Chrudimské noviny Stanislav Biler - Kořeny české zloby

Dnes: 24°C
Zítra: 27°C
Pozítří: 27°C

Stanislav Biler - Kořeny české zloby

Normalizační přístup k životu po sametové revoluci nezmizel, pouze se v určitých ohledech radikalizoval. Submisivní vztah veřejnosti vůči autoritám a nedůvěra k těm, kdo jsou vůči ní v opozici, je Česku stále vlastní. Nesebevědomá a do sebe zahleděná společnost pak ani nezvládne debatu o uprchlících.
 

Kde přesně leží kořeny české touhy uzavřít se do sebe a nestarat se o druhé? Zajímá vůbec někoho demokracie? Můžeme dopadnout jako Maďarsko? Český nezájem a absence hodnot se neprojevují jen naprostým odmítáním dnes už mýtických uprchlíků, ale nově také nevraživostí vůči školní integraci dětí, které neměly v životě zas takovou kliku.

V devadesátých letech bylo legitimní perspektivou poměřovat chování společnosti její zkušeností s předchozím nedemokratickým režimem. Naučili jsme se rozlišovat naši minulost na "před rokem 1989" a "po roce 1989". Jako by to byly oddělené a nepropustné světy. Po sedmadvaceti letech si však s něčím takovým vystačit nemůžeme. Naši současnost nedefinují jen události z totalitního režimu, ale také chaos devadesátých let. Tehdy se společnost učila, co že to přesně je ta svoboda, demokracie, volný trh nebo právní stát. A co se tehdy naučila, to také dnes aplikuje.

Pasivita jako strategie jednání 

Historici Tony Judt a Timothy Snyder se ve své knize rozhovorů o 20. století pozastavili nad tím, jak rychle československá společnost rezignovala po srpnových událostech 1968 a nechala se uplatit: výměnou za konzumní život v mezích možností se přestala starat o věci veřejné. Charta 77 tento smutný vývoj jen podtrhla: signatářů bylo vlastně jen pár stovek. Zbytek společnosti podrýval režim okopáváním zahrádek. Každý se staral jen sám o sebe.

Tento přístup k životu po sametové revoluci nezmizel, pouze se v určitých ohledech radikalizoval. Nový svět kladl nové požadavky v oblasti ekonomiky, ale v oblasti politiky a zájmu o věci veřejné se toho mnoho nezměnilo. Společnost byla ujišťována, že pro lepší zítřky stačí dělat to stejné, co doposud: jednou za čas formálně odvolit a v mezidobí se o nic nestarat – kromě sebe. Lepší svět přijde automaticky. A nakonec, každý si má svůj lepší svět vybudovat sám.

Václav Havel

Byť si to neradi přiznáváme, Václav Havel se stával postupně čím dál osamělejším hlasem pro zužující se okruh posluchačů. Pro rostoucí většinu se stal nesrozumitelným. Částečně také proto, že často nereflektoval problémy každodennosti. Stejně tak je pravda, že s ním vlastně nikdo nevedl reálný dialog. Ale to by bylo na samostatný text…

Místo víkendové emigrace na chaty a chalupy zabrala po revoluci snaha o permanentní emigraci do satelitních měst. Společnost byla opět cíleně vytlačována mimo politiku. Chtěli jsme "trh bez přívlastků" a vybudovali jsme "trh bez společnosti".

Pozici předrevolučních nechtěných disidentů – osob, které dělaly problémy – zabrali tzv. aktivisté, neziskovky nebo "ekoteroristé". Tedy opět ti, kdo dělají problémy, a znovu ti, kdo zbytku společnosti připomínají její pasivitu.

Ve slovníku devadesátých let to byli lidé, kteří se snažili o nepolitickou politiku. Vládnoucí elitě se podařilo prosadit představu, že politika se dělá jen a pouze na půdě politických stran a jediným veřejným politickým aktem je jít jednou za čtyři roky volit. Samozřejmě že jakékoli jednání ve veřejném prostoru je jednáním apriori politickým. Ale tohle se prostě ignorovalo.

České veřejnosti bylo například (a těch příkladů je mnoho) úplně jedno, že byli lidé blokující Šumavu v roce 2011 před její destrukcí v právu. Podstatné bylo, že dělali problémy a rušili klid na práci. Pravdu přece mají autority – tehdy reprezentované ředitelem Národního parku, ministrem životního prostředí, policií nebo hejtmanem.

Submisivní vztah veřejnosti vůči autoritám a nedůvěra k těm, kdo jsou vůči ní v opozici, je Česku vlastní. Bránit a prosazovat vlastní práva, nebo dokonce práva jiných zde má nálepku něčeho nežádoucího a podezřelého.

Ani se nemusí jednat o "abstraktní" práva. Například stávky zaměstnanců požadující lepší ohodnocení nebo lepší pracovní podmínky jsou v Česku dodnes v podstatě kuriozitou. Nedávné demonstrace zaměstnanců České pošty za lepší pracovní podmínky se zúčastnilo jen 40 lidí. Pošta má přitom přes 31 tisíc zaměstnanců. Zbytek je asi v práci šťastný...

Devadesátá léta s lidskou tváří

Zavržení kompromisu, coby strategie disidentů před rokem 1989, bylo podle Tonyho Judta po revoluci aplikováno na ekonomické zákony: kapitalismus měl být přebrán bez jakýchkoli výhrad ve své čisté podobě.

Pokud je vše levicové špatné, pak musí být vše pravicové dobré. Pokud je veškeré plánovaní zlem, pak veškerý tržní chaos musí být dobrem. Pokud neexistuje společnost, která by byla schopná definovat své zájmy a cíle, pak budeme podporovat osamělé jedince a elementární rodinu.

Rozdělit společnost na izolované jedince nebo separované rodiny je pro hladké fungování jakékoli moci ideální. Sami o sobě nepředstavují a nemohou představovat reálnou hrozbu. V tomto ohledu se normalizace a devadesátá léta příliš nelišila. Heslem bylo: starejte se sami o sebe.

Na to české elity nepřišly samy. Navázaly na společenský posun na Západě, představovaný především Reaganem a zmíněnou Thatcherovou, kteří znovu objevili Haykovu ekonomickou školu.

V jeho (Haykově) světě jsou ekonomické svobody rovny dalším svobodám, a pokud tedy zpochybňujete neomezené tržní síly, zpochybňujete samu podstatu svobodné společnosti a demokracie. Což byla v (úspěšných) poválečných dekádách poměrně absurdní představa. Jenomže na příčiny druhé světové války se už zapomnělo, a tak se zapomnělo i na všechny důvody, proč se v Evropě i Spojených státech složitě budoval sociální stát a regulovaly se tržní síly.

Do kurzu se podle Timothy Snydera dostala představa, že etiku, politiku i smysl lidské existence lze z ekonomiky prostě odvodit. A to už se dostáváme zpátky do České republiky. Mottem devadesátých let byl "trh bez přívlastků". V kontextu předcházejícího režimu to tedy znamenalo prosté: ode zdi ke zdi.

Tento vyhrocený, patologický, čistě ekonomický pohled na svět a fungování společnosti se v Česku začal považovat za jakýsi racionální střed, za hlas rozumu. "Vše" ostatní dostalo nálepku komunismu, socialismu, aktivismu, ekoterorismu, a to zcela bez ohledu na to, zda to tím skutečně bylo. Paradoxem jistě je, že jsme tak z jiné strany pokračovali v představě, že vše určuje "ekonomická základna".

V Česku to však stále (a naštěstí čím dál méně) pokládáme za jakýsi přirozený a normální výklad reality. Přitom se jedná spíše o jednu z okrajových možností výkladu naší existence.

Z komunisty kapitalistou snadno a rychle

Často se zmiňuje představa, že by transformace dopadla jinak/lépe, kdyby se nezanedbalo právo – které na tehdejší tunelování a masivní rozkrádání nebylo nijak připraveno. To je ovšem hypotetická a iluzorní představa. Podstatou tehdejší transformace byla především a hlavně ekonomická transformace.

Trh bez přívlastků žádné právo nepotřeboval, protože se přece všichni aktéři svobodně a sami dohodnou na svých vlastních, individuálních pravidlech a právech. Jako se například držitelé kuponových knížek svobodně dohodli s Harvardskými fondy Viktora Koženého.

Tehdejší společnosti se předkládala sympatická teze, že je každý strůjcem svého osudu, a pokud budete například péct nejlepší rohlíky v okolí, bude z vás brzy bohatý a úspěšný pekař.

V neregulovaném tržním prostředí však reálně nevyhrává nejlepší pekař, ale pekař, který dokáže produkovat nejvíce rohlíků za co nejméně peněz. Na takový masivní rozjezd potřebujete ingredience, které tehdy vlastnili vítězové normalizace. A tito vítězové si pak koupili ostatní pekaře a nakonec i spoustu dalších věcí, médií a lidí.

Abychom se jen po česku nebičovali. Po zhroucení východního bloku na Západě existovala zcela reálná obava, že západní demokracie se svými sociálními státy smete východoevropský kapitalismus volného trhu a všechna pracovní místa se přelijí na Východ. Takže pokud vám přijde, že jsme Západ ekonomicky rozdrtili a v Německu dělníci vyrábějí součástky pro naše automobilky, pak si vezměte další prášek.

Podobná argumentace se nicméně u nás používá dodnes: pokud budeme mít vyšší daně a vyšší minimální mzdy, investoři utečou do levnějších zemí, protože naše nejcennější devíza je přece laciná pracovní síla. Desítky let stará demagogie se nikdy neomrzí.

A co se týče období privatizace, dnes tento proces považuje za úspěch pouze 18 % obyvatel. Tečku za touto érou udělal její vlastní strůjce, který amnestoval potenciální zločiny této doby. Stejně jako o předchozím období i o éře transformace lze říct, že nakonec skoro nikdo nenesl za nic odpovědnost, nebyl k ní hnán a nebyl za ni ani souzen.

Pocit křivdy a nespravedlnosti ve společnosti zůstal. Nepodařilo se pevně ukotvit jeden z elementárních předpokladů důvěry v demokracii, tedy že si jsou všichni před zákonem rovni. A stejně tak se nemohla ujmout víra, že mají všichni stejné šance.

Kdo bude jednou bránit demokracii? 

Podle opakovaných průzkumů je s fungováním demokracie spokojena zhruba polovina obyvatel, zatímco 41 % je s ní nespokojeno. Polovina obyvatel považuje demokratický režim za lepší než jiné způsoby vlády. Čtvrtina respondentů by naopak spíše uvítala autoritativní režim a 21 % je to celkem jedno. Co přesně respondenti do své představy o demokracii zahrnují, však nevíme. I v době ekonomického růstu a nízké nezaměstnanosti zde máme skoro polovinu obyvatel, kterým na demokracii v podstatě nezáleží. Co by pak přinesla případná krize?

Podceňujeme dlouhodobou ekonomickou mizérii části obyvatel, kdy až 1 500 000 lidí je ohroženo chudobou. Tato skutečnost je přitom často bagatelizována zcela absurdním argumentem, že ekonomická nerovnost u nás patří k nejnižším – jako by vám vědomí toho, že ani střední třída nemá nijak oslnivé příjmy, mělo ulehčit placení složenek a nájmu – s 9900,- minimální mzdy. Na českou průměrnou mzdu nedosáhne zhruba 60 % obyvatel a tato naše průměrná mzda se ani neblíží té německé minimální.

Celkově se ale naší zemi daří v této chvíli relativně dobře. Nezaměstnanost je nízká, ekonomika roste a na obzoru zatím není vyloženě extremistická strana s rostoucími preferencemi. Nicméně už minulá – a u nás ve svých projevech poměrně mírná – světová ekonomická krize způsobila na politické scéně docela výrazné zemětřesení.

Co přinese nějaký budoucí ekonomický propad, na který opět nemusíme mít víceméně žádný vliv? Musíme si uvědomit, že podstatná část společnosti vnímá svou ekonomickou situaci natolik špatně, že bude jakoukoli extrémní změnu vnímat jako možnost svého zlepšení, protože hůř už to přece nejde.

Současně také platí, že nám chybí dost těch, kdo vnímají demokracii a s ní spojené hodnoty jako hodné obrany samy o sobě, a to za jakýchkoli okolností. Kombinace zoufalých se znuděnými poskytuje už dnes otevřený potenciál pro degradaci naší svobody, který jen čeká na svou potenciální rozbušku.

Když rostly preference před minulými volbami straně Andreje Babiše, obvyklé záchranné brzdy už nefungovaly: strašení jeho předlistopadovou minulostí (totalitou) ani obavy ze střetu zájmů (demokratická obava). Naopak mu pomohlo to, co jsme sami dlouho podporovali, představa, že by této zemi měli vládnout ekonomicky úspěšní (devadesátá léta).

Potřebuje někdo demokracii?

Tony Judt ve svých úvahách načrtl koncept "republikanismu strachu", ve kterém se demokracie brání z obavy, že jiné verze jsou horší. Žádné nadšení pro demokracii, jen strach z toho, co by nastoupilo místo ní. Než přímé nastolení totalitarismu je dle něj pravděpodobnější, že demokracie "podlehne kouzlu vlastní upadlé verze. Demokracie korodují rychle. … Korodují, protože jsou většině lidí vcelku lhostejné."

Tento koncept platí obzvlášť pro porevoluční vývoj České republiky. Demokracie byla a stále je hájena nikoli proto, že je hodnotou samou o sobě, ale protože jakékoli její ohrožení povede zpátky k předchozímu autokratickému nebo totalitnímu režimu.

Jenomže strašení minulostí, která se čím dál více ztrácí v mlze a v nánosech nostalgie, už po takřka třech dekádách nedává valný smysl. Ten argument se používal a nadužíval tak vydatně, že jednoduše vyčpěl a ztratil smysl. A za tu dobu se nám nepodařilo vytvořit pozitivní hodnoty, které má smysl bránit samy o sobě.

Vývoj v devadesátých letech rezignoval na etiku, morálku a právo, ale podařilo se v této době alespoň definovat jednoznačné cíle, ke kterým chtěla země směřovat. Politické elity dokázaly soustředit své úsilí na to, abychom vstoupili do Evropské unie a NATO.

Byť se na to dnes často zapomíná, příprava vstupu do EU způsobila v České republice civilizační skok, kdy bylo nutné během poměrně krátké doby dohnat právní standardy Západu. Tím se však veškeré cíle naší země vyčerpaly. O dohnání Německa se pak raději přestalo mluvit.

Dnes se u nás o Evropské unii nejčastěji mluví jako o zdroji zla, kterému se musíme statečně bránit. Politické elity o ní v tom lepším případě mlčí. Není se pak co divit, že Češi naše členství v ní hodnotí nejhůře v rámci členských zemí.

Podobně se to má i s naší demokracií, lidskými a občanskými právy nebo občanskou společností. Je to jakýsi vedlejší a nechtěný produkt ekonomického růstu. A je to tedy něco, co bychom možná obětovali, pokud by to ekonomice prospělo.

Jak třeba ve své poslední knize píše Michel Houellebecq: "Pro lidi žijící, a úspěšně, v určitém společenském systému je pravděpodobně nemožné představit si hledisko těch, kteří od systému nikdy nic nečekali, a nijak je tudíž neděsí úvahy o jeho zničení."

Co s námi bude? 

Devadesátá léta přinesla radikální změnu ve fungování ekonomiky, ale v mnohém hodnotově navázala na předcházející normalizaci. Svým soustředěním na ekonomickou stránku lidské existence a ignorováním všech ostatních aspektů, které tvoří soudržnou a sebevědomou společnost.

Asi nám akutně nehrozí změna režimu, ale spíše degradace současné podoby naší demokracie. Máme myslím solidně vybudované instituce, které se dělí o moc nebo moc kontrolují. Je však namístě obava, kdo a jak moc je bude případně bránit, pokud se k moci prodere nějaký český Viktor Orbán. Země V4 v posledních letech sledují podobnou trajektorii, byť k ní každá dospěla svou vlastní cestou. 

Nepodařilo se nám zakotvit, že nedílnou součástí společnosti jsou také menšiny; že neseme odpovědnost za ty, kdo si sami z různých důvodů pomoci nedokážou; že občanská společnost je podmínkou demokracie; že se máme starat o veřejný prostor; že sami občané mají formulovat své zájmy a veřejně bránit svá práva; že chudoba často není důsledkem osobního selhání nebo vlastní lenosti; nebo že je v zájmu celé společnosti, aby se chudým a marginalizovaným dařilo lépe. Zato se u nás dlouho podporovala naprostá občanská pasivita, která se snad trochu začíná měnit teprve v posledních letech.

Nesebevědomá a do sebe zahleděná společnost pak ani nezvládne debatu o uprchlících nebo třeba nově integraci dětí s lehkým mentálním postižením do základních škol.

Vyčerpal se potenciál energie namířené k "dohnání" Západu. Jeho místo zaplnila nedůvěra k okolnímu světu, která rezonuje s osobním nezájmem velké části společnosti o veřejné dění. Reálně nám spíše hrozí osamocení uprostřed vlastních hranic, kdy čas zaplní plácání imaginárních model ze střípků našich dějin.

Stanislav Biler, socioleog, ihned.cz

Reklama