Chrudimské noviny Kněz Halík: Česká politická opozice je hodně impotentní. Připomíná mi tu před rokem 1948

Dnes: 10°C
Zítra: 14°C
Pozítří: 18°C

Kněz Halík: Česká politická opozice je hodně impotentní. Připomíná mi tu před rokem 1948

iRozhlas – Jméno kněze a profesora Tomáše Halíka je dobře známé nejen u nás, ale také v zahraničí. Letos ho mimo jiné čeká série pěti přednášek na Bostonské univerzitě. „Velkým tématem je tam ‚global christianity‘ neboli globální křesťanství,“ vysvětluje Halík. Ve vysílání Českého rozhlasu Plus také shrnul zejména politické události minulého roku, kterým podle něj po celém světě vévodil populismus.

Jaký myslíte, že skutečně bude nový rok?
Vždycky na začátku roku si říkám takovou větu, která pochází od Douga Hammerschmidta: Za to, co bylo, děkuji. K tomu, co přijde – v téhle době je samozřejmě těžké něco předvídat, protože jen málokdy byl svět tak propojený, nejen geograficky, ale i další oblasti jsou tak propojené, že mohou přijít neočekávané věci.

Obávám se ale, že to bude rok velkých krizí. K tomu ale dodávám, že krize je vždycky šance. Nejsem finanční analytik ani ekonom, ale přece jen čtu ekonomické rozbory v seriózních světových časopisech a ty předpovídají, že pravděpodobně přijde finanční krize. Ta samozřejmě může mít velký politický dopad. Všude jsou totiž populistické strany, které se jistě rády chopí všech krizových momentů.

Dále jsou dvě velké mocnosti Západu v politické krizi. Asi se nezabrání brexitu a ten vrhá Velkou Británii do izolace, která bude mít pro místní společnost neblahé důsledky. Může se stát, že z Velké Británie bude zakrátko malá Británie.

A Spojené státy mají momentálně v čele asi nejhoršího prezidenta za celé své dějiny, ve hře je i impeachment. Někteří analytici ale říkají, že se pravděpodobně nepodaří, a je dokonce možné, že bude Trump zvolen i znovu, protože se snaží o populistické oslovení tamní společnosti. A americká ekonomika je stále na dobré úrovni.

Podobně ale můžeme čekat politická zemětřesení na politické půdě u nás.

Podle vás tedy budou největší rizika letošního roku populismus a politické i ekonomické krize? To znamená, že velké lidské tragédie nečekáte?
Ty nemůžeme nikdy předpokládat. Ale souvisí to s tím, co jsem řekl. Ekonomická krize může mít dosah jako lidská krize. Populismus narušuje celkové morální klima ve společnosti a působí rozdělení uprostřed rodin. Vyvolává napětí, takže to má i ten lidský rozměr.

Vy takhle hodnotíte politiky a máte na ně nějaký názor, ale stane se, že si někdy nejste jistý, jestli mají mít znaménko plus nebo minus?
Trochu ano. Na jedné straně si například vážím Emmanuela Macrona, protože je to vzdělaný člověk, je to žák filozofa, kterého si také vážím, což je Paul Ricoeur. Slyšel jsem několik jeho vynikajících televizních rozhovorů, kde mluví s obrovským přehledem a s úžasnou kulturou jazyka a myšlení. Na druhou stranu samozřejmě některé záležitosti ve francouzské politice nezvládá.

Jaké poučení myslíte, že nám přinesl loňský rok?
Představil nám pár osobností nového typu. Mám trochu pocit, že pro světové vůdce v jakékoli oblasti je potřeba, aby vybočoval z toho běžného stereotypu. To vlastně byl i úspěch Václava Havla. Najednou přišel do politiky člověk, který celým svým zjevem a především jazykem naprosto vybočoval z toho, na co byli lidé u politiků zvyklí.

