéf Excalibur Army ve své kanceláři. Roli prostředníků při armádních nákupech, které zrušil ministr Vondra, což mu prý Kalousek nemohl zapomenout, Strnad příliš rozebírat nechce. Vondrovo řešení mu ale zjevně není proti srsti. „Prostředníci mají určitě své zkušenosti. Pokud je ale bude mít ministerstvo obrany, dá se postupovat jinak.“

Emiráty a Francie

Že by však Jaroslav Strnad a jeho firma politiky nezajímali vůbec, tak úplně tvrdit nelze. Jeden z někdejších prominentních návštěvníků loňského mezinárodního veletrhu obranné a bezpečnostní techniky IDET v Brně zavzpomínal, kterak tam bylo těžké promluvit si se slovenským ministrem obrany Martinem Glváčem. Ačkoli na veletrhu vystavovalo 302 firem ze šestadvaceti zemí, vzkázal prý Glváč zájemcům, že nejčastěji bude k zastižení právě u stánku Excalibur Army.
Veletrhy považuje Strnad za hlavní zdroj kontaktů a nových obchodních příležitostí. Na největší akce tohoto druhu ve Francii a Abú Zabí zpočátku jezdil jako host, dnes se tam jeho firma prezentuje vlastní expozicí. Klienty shání i na vlastní pěst. „Přehled o tom, kde se používá československá nebo ruská technika dnes, získáte snadno, pak stačí poslat tam obchodníka a zjistit, kdy chystají tendr na nákup náhradních dílů,“ netají se Strnad svým know-how.
Zboží prodává do třiceti zemí světa. K předním zákazníkům patří Indie a Egypt, s jejichž vládami se na nějaké zakázce domluví každý rok. Nemá prý zprávy o tom, že by se zbraně dodávané jeho firmou Excalibur Army zapojily kdekoli na světě do nějakého konfl iktu. „Často přijde Excalibur o lukrativní a dohodnutý byznys právě kvůli bezpečnostnímu riziku v cílové zemi. Takový je život,“ poznamenal. Prodeje kompletních zbraňových systémů ho ostatně neživí. „Celý tank jsme neprodali snad deset let. My jsme si naše obchodní plány postavili na malých věcech. S nadsázkou řečeno jsme schopni dodat každý šroubek. Zákazníkům vyjdeme vstříc a čekáme, že si u nás jednou třeba koupí celé motory,“ dodává Strnad. S těmi tanky nemá úplně pravdu. Před časem firma Excalibur Army prodala dva exempláře T-72 pro cvičné účely do Spojených států.
S tím, jak roste zbrojařské impérium, zvětšuje se i jeho záběr. Dnes už je schopno armádám poskytnout celé modernizační programy. To je zřejmě také důvod, proč ministr Glváč na brněnském veletrhu trávil tolik času se Strnadovými lidmi. Excalibur Army se totiž zapojila do rozsáhlého projektu na zušlechtění pásových transportérů BVP-1. „Vozidlo máme ve vojskových zkouškách. Pokud projde, budeme se bavit se slovenským ministerstvem obrany dále. Jedna z možností by byla společný projekt české a slovenské armády,“ plánuje Strnad.

