Chrudimské noviny Proč jsou Dáni šťastní? A Češi ne?

Dnes: 17°C
Zítra: 9°C
Pozítří: 10°C

Proč jsou Dáni šťastní? A Češi ne?

Literární noviny - Z právě zakončeného výzkumu stavu štěstí na naší planetě pořádaného Earth Institute Columbia univerzity v New Yorku vycházejí Dánové jako absolutní vítězové - jsou nejšťastnějšími lidmi na světě! Zatímco 5 000 000 Dánů si užívá vavřínů, Češi se musejí spokojit s 39. místem. České štěstí odpovídá rozpoložení, které zakoušejí obyvatelé žijící v Surinamu (40) nebo v Jižní Koreji (41).


Není to poprvé, co Dánsko, plochá přímořská země, sestávající z Jutského poloostrova a z 500 ostrovů různých velikostí, roztroušených v Baltickém a Severním moři, sužovaná po devět měsíců v roce tmou, dešti a větrem, získává prvenství ve štěstí. Drží si své skvostné místo dokonce už od roku 1973.


Dánsko - Česko
Šťastní Dánové žijí v zemi, která je rozlohou přibližně o polovičku menší než Česko. Žije zde o polovinu méně lidí než u nás. Dánové jsou milovníci piva jako Češi, obě země sousedí s Německem, z čehož pro oba státy pocházely podobné problémy: boj za národní jazyk, války, nesváry a bolestné ztráty pohraničního území. Tímto však podobenství s Čechy končí. Dánové nejsou jen podstatně šťastnější než Čechové, ale vyhlížejí jinak, chovají se jinak, myslí jinak, smýšlejí jinak a hlavně zařídili se jinak.

Navzdory tomu, se Češi s Dánskem rádi srovnávají. I to nás jednoho od druhého odlišuje. Dánové se totiž z principu s nikým neporovnávají! Nesrovnává se Dán s Dánem, nesrovnává se Dánsko s  jinými malými, slabými či naopak s velkými a mocnými zeměmi. Dánové očividně necítí potřebu imponovat druhým či sami sobě omlouvat, vysvětlovat či jinak ospravedlňovat vlastní existenci. Dánové mají prostě své vlastní parametry. Jsou v tradici kierkegaardovské „sin egen“. Svůj. Svoji. Tedy jedineční či autentičtí.

Postoj Dánů ke světu, k životu, sami k sobě, jejich životní filozofie a vůbec kulturní tradice této protestantské země působí často dokonce až někdy humorně jako diametrální protiklad k počínání Čechů.


Dánské národní sebevědomí
Dánové se svému světovému prvenství ve štěstí vůbec nediví. Upřímně řečeno, to nikoho z nich nepřekvapuje. Je to prostě tak! Je to veřejné tajemství. V dánském tisku se objevilo v překladu pár amerických a anglických reakcí na dánské štěstí. Američané (11) se totiž dánskému prvenství diví. Cítí se dotčeni. Angličané (10) též. Z reakcí cizinců jen vyplývá, že nechápou, závidí, sýčkují a mylně interpretují. Angličané vidí v Dánech pokrytce, Američané v Dánsku socialismus a nesvobodu a obě velmoci nejednou neopomněly předpovědět blízký konec malé země, která žije ve lži a schová si pod srdcem přežitek, jakým je dnes sociální stát. Globální svět ji splivne co nevidět jako malinu!

„Podle sebe soudím tebe,“ jako jeden muž komentují dánští čtenáři s úsměvem na rtech tyto průpovědi. Dánové se nedají zviklat. Jsou už dlouho, ne-li snad odjakživa, přesvědčeni, že jejich společnost i země je ta nejlepší na světě. Připomíná se, že zdejší lidé si tento státní model přáli, a proto si společnost ke svému obrazu stvořili. Není to náhoda, ani osud, či shoda okolností. Dánové vynášejí líbezné dánské luhy a háje, rozlehlá jutská vřesoviště, bukové lesy, vápencové útvary, a jablka, která díky dánskému ostrovnímu mikroklima, (slaný vítr, hodně slunečních hodin, noční chlad) je terroir, který dal vzniknout nejlepší chuti jablek na světě. „Nej“ platí i nejlepší soli vařené na ostrově  Losø, o bramborech vykopaných na ostrově Samsø. Chloubou je samozřejmě i moderní nábytkový design, filozof Kierkegaard, který letos slaví 200 let od narození, a občané jsou doslova bombardováni osvětovými kurzy, jež nabízejí úvod do myšlení otce i plodu dánského smýšlení.


Ale Dánové na rozdíl od Čechů se nerozplývají nad svými kulturními tradicemi, zato jsou pyšni na společnost, kterou v tomto odlehlém koutě Evropy vybudovali. Dánsko je společný domov všech Dánů. Doslova. Pocit sounáležitosti umocňuje i skutečnost, že si Dánové s Dány, které osobně neznají, a nikdy předtím nepotkali, tykají. Nemusejí si tykat, protože na rozdíl od angličtiny, slušnostní forma Vy existuje, ale ta se užívá spíše v privátu, v oslovování starších osob. Úřadům se tyká, a úřady tykají Dánům.

Radost z toho být Dánem se projevuje už i jazykově. Domorodec nepropásne chvíli, aby nepoužil jméno své země jako od ní odvozené přídavné jméno. Zaříkávání. Láska. Kouzlo. Jako básník má na rtech jméno své milované ženy a nemůže si pomoci, musí jej vyslovit opět a ještě, a znovu. V dánštině se to tak termínem Dánsko a dánské ve všech rodech a pádech jen hemží. Slanina je dánská, prasátka jsou dánská, a vývoz je dánský a chovatelé jsou dánští. Dánská je kvalita. Dánské jsou jahody, a ty jsou nejlepší na světě. Dánská vlajka pak nechybí na žádných narozeninách, vytahují ji na žerď i na chatách, hned jak přijedou. Zrovna jako když přebývá český prezident na Pražském hradě. Dánská vlajka se vyvěšuje s přičinlivostí, jež připomíná pamětníkovi totalitního systému vlajkami ozdobená pražská okna u příležitosti státních svátků. Dánové se ve svém Dánsku vidí, zrcadlí se v něm, pěstují si je k velké iritaci cizinců, kteří v něm žijí. „Líbí se ti v Dánsku“ není otázka, výzva k pro a proti, ale spíše připomínka, že by přistěhovalec měl vypadat veseleji, když má takové privilegium přebývat v Dánském království.

Český povzdech „Je to tu hrozné, jde to od desíti k pěti“ se mi ještě za desítky let, jež tu žiji, nepodařilo v dánské verzi zachytit. Jednoduše proto, že si Dánové myslí, že v rámci možností je vše, jak má být. Na rozdíl např. od Italů či Čechů, kteří státem pohrdají, jsou Dánové přesvědčeni, že fungující stát je nejen nejlevnější způsob, jak vést společnou domácnost, ale stát je garantem spravedlivého a optimálního života svých občanů. I v dnešní krizové době všechny politické strany brání výdobytky sociálního státu. Jistě, svět se mění, a je nutné přizpůsobit formu současným podmínkám, jádro však trvá. Právní stát, možnost vzdělání občanů, ať už na vysoké škole či se vyučit na „státní“ úhrady, právo na jednotnou (tj. nikoliv nadstandardní lékařskou pomoc), na infrastrukturu, kdy dojet do práce pro všechny má být stejně snadné. Jedinou výjimkou na politické scéně je ultraliberalistická strana Liberal Aliance, která se svým programem podobá české ODS, TOP 09, ale na rozdíl od české většiny zaujala jen 4, 9 % dánských voličů. V očích Čecha tak vyhlíží Dánsko jako jedna levicová sebranka. Zatímco Dán zase je přesvědčený, že by se sem do ráje na zemi zbytek světa, který je plný problémů, nejraději nastěhoval. A odkud a proč se to tak seběhlo, že to tak v Dánsku funguje, je otázka.

Přikláním se k postřehu amerického antropologa, specialisty na africké kmenové kultury, který po delším studijním pobytu v Dánsku přišel s poznáním: Dánové nejsou národ, ale kmen. V kmenové kultuře odevzdají členové přebytek staršinovi, a ten pak přerozdělí podle svého dobrého předsvědčení. Dánům jde totiž na rozdíl od Čechů o přežití jako celku, a ten je jen tak silný, jak je jeho nejslabší článek.


Položky štěstí 
Že síla zvyků a zvyklostí řečené „kultury“ či „terroir“ je v zemích, jejichž hlavní města Kodaň a Praha jsou necelých tisíc kilometrů od sebe vzdálených, je neuvěřitelné. K rozdílným zvykům a návykům patří i absence korupce. Je opravdu nulová. Je to právě absence korupce, která hraje důležitou roli na seznamu položek, které, podle výzkumu Earth Institutu přispívají k pocitu veřejného štěstí obyvatel země. Že v Dánsku je korupce nulová, je samozřejmé, jako že dánské zavináče a tlačenka jsou na rozdíl od českých – sladké. Zde se konzervuje cukrem, v Česku spíše v soli a octu. Aféry českého typu, zneužívání státní moci k vlastnímu obohacení, kmotři, podplácení, úplatky u veřejných zakázek, se nevedou. Korupce nebyla v Dánsku zákony a opatřeními vymýcena, ale jednoduše „ještě vůbec“ nevznikla. Čím větší korupce, tím více neštěstí, tím větší pocit bezmocnosti u občana, zmiňuje se výzkum štěstí. Ve společnosti bez korupce, je stát nejen bohatší, ale občan se v ní cítí bezpečně, a důvěřuje establishmentu. Důvěra k institucím je další položka, která podle výzkumu Earth Institutu je důležitá ke štěstí občana. A Dánové chovají ke svým institucím důvěru. Necítí potřebu nad státem vyzrát, okrádat jej či nenávidět. Taktéž vysoká položka bruto nacionálního výdělku přispívá podle výzkumu ke štěstí jednotlivce. Peníze. Na Dána připadá třikrát více (43 800 eur) než na Čecha (14 500 eur). Dánové jsou bohatí, paušalizuje Čech. Jenže k české představě bohatství patří individuální bohatství. Vlastní vila se zahradou, Audi, Mercedes, kožich z dánských norků, vybrané značky odívání nejlépe od Diora a na stole vybraná jídla.

Dánové se v ničem nepodobají ruským zbohatlíkům, naopak. Nejsou bohatí individuálně, ale bohatý je dánský stát, země, společná kasa. Ta také sebere občanům 40 % – 60 % na daních. To, co Dánovi zbude, je svým způsobem v přepočtu koruna ke koruně. Což vysvětluje, že Dánové žijí v činžácích jako Češi a počítají korunky a mleté maso je statisticky nejčastější surovina na dánských talířích nejraději s převařenými těstovinami. V audinách se zde po kodaňských ulicích prohánějí Turci a Pákistánci druhé generace, vydělali jmění na zelinářských obchodech. Jezdí stejně rychle a bezohledně jako čeští zbohatlíci ve svých audinách. Dánové na rozdíl od Turků a Pákistánců nemají potřebu se jeden před druhým vytahovat. Nadstandard není v Dánsku vynášen. Jako slovo ani dokonce neexistuje. Vzdělání je dostupné každému, a jak s tím kdo naloží a jak a co si vybere, je na jeho volbě. Zedník nechtěl být lékařem, ale tu možnost měl. Chlubit se, že někdo vydělává hodně, je nezajímavé, vulgární. Úspěšný? Když už, tak úspěšný v čem. Je úspěšný v matematice. Je úspěšným horolezcem. Vždy však raději se úspěšný nahrazuje slovem dobrý.


Odpovědnost
Když se člověk cítí aktivní součástí společnosti, a má dojem, že má vliv na její vývoj i vliv na vlastní osud, podle Earth Institutu vzbuzuje pocit štěstí. Ano, Dánové jsou mistři v umění pěstovat pocit, že každý z nich je sám o sobě schopen změnit směr a vývoj i své existence, jsou-li nespokojeni. Čeho si dříve či později našinec všimne, když žije v Dánsku, je to, že dánský domorodec na rozdíl od domorodce českého si nestěžuje. Nestěžuje si ani v privátu na manžela, družku, rozvede se rovnou, odejde, nestěžuje si na obtížného potomka, nestěžuje si ani na veřejné instituce. České skrumáže sousedek a sousedů s nákupní taškou na chodníku, kteří to na ulici všecko řeší, se v dánských ulicích nevidí.