My to vidíme i na fenoménu Grety Thunbergové. Ta se stala takovým maskotem nejmladší generace. Lidé mi píšou, že tohle všechno věděli, že přece nepotřebují Gretu… Ale někdo to musel rozhýbat a musel to být někdo, kdo je jiný. Pak někdo říká, ale vždyť ona je magor. Ale všichni lidé, kteří ve světě něco dokázali, přinejmenším působili jako magoři.

Na české scéně velice bedlivě sleduji hnutí Milion chvilek pro demokracii. To je také něco jiného. Na jednou se představili lidé nové generace, mají jiný styl vystupování. Manifestace mají jinou atmosféru než běžné politické manifestace. V něčem se podobají listopadu 1989. Lidé jsou tam na sebe strašně slušní, je to taková fiesta. Mají radost, z toho že se setkávají.

Také se jim podařila významná věc, že vlastně aktivizovali venkov. Někteří politici u nás se stále snažili štvát venkov proti Praze a dalším velkým městům a najednou se těmhle lidem podařilo venkov aktivizovat.

‚17. listopadu nastal obrat‘

Když jsme se dostali na českou politickou scénu. Nevadí vám, že se ze strany demonstrujících mladých i starých lidí objevuje to, co nechtějí, ale ne to, co chtějí?
To je pravda, ale myslím, že se to trošičku mění. Jsou to lidé, kteří hodně přemýšlejí. Mikuláš Minář je můj student a jsem na něj hrdý. Vím, že často mladí lidé konzultují s řadou svých bývalých učitelů a že mají intelektuální zázemí. Tohle si uvědomuji a mám dojem, že kolem toho 17. listopadu nastal určitý obrat. Už se nedemonstrovalo jen proti Andreji Babišovi (ANO) a Miloši Zemanovi. Řekli, co chtějí. Byla tam určitá formovaná výzva k opozičním stranám, která není zatím vyslyšená, ale dali jim šanci.

Česká politická opozice je totiž bohužel hodně impotentní. Mně to strašně připomíná demokratickou opozice před rokem 1948, která si neuvědomovala, o co všechno se hraje. Nedovedli se pořádně zmobilizovat. A pokud se skutečně nesjednotí, pokud ze sebe nevydá přesvědčivou osobnost, tak prostě nebude hrát žádnou roli.

A jestli má dojít k nějaké významné politické změně, tak musí mít aktivizovaná občanská společnost nějakého spoluhráče na politické scéně. Teď dali šanci těm opozičním stranám a ty musí předvést, jestli jsou schopny vzít tuhle nabídku, anebo ne, a potom asi bude muset vzniknout nějaký nový subjekt.

O vás je známo, že s velmi kriticky díváte na vládní špičky. Když se na to díváte, rozčilují vás více tito politici, nebo lidé, kteří je bez ohledu na to, co se děje, zvolili?
Samozřejmě je problém v lidech, kteří je zvolili. Demagogové a fanatici by v podstatě nebyli nebezpeční, kdyby lidé nebyli schopní se dát zfanatizovat. To je problém nejen české politické kultury. Má to svá specifika v postkomunistických zemích a je to daleko horší v Polsku a Maďarsku. Ale je to záležitost i starých demokracií, USA nebo Velké Británie. Například to, že lidé skočí na v podstatě lživé informace o brexitu a budou schopni hlasovat, tak jak hlasovali v referendu, vzdělaní Britové vůbec nečekali.

Den před hlasováním o odchodu Británie z Evropské unie jsem byl na Oxfordské univerzitě a všichni si tam byli naprosto jistí, že jejich země zůstane. Druhý den je čekal šok. To skutečně rozhýbalo politickou scénu a zdá se, že populisté neměli jasnou věrohodnou opozici a to je všude.

Ještě bychom se vrátili k těm voličům. Nenapadlo vás, že by bylo lepší debatovat místo s českou intelektuální elitou s těmi, kteří k ní nepatří?
Určitě ano. I to dělám. Dnes už tedy působím spíš na mezinárodní scéně, dřív jsem ale skutečně každý týden byl na besedě s občany. Teď jezdím rád do gymnázií, kde s mladými lidmi nemluvíme bezprostředně o politických věcech, ale samozřejmě o těch hodnotových ve společnosti.

Na malém městě na takovou přednášku přijde 200 až 300 lidí. Jsou velmi otevření, přemýšliví. Člověk si říká: Kde jsou ti blbci? Je to ale tak, že i na malých městech je část těch přemýšlivých, kteří jdou na besedu. Bohužel ale řada lidí dnes funguje jako televizní přijímač. Jeden týden přijede Halík a oni si řeknou, že to, co vykládá, je pravda, ale další týden se tam objeví někdo jiný a oni si zase myslí, že to má v hlavě srovnané. Málokdy si lidé zachovávají jeden názor. Dnes mají lidé v sobě celou řadu programů, kteří přepínají a daleko větší roli hrají emoce než ratio.

A to platí i v politice velmi výrazně. Koneckonců to byla záležitost i posledních prezidentských voleb. Sázeli jsme na člověka, o kterém jsme si mysleli, že nebude nikomu vadit. Nebyl ani disident, ani komunista. Je to rozumný vědec. Ale emoce hrají daleko větší roli než rozumná úvaha.

Znovu bych se ale chtěla zeptat, jestli by nebylo řešením v téhle době stýkat se s lidmi napříč společností místo elit?
To je strašně těžké. Jeden americký politolog mluví o takové vzpouře proti expertům. Populistům se podařilo ukázat, že experti jsou nepřátelé a lidé mají nedůvěru ke všem, které tak označují. A nechtějí tváří v tvář faktům korigovat své postoje a na to reagují experti, že se stahují do svých bublin a vyklízí prostor.

A ještě jedna věc tam hraje roli. Lidé chtějí, aby svět byl takový, jako byl, což jim dává jistotu, ale on takový nebude. Populace stárne a my společně s tím máme takovou tendenci chtít to, co bylo. Ale prostě se mění hospodářství, kultura, náboženství i politika a jsme tím konfrontování s nutností se v tom zorientovat, a to je těžké. A pak přicházejí ti populisté a říkají: „My to zajistíme, aby to bylo takové jako vždy.“ Nebude, lžou, ale lidé jim chtějí věřit.

Vy jste mi ale zase utekl z té otázky.
Jsem v tom trochu bezradný. Ale i když to zkouším, tak si myslím, že moje místo je nyní spíš na mezinárodní scéně. To, co se děje ve světě, bude mít zpětně dopad i na nás. Má tedy smysl být v těch grémiích, která jednají a rozhodují globálně. Ale nebráním se ani té debatě, ale vidím, že úspěšnější jsem spíš u mladé generace, která je otevřená, než u lidí, kteří mají nostalgii po světě, jaký byl.

Účast v politice?

Jaký je váš postoj k tomu, že byste se angažoval v politické scéně?
Už toho zase tolik nemám před sebou. Musím myslet na to, kolik mi je, a realisticky zvažovat síly, protože když jsou v politice ti starci, tak je to smutné a trapné. Myslím, že v poslední kapitole, která mě čeká, se budu nejspíš angažovat na globální sféře. Jsou ale věci, za které mám odpovědnost. Ti lidé, kteří vyšli z farnosti, jsou na nejrůznějších politických i diplomatických místech. Za třicet let to bylo několik tisíc lidí. Zároveň jsem vydal několik knih a nejsem vytěsněn ani z médií, což má nějaký význam.

Není ale svět intelektuála pohodlnější a bezpečnější, než kdyby vstoupil na politické kolbiště?
Je to něco jiného. Myslím, že pro vstup intelektuálů do politiky musí být speciální chvíle, která byla v roce 1989. Dnes je ale nastavení politické scény jiné. Tam už velký význam nemají. Viděli jsme to i v posledních prezidentských volbách. Proto bych nerad ztrácel čas a energii ve velmi nejistých zápasech. Myslím si, že mé charisma platí jinde.

Je to tedy pro vás jistější?
Ne, je to i plodnější. Člověk se má držet toho, kde je doma, čemu rozumí a kde má svou zkušenost. To má své vyzařování. Neoslovuji jen lidi, kteří jsou intelektuály. Například servírka v restauraci mi říkala, že čte moje knížky, a tak dále. A nejen těmi publikacemi, ale i v rozhovorech oslovuji širší veřejnost. I pro ty knihy jsem zvolil formu esejů, které nečtou jen akademici, ale mohou je číst i přemýšliví lidé i třeba se základním vzděláním.

Jaké je jedno vaše přání pro letošní rok?
Aby se lidé nevzdávali kritického myšlení. Aby se dívali s velkou pokorou sami na sebe, to se i já musím pořád učit.

Vy budíte ve společnosti velké emoce. Přemýšlel jste někdy nad tím, u jakého typu lidí jsou pozitivní a jakého negativní?
Mám velkou výhodu v tom, že mám pár velmi dobrých přátel, kteří mě mají rádi, podporují mě, ale zároveň jsou ke mně velmi kritičtí. A já to po nich vyžaduju. Kde je to hodně emotivní, tak tam ze svého psychoterapeutického výcviku a praxe vím, že to jsou projekce, že to více vypovídá o daných lidech než o mně. Oni si do mě promítají své ideály, kterým ale já nemůžu dostát. Nejsem ten ideální člověk, ale nejsem ani ten bídák, kterého ve mně vidí ti druzí. Člověk se musí naučit být vůči tomu imunní.

Teď to ale trochu zní, jako byste házel všechny kritiky do jednoho pytle s tím, že jsou to jejich problémy. Je to tak?
Samozřejmě jsou tu i lidé, kteří mají prostě jiný názor, nad kterým se zamýšlím. Říkám si ale, že často jsou to lidé, kteří mě zároveň mají rádi a také mě znají a kritizují mě, a to mi prospívá. Ti, co mě vůbec neznají a pak mi píšou, jaký jsem, tak to je skutečně jejich problém.

Tyhle skupiny jsou kulturně hodně rozdílné. Lidé, kteří navazují pozitivně na to, co dělám, tak to nejsou lichotníci, ale jsou přemýšliví. Ti, kteří mi spílají, tak i gramatika v jejich e-mailech svědčí o jejich kulturní a psychologické úrovni.

Pamatuji si, když mi tatínek, který byl editorem díla bratří Čapků, ukazoval dopisy, které posílali čeští fašisté Čapkovi. Do jisté míry se jim podařilo uštvat ho k smrti. To je úplně jako přes kopírák k tomu, co dostávám, včetně gramatických chyb a sprosťáren.

To, že tento typ kritiky nepotřebujete, je srozumitelné, ale dokážete se nad to povznést?
Teď už ano, ale měl jsem takový pocit lítosti. Někdy jsem za nimi šel, a dokonce mi jejich příbuzní psali. Například o jednom, že celý den sedí zavřený doma, pije alkohol a píše tyhle sprosté e-maily. Na něj se ale nemohu zlobit, je mi ho líto, má peklo na zemi. Často jsou to lidé velmi nešťastní. Člověk nemůže na zlo odpovídat zlem, zvítězili by nade mnou, kdybych je začal nesnášet.

Můj velký intelektuální a mravní učitel otec Josef Zvěřina, který byl vězněm nacismu i komunismu, mi vždycky říkal: „Já jsem si v tom kriminále za těch 16 let vždycky říkal, že mě nesmí donutit, abych je začal nenávidět.“

Globální křesťanství

Na začátku roku 2020 usednete do vedení jedné z kateder bostonské univerzity. Co to vlastně bude obnášet?
To je katedra, která se dává každý rok jednomu teologovi, který má reprezentovat jeden kontinent. Pronese pět zásadních přednášek, které jsou publikovány, je z nich knížka, a doprovází je seminář pro učitele a studenty.

Velkým tématem je tam „global christianity“ neboli globální křesťanství. Dnes se totiž ukazuje, že největší intelektuální energie a rozvoj křesťanství je v Africe, Jižní Americe a v asijských zemích. To mění obraz budoucího křesťanství.

Mám tam reprezentovat Evropu, a tak se také zamýšlím, co vlastně evropská křesťanská zkušenost může dát do vínku budoucího globálního křesťanství.

A co to je?
Myslím, že je třeba především reflektovat to, čemu se říká sekularizace, tedy zeslabení určitého typu náboženství. Ukazuje se, že to není zánik, jak si mnozí mysleli, ale jeho transformace. Náboženství prochází obrovskou proměnou na celém světě. Někdy zůstávají dogmatické obsahy, ale úplně se mění sociální role náboženství. Někde se využívá k tomu, aby hájilo určitou etnickou identitu nějaké kultury, je vtahováno do nových politických souvislostí. Lidi moc nezajímají názory na vznik světa, ale čekají od něj určité doprovázení a emocionální podporu.

A podle mě stojí náboženství před hlubokou reformou a vidím v papeži Františkovi takovou osobnost, která ji zahajuje. Bude důležité, jestli tu budou lidé, kteří tyto impulzy budou dále rozvíjet. Papež je dnes napadán konzervativními křesťany, dnes už totiž ty velké hranice nejsou mezi církvemi nebo mezi náboženstvími, ale napříč.

Tak jsem s jedním svým vídeňským kolegou napsal otevřený dopis papeži Františkovi. Za krátkou dobu ho podepsalo 75 tisíc lidí a tím jsme vlastně vytvořili takovou mezikontinentální síť, ve které je více než dva tisíce profesorů od Japonska po Brazílii. S ní je teď třeba pracovat.

Jsem teď nositelem několika velkým výzkumných úkolů a jeden z nich se ptá, jestli se může rozvinout ekumenismus třetího typu. To bylo nejdříve sblížení křesťanských církví, poté sblížení náboženství. Papež František se setkal s hlavami sunnitského islámu. Ale jestli dnes není také třeba vtáhnout do ekumenismu i nevěřící lidi a jestli není čas, abychom revidovali ty kategorie věřící a nevěřící? Dnes už to nejsou dva týmy v různých dresech. Prostě drama víry a nevíry probíhá uvnitř srdcí a myslí mnoha lidí.

Proč se tak těžko snášíte s českým vedením katolické církve? Je v tom třeba i tenhle důvod, že církev se dělí na konzervativní a liberální větev?
Jistě. Dnes jsou to značné míry dva světy. Předloni Petr Piťha, se kterým jsem kdysi spolupracoval a je to vzdělaný člověk, předvedl paranoidní vizi světa. Řekl, že podle něj, když bude přijata Istanbulská smlouva, tak se budou lidem odebírat děti a prodávat do otroctví. Kardinál Duka to později označil za prorockou vizi a to jsem viděl, že žijeme ve dvou různých vesmírech.

Teď se to hodně láme na otázce sexuálního zneužívání. Mám pocit, že to bude hrát podobnou roli, jako ve středověku hrálo prodávání odpustků. Taky se zdálo, že je to víceméně okrajová věc, a najednou se na tom obnažily zásadní věci ve vztahu církve a moci a zároveň peněz. Církev na to tehdy nereagovala včas a došlo k reformaci a k obrovskému schizmatu. A vedlo to k náboženským válkám.

Dnes stojíme před velkou reformací a jsou lidé, kteří věci ve věci sexuálního zneužívání bagatelizují. Bohužel mám pocit, že takto se chová i náš kardinál Duka. Říkají, že jsou to věci jen jednotlivců a že je toho daleko víc v rodinách a sportovních klubech. To je sice pravda, ale i papež František říká, že je to třeba vnímat jako vrcholek ledovce a ukazuje na zneužívání moci a autority. Nazývá to klerikalismem. Já se spíše přikláním k označení triumfalismus, a to takové podoby, že v náboženství funkcionáři jako majitelé veškeré pravdy ztrácí pokoru a otevřenost, kterou vyzařuje papež František.