Vlajka bude

Zástupcům českého ministerstva nasadil brouka do hlavy. Česká armáda používá přes tři sta pásových transportérů, jejichž životnost skončí za pár let. K utrácení peněz na zbrojení se nová vláda staví skepticky. Na druhou stranu i ministr obrany Martin Stropnický (ANO 2011) tvrdí, že by se při vyzbrojovacích programech měla armáda obracet na domácí zbrojaře. Pokud to myslí vážně, bez Strnada se těžko obejde.
Naopak Strnad se zatím docela obešel bez zakázek pro českou armádu. Mocný hráč se z něho stal bez jediné koruny z veřejných peněz. Obešel se bez nich i při svém vstupu do krachující Tatry. Zachránil ji před konkursem v době, kdy výroba stála, zaměstnanci zůstávali doma a brali šedesát procent platu. Prvních 240 milionů z bankovních úvěrů nalil do fabriky, jen aby mohl nakoupit materiál a znovu rozjet výrobu. Další peníze poskytla Excalibur Group. Nyní Strnad vlastní v Tatře většinový podíl, menšinovým spoluvlastníkem je moravdský podnikatel René Matera. Podle Strnada se fabrika po roce odrazila ode dna a rozhlíží se po nových objednávkách v civilním i vojenském sektoru. „Dnes takových automobilek mnoho není, Tatra je třetí nejstarší na světě a byli bychom nešťastní, kdyby nám něco takového umřelo pod rukama,“ říká.
Strnadovy firmy rozhodně nepatří k těm, které by umíraly. „Provozuje podnikání v úplně jiném stylu,“ chválí jeho aktivity bývalý náčelník generálního štábu Jiří Šedivý. Se Strnadem se nepotkal, když velel armádě, ale až v době, kdy pracoval pro koncern General Dynamics. Setkání na něho udělalo podobný dojem jako na ostatní lidi z branže. „Kontakty navazuje na čistě profesionální bázi. Díky tomu je méně zranitelný, protože do byznysu netahá osobní vazby. Obdivoval jsem u něho cit pro obchod. Je to podnikatel z podstaty. Já bych na to neměl,“ hodnotil Šedivý předního českého zbrojaře.
Megalomanství vytýká Strnad i svým předchůdcům v Tatře. Čekali na „velkou ránu“, která nepřicházela, zatímco on prodává náklaďáky po kusech a doufá, že se spokojení zákazníci vrátí, aby nakoupili více.
Na tatrováckém polygonu stojí dva obří stožáry na vlajky. Jsou prázdné. Jeden ze Strnadových manažerů vysvětluje, že jedna vlajka z odolného materiálu by v tomto rozměru přišla na šedesát tisíc korun. „Tolik jsme v Kopřivnici ještě nevydělali, abychom utráceli za vlajky,“ usmívá se Strnad, „když si ale u nás někdo koupí sto vozidel, klidně mu tady vlajku pověsím.“


Strnadova velká rána

Když má Jaroslav Strnad, majitel firmy Excalibur Army, popsat svůj největší obchod, přemýšlí jen chvíli. Jde o nákup 335 pásových transportérů BVP ze Švédska. Není to poprvé, co bojová vozidla pěchoty (BVP) projdou českýma rukama. Poprvé se v Česku objevila, když se jich zbavovala německá armáda. Poskytla je Švédsku, které si zaplatilo modernizaci ve Vojenském opravárenském podniku ve Šternberku. Tehdy šlo o státní podnik, dnes patří do skupiny Excalibur Army. Po deseti letech se Švédové chtěli transportérů zbavit. „Tendru jsme se zúčastnili s VOP Šternberk a vyhráli jsme. Od Švédů jsme odkoupili 335 BVP i s náhradními díly. Při tom obchodě jsme se hodně naučili,“ uvedl Strnad. Dnes pro transportéry hledá odbyt. Kromě schopností získal park Excalibur Army v počtu transportérů stejnou sílu jako česká armáda. V její výzbroji funguje rovněž 335 BVP, která však na rozdíl od švédských strojů neprošla modernizací. Nad možnostmi Strnadova impéria se údajně v minulosti pozastavoval jeden z bývalých náčelníků generálního štábu. Odmítal zbavit se tanků a odůvodňoval to výzbrojí, kterou v Česku disponují soukromníci.

Nevídaný armádní kšeft

Nebývalý rozsah, velká cena, málo tanků. Tak hodnotí armádní modernizaci tanků podnikatel Jaroslav Strnad, jehož firmy působí ve stejném oboru. Modernizační projekty české armády dosud působily přinejmenším sporně. Například za zušlechtění třiceti tanků T-72 utratili vojáci až sedm miliard korun. Česká armáda si u izraelské firmy Nimda naporoučela nové motorové jednotky, nabíjecí automat pro dělo a kompletně nový „vnitřek“ tanku. Takto velkoryse podle Strnada nepostupoval zatím žádný zákazník. Zahraniční klienti podle něho žádají například zvýšení výkonu motoru, zlepšení balistiky nebo odolnosti vůči střelám, případně si objednají kombinaci několika přestaveb. Změnit kompletně celý tank prý ale zatím nenapadlo nikoho. Kdyby dnes Strnadovy firmy oslovil někdo se zakázkou, která by se podobala českým požadavkům, zřejmě by nereagoval. „Záleželo by na tom, kolik tanků chce klient modernizovat. Kdyby šlo o pět tanků, vůbec se tím nezabýváme. Ani kdyby mu šlo o třicet tanků, neřešili bychom to, protože víme, že by nám to nezaplatilo vývoj,“ uvedl zbrojař.

Reklama

Obrázek uživatele hana
#1829 hana 28. Duben 2014 - 22:40
Ne že by měla Chrudim dnes o moc víc obyvatel, ale 10 tis., jak píše redakce týdne, měla v roce 1860.