Linda Chen-Jandová pochází z Tchaj-wanu, v Česku žije už sedmým rokem. Vdala se tu, na Univerzitě Palackého v Olomouci vyučuje čínštinu. V rozhovoru popisuje, co pro její vlast znamená nedávná návštěva předsedy českého Senátu Miloše