A právě v těch sexuálních otázkách konzervativní kritici říkají, že to je důsledek sexuální revoluce 60. let. To ale není pravda. Na ni církev nereagovala šťastně. Tyto otázky učinila centrálními, aniž by to vedlo k jinému přemýšlení. Lidé měli dlouho potom pocit, že katolíci jsou ti, co jsou proti potratům, kondomům, homosexuálům, ale pro co vlastně jsou?

A papež František řekl, že tyto věci jsou důležité, ale že to není to nejpodstatnější. Jestli se budeme zabývat jen tím, tak je to neurotická obsese. My musíme objevit to, co je jádrem evangelia, tedy milosrdenství, odpuštění, smíření, zodpovědnost za chudé a za životní prostředí. Tady má být ta změna.

Co by tedy mělo být výsledkem této reformace církve?
Především si musí uvědomit, že je tu pro všechny, nejen pro své členy. Kaplani, kteří jsou v armádě, vězení nebo nemocnici, tam nejsou jen pro věřící, ale jsou tam pro všechny. Nejsou tam zároveň pro to, aby lidi strčili do těch mentálních a institučních struktur dnešního náboženství, ale jsou tam proto, aby rozvíjeli duchovní dimenzi jejich života. A tu má každý, protože se každý ptá po smyslu života. Většina lidí se neptá filozoficky nebo abstraktně, ale existencionálně.

A právě v hraničních situacích, kdy jsou lidé v nemocnicích a kdy jsou nasazeni v armádě nebo když jsou ve vězeních, ale i na univerzitách, těm všem se otevírají jiné obzory. A tam jsou kaplani proto, aby nabírali z velkých zkušeností náboženství, ale zároveň je nemanipulovali a měli k nim respekt. A snažili se od nich něco naučit. A právě naslouchající, doprovázející, dialogická církev, která je pro všechny lidi, zvláště pro ty hledající, je podle mě modelem do budoucnosti.

Máte pocit ze současné české katolické církve, že se nesnaží o naslouchání?
Většinou bohužel ne. Ale já se svými přáteli se snažím vytvářet určitá ohniska. Je tady akademická farnost a mohu o ní mluvit, protože to není jen one man show. Už to není jen moje záležitost, mám tam svoje žáky a spolupracovníky. Tam přijdete v neděli večer a lidé z ciziny, kteří slyšeli, že jsme nejateističtější země, najednou vidí velký kostel nabitý mladými lidmi. Ví, že se tam každý rok připravuje stále víc lidí na křest a že je tu česká křesťanská akademie, která je ekumenická.

Máme určitou svobodu vůči hierarchii, takže máme určitou svobodu a je to vlastně občanské sdružení nebo spolek, který má síť po celé republice. Snažím se vytvářet takovou pracovní skupinu kněží, laiků, ale i lidí, kteří pracují v médiích a zajímají se, abychom uvažovali o budoucí odpovědnosti křesťanství. Je to tvořivá menšina. Nezáleží na počtu, ale na tom, jestli v sobě ti lidé mají jiskru. Všechno, co kdy začalo, nesla většinou vysmívaná a napadaná menšina, ať to byly změny v umění, ve filozofii nebo v náboženství.

Je tedy česká menšina liberálnější?
Já to slovo nemám rád. Řekl bych spíš otevřenější.

Ale to je hůře uchopitelné.
Ano, ale liberálnější je hodně politické. Já si vážím i některých konzervativních lidí, když je to inteligentní konzervatismus. To svět potřebuje. Představoval ho například Benedikt XVI.

Myslíte si, že ten vašimi slovy otevřený papež zažívá peklíčko na Zemi?
Samozřejmě i uvnitř Vatikánu musí zápasit s velkou částí byrokratického aparátu a naštěstí si vytvořil svoje týmy. Například kardinál Tagle, velmi otevřený a charismatický Filipínec, se stal prefektem té druhé nejvýznamnější kongregace ve Vatikánu a považuje se za toho, kterého by si papež přál jako svého nástupce. Ten by nejspíš pokračoval ve Františkově reformě.

Myslím ale, že většina katolíků má papeže ráda a že má velké vyzařování i mimo katolickou církev. Dokonce i v české společnosti je na špičce těch nejrespektovanějších postav, i když církev jako taková je tady hodnocená negativně.

Na druhou stranou například židé cítí ohrožení v tom, jak je papež vstřícný k islámu a muslimům. To je i váš případ. Jak to vnímáte?
Zároveň si židé uvědomují, že je vstřícný i vůči nim a že se snaží i ve svaté zemi o velké dorozumění mezi Židy a Palestinci. Ale samozřejmě nemůžeme ignorovat, že muslimové jsou po křesťanech druhou největší komunitou na světě. Je třeba navazovat kontakt s osvícenými v rámci islámu a těch není málo. Dokonce jsou to významné postavy, jako například nejvyšší představitel sunnitského islámu, se kterým má papež velmi dobrý vztah.

Musíme se tedy snažit inspirovat ty otevřené muslimy k tomu, aby působili ve svém prostředí.

Ta podpora je ale všeobecná a neumíme zvenku rozlišit, kdo je rozumný. Stejně jako neumíme rozlišit lidi, kteří chtějí migrovat do Evropy, a tak může pomáhat i těm, kteří rozumní nejsou.
Máte ale lepší řešení? Na tohle jednoznačnou odpověď nemá nikdo. Migranti tu jsou, nemůžeme je vystřelit do vesmíru nebo zahnat do moře a musíme se snažit vytvořit podmínky integrace. Myslím, že Německu se to vlastně podařilo. To, co nám dávají fake news podporované zvláště Ruskem, je zveličování problémů.

Ne všichni Němci tomu věří.
Vidí, že v jejich městě je něco, co tady dřív nebylo. Ano je, ale mohlo by to být horší. Zvlášť kdyby nebylo Německo otevřené, tak to pustí do okolních zemí. Vlastně mu můžeme být vděční, že to vzalo do sebe.

Jste si ale vědom, že Německo sice spoustě migrantů pomohlo, ale také si natáhlo do země spoustu problémů?
Takhle to je. To je součást našeho světa. Nemůžeme nabídnout jiný svět, ti lidé tu prostě jsou. Musíme se naučit nějaký typ spolužití. Bylo by hezké, kdyby to bylo jinak, ale neumíme to. Nesmíme posilovat nenávist, která bude lidi radikalizovat. Jestliže uvidí, že se snažíme trvat na principech, ale máme i porozumění.

Jste přesvědčen o tom, že vztah mezi křesťanstvím a islámem bude do budoucna mírumilovný?
Jsem, ale musíme rozlišovat mezi politickým islamismem a mezi islámem jako takovým. Vidíme i snahu dělat z křesťanství ideologii proti světu, islámu, homosexuálům a tak dále a to je zneužití. Ti lidé, kteří mluví o tom, že musíme vybudovat křesťanskou Evropu, tak s ním nemají nic společného a neměli evangelium v ruce. Takoví mají velmi podobnou mentalitu, jako mají ti radikální islamisté. Naštěstí nemají k dispozici zbraně. Je třeba se snažit, aby se rozvíjel mírový potenciál náboženství, aby se bránilo destruktivnímu potenciálu, který ve všech náboženstvích je.

Přesto v některých asi větší.
Samozřejmě, ale to se mění. Dějiny náboženství jsou velmi dramatické a proměnlivé. Myslím, že je třeba tady udělat dohodu a dokonce i nevěřícím dokázat, že protikladem náboženství není ateismus, ale idolatrie, tedy modloslužba. To znamená absolutizace relativních věcí, jakou je například národ. Nacionalismus je druh idolatrie. Role víry je relativizovat relativní věci, které se snaží tvářit jako absolutní. V tomto je nebezpečí zneužívání náboženství a rozumní, otevření lidé v náboženství i mezi nevěřícími by měli spolupracovat.

Barbora Tachecí, iRozhlas


Reklama