Čeština, na rozdíl od dánského já, se vyžívá v opětovaném užívání třetí osoby množného čísla oni. K tomu stačí jen přimyslet si český prstíček, který ukazuje často směrem nahoru k mocenským pozicím, kde kromě osudu a Boha trůní viníci, zlosynové, podvodníci a zloději kmotři a gauneři vůbec; všichni ti, kdo parazitují na státu. „To oni.“ Já nic. Ne, že v této svérázné zemi není důvod na koho a na co si stěžovat, ale stěžování se nepraktikuje. Nikoli proto, jak se jedna starší Pražačka dala slyšet, že pravá dáma si nestěžuje, ale protože je to k ničemu. Je to pasivní, nezodpovědné a dětinské. Trpět, být obětí se v dánském fóru nenosí. A být litován je hotové ponížení. „Nedělej ze mě chudáka“ odpálkuje Dán soucitný výrok. Zemi vládne víra, že člověk je zodpovědný za svou volbu a činy, a není-li spokojen, může zvolit znovu a jinak. Říká se tomu ansvar. Osobní odpovědnost. Odpovědnost k sobě. Odpovědnost k životu. Individuální. Osobní. Jeg – Já má až kultovní ráz. Slyšíme je nejčastěji. Jistě i z toho praktického důvodu, že dánské slovesné tvary jsou ve všech osobách čísla množného i jednotného stejné, a proto osobní zájmeno je nutné, aby se rozlišilo, co kdo a jak dělá a říká: Dán si potrpí na to říci, co vše JÁ dokáže. Já si myslím, já věřím, já nesouhlasím, já. Já. Zaříkávání? Magie. Když Já promluví, ostatní naslouchají, než štafeta dojde k nim, a další já vyjádří své vidění. Neskáčou si do řeči jako při italských nebo českých diskusích v televizi ani v bytovém družstvu. Právo druhého vyslovit mínění. A právo mít na mínění mínění. Slušně podávané, bez agrese. To je kultura debaty, cvičená už ve školních lavicích.

Absurdní je, že tam, kde jsou Češi civilizovaní, Dáni se chovají jako holá zběř. Až se nabízí myšlenka, jestli právě to nějak souvisí. Dáni, solidární, civilizovaní občané, kteří odvádějí solidární daně, aby se všichni pospolu měli dobře, na veřejnosti si vůbec nepomáhají. Přehlížejí se. Muži neotvírají ženám dveře, ani nepomůžou s těžkým kufrem do dopravního prostředku. Nastupovat do letadla s dánskými pasažéry trvá věčnost: gentlemani boří nosy do novin, a ženy od přírody nedostatečně silné nemohou zvednout zavazadlo a umístit je do skřínky nad hlavou, padají cestující, tašky a vládne chaos podobně jako v metru, které už sice jezdí sedm let, ale přimět dánské pasažéry, aby nechali lidi vystoupit, než sami nastoupí, se zatím nepovedlo. Šipky, nápisy: „Možná, že ten, kdo vystupuje, má stejně naspěch jako ty“ nepomáhají. Spolucestující v hromadné dopravě nepomůžou s kočárky, dánské matky to také neočekávají, přestože to je na tabulce v autobusu napsané. Ani staří lidé se nepouštějí sednout.

Dánsko je země, ve které to nejdramatičtější jsou našlehané mraky nad mořem. Vzhlížím k nim často a říkám si, že jsou to jediné barokní elementy. Napadá mě, že nápadná absence baroka italského stylu (je zde zastoupeno holandské protestantské baroko), stojí možná na počátku rozdílu a nepodobnosti Dánska jak s Itálií, tak s Českem. V Itálii udávají pokroková média jako důvod italského marasmu, že v jejich zemi přežívá feudální smýšlení, uznávající moc rodin, feudálního vlastnictví a funkci státu ještě nepochopili. Zjistit, jak to bylo se štěstím za feudalismu, je v této souvislosti myšlenka docela inspirativní.


Martina Schepelernová


Autorka článku je překladatelka, novinářka. Pracuje jako učitelka dánštiny pro cizince, tlumočnice, průvodkyně. Od roku 1977 žije v zahraničí, převážně v Dánsku. V Kodani absolvovala Kobenhavns Universitet a vystudovala žurnalistiku na Žurnalistické škole v Arhusu. Píše politické eseje do dánského deníku Politiken. Česky publikovala v Čtení na léto, Tvaru, Lidových novinách a Hostu.


Článek vyšel v Literárních novinách č. 41

Reklama