Pavel Šafr: Rychlokurz dějepisu pro pražského primátora Zdeňka Hřiba
Pražský primátor použil šokující srovnání Stalinova pomníku s Mariánským sloupem, o jehož obnovu usiluje sochař Petr Váňa. Kromě toho Zdeněk Hřib ukázal, že příliš neholduje dějepisu a ani nemá potřebu si vzdělání doplnit, než začne vynášet úsudky. Smutné je, že zjevně nezná dějiny města, které řídí.
Primátor vykládá dějepis
Zdeněk Hřib napsal: „Nepodporuji obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, stejně jako ji nepodporovali zastupitelé Pirátů v roce 2017. Jedná se o symbol porážky myšlenky tolerance, která je stále aktuální. Připomíná násilné prosazování jedněch ideí na úkor jiných. Jako takový je tedy zosobněním zbytečného konfliktu. Připomínám, že stržení sloupu podpořil i Tomáš Garrigue Masaryk a Ferdinand Peroutka, protože sloup byl tehdy vnímán jako symbol habsburské nadvlády. Replika sloupu může být nepochybně vystavena někde v muzeu s odpovídajícím výkladem, který události kolem něj zasadí do historického kontextu. Jinak bychom brzo mohli čelit pokusům komunistů o obnovu monstrózního pomníku Stalina na Letné (tzv. „Fronty na maso“), coby celoevropsky unikátní připomínky tehdejšího výtvarného vyjádření.“
Je opravdu neuvěřitelné, když někdo, kdo stojí v čele takového města, jakým je Praha, dá rovnítko mezi Mariánský sloup na Staroměstském náměstí a Stalinův pomník na Letné. Asi neví, jaký byl rozdíl mezi zběsilou komunistickou diktaturou 20. století a barokní zbožností v polovině 17. století. Stalin byl diktátor, zločinec a masový vrah. Zobrazení Panny Marie „Immaculaty“ je symbolem svatého života bez poskvrny a patří k nejkrásnějším projevům evropské kulturní historie.
A protože pan primátor uvádí ještě další nesmysly, je třeba mu poskytnout jakýsi rychlokurz dějepisu a seznámit ho s historickými fakty:
Když někdo napíše, že byl Mariánský sloup symbolem „nadvlády Habsburků“, tak netuší, že Češi až do první světové války většinově považovali habsburskou dynastii za svůj legitimní královský rod a potomky Přemyslovců. Řeči o nadvládě jsou v tomto smyslu minimálně přehnané. Mezi obrazem Panny Marie a touto dynastií je také poměrně nepřímá cesta. Tisíce evropských náměstí má sochu Panny Marie, protože katolická víra byla v Evropě dominantním náboženstvím. Jednalo se zejména o symboly upřímné víry mnohem více než o symboly politické moci. A tak tomu bylo i v případě Staroměstského náměstí. V očích většiny obyvatel nešlo o připomínku násilného prosazování jedněch ideí na úkor jiných. To je až mnohem pozdější interpretace.
Oslava vítězství a poděkování
Mariánský sloup byl postaven roku 1652 za peníze císaře Ferdinanda III. jako památník připomínající úspěšnou obranu města Prahy při dobývání švédským vojskem. Od císaře to byl dárek městu za jeho hrdinství, nikoli symbol nadvlády.
Rozsáhlý útok několika švédských armád na Prahu probíhal ve vlnách od července do počátku listopadu 1648. Zatímco Hradčany a Malá Strana padly do rukou dobyvatelů, tak Staré a Nové Město bylo uhájeno, a to vlastním obyvatelstvem, přičemž největší zásluhy si získala česká studentská legie spolu s pražskými řemeslníky. Švédové dobytou část Prahy vyrabovali a vykradli rozsáhlou a nesmírně cennou uměleckou sbírku Pražského hradu.
Studenty vedl do obranného boje jejich učitel, spisovatel Jiří Plachý. Na straně obránců padlo 219 osob, na straně útočníků se uvádí stovky až tisíce padlých. Švédové odtáhli z Čech poté, kdy se rozšířila zpráva o podpisu Vestfálského míru.
Po celou dobu obléhání se pražské ženy nepřetržitě obracely v kostelích na Pannu Marii v modlitbách za ubránění Prahy. Proto se také po vítězství rozšířila lidová legenda o zázračné pomoci Matky Boží, což zcela zapadá do koloritu barokní mentality.
Na rozdíl od bitvy na Bílé hoře, do níž pražské obyvatelstvo nezasáhlo a ani po ní Prahu nijak nebránilo, byla obrana Prahy v roce 1648 významným hrdinským projevem pražských obyvatel.
Úspěch pražského obyvatelstva
Mariánský sloup bývá nesmyslně a nepravdivě spojován s Bílou horou a porážkou českého stavovského povstání. Přitom se ve skutečnosti jednalo naopak o symbol českého vítězství a vzedmutí obyčejných Pražanů.
Jan Jiří Bendl byl nejvýznamnější český raně barokní sochař a jeho sochy na mariánském sloupu přispěly k jeho mezinárodnímu ohlasu. Byla to dvoumetrová pozlacená socha Immaculaty a sochy andělů, kteří poráželi draky, kteří symbolizovali válku.
Mariánský sloup na fotografii Jindřicha Eckerta z přelomu 19. a 20. století
Smysl Mariánského sloupu spočíval v oslavě vítězství Dobra nad Zlem a míru nad válkou. A také byl oslavou vítězství řadových obyvatel nad dobyvatelskou armádou.
Okolnosti předchozí rekatolizace a vyhnání protestantské elity do emigrace jsou neblahým plodem náboženských válek 17. století, v nichž se dnes nikdo soudný nemůže stavět ani na jednu stranu sporu. Pražané nebránili protestantského krále a jeho vládu v roce 1620 mimo jiné proto, že Fridrich Falcký nechal ve svém kalvínském fanatismu zcela zpustošit uměleckou výzdobu katedrály svatého Víta a habsburského císaře Fridricha II. se po Bílé hoře snažili odprosit za příklon k povstalcům.
Co je a co není tolerance
Stavba Mariánského sloupu se po třiceti letech již odehrávala ve zcela jiném ovzduší a Pražané byli z větší části upřímnými katolíky až do poloviny 19. století. Tím nelze omluvit dobovou náboženskou netoleranci, která byla důsledkem potlačeného povstání německých a českých protestantů a následného nástupu absolutismu. Ale vydávat samotnou sochu Panny Marie za symbol netolerance je absurdní. To bychom pak mohli vydávat Šalounův pomník Jana Husa za symbol netolerance českého nacionalismu. Idea a patos Husova pomníku totiž vůbec neodráží reálného náboženského reformátora z 15. století, a to včetně jeho fyzické podoby, nýbrž vyjadřuje nacionalistické výklady historie z konce 19. a z 20. století, které měly účelový politický charakter. Reálný Hus, který se rovněž modlil k Panně Marii, by byl rád za přítomnost Bohorodičky. Toto prostředí dialogu mezi dvěma kulturními ideovými proudy českého národa bylo možné jen po dobu tří posledních let habsburské vlády. Husův pomník byl totiž postaven na Staroměstském náměstí v roce 1915. Jakmile habsburská vláda skončila, tak na tomto náměstí prostředí tolerantního dialogu skončilo a Panna Maria byla stržena.
Mariánský sloup povalila zbolševizovaná lůza po táboru lidu levicových stran na Bílé hoře v roce 1918. Bylo to vítězství lůzy nad kulturou a hlouposti nad rozumem. Fakt, že T. G. Masaryk tento exces neodsoudil, ale pochválil, nesvědčí o tom, že měl právě racionální chvíli. Zjevně to učinil pod vlivem celkové euforie ze vzniku Československa a také v logice svého ostrého a legitimního odporu vůči státnímu katolicismu Rakouska-Uherska. Ferdinand Peroutka ale naopak v Budování státu zdůrazňuje, že povalení sloupu se snažily zabránit autority Národního výboru a popisuje dojemnou scénu, jak si na místo, kam měla dopadnout socha Matky Boží, klekla jedna starší žena a modlila se. Destrukci díla ale nakonec nezabránila.
Co by na to asi řekla Panna Maria
Vzhledem k nenávistné zavilosti tolika Čechů vůči Mariánskému sloupu je fakticky nevhodné nyní o jeho obnovu fanaticky bojovat, natož po boku různých ultrakonzervativců. Kdyby se ke sporu mohla vyjádřit klíčová osoba sporu, totiž samotná Panna Maria, tak by zřejmě na náměstí v takové děsivé společnosti stát ani nechtěla. Protože toto není tolerantní společnost, jak si myslí primátor. Znakem tolerance by bylo právě to, že by byl pomník obnoven bez nesmyslné debaty. Znakem intolerance je, že sloup obnoven být nemůže, protože k tomu tato společnost mentálně nedozrála. V duševně zdravé společnosti by žádná podobná diskuze o něčem tak ryze normálním, jako je Mariánský sloup na náměstí, nemohla vůbec vzniknout. Jednalo by se pouze o to, jaká je kvalita nového díla.
A když primátor města Prahy neví, že Mariánský sloup je vzhledem ke kulturním zdrojům našeho národa normální, zatímco Stalinův pomník normální není, pak se snad ani moc nehodí, aby stál v čele takového kulturního skvostu, jakým je město Praha, někdejší rezidence císařů, místo tolika pokladů a domov tolika myslitelů a umělců různých národností.
Možná by mohl někdo vysvětlit panu primátorovi, že ta ruka s mečem v městském znaku Prahy je rovněž dárkem od císaře Ferdinanda III. městu Praze za obranu před Švédy. Tato ruka stejně jako Mariánský sloup symbolizuje hrdinství obyvatel města. Hrdinství města, o němž jeho vlastní primátor asi nikdy neslyšel. Škoda. Mohl by být na své město a jeho kulturní dědictví pyšný.
Zdroj: https://forum24.cz/rychlokurz-dejepisu-pro-prazskeho-primatora-hriba/
Reklama
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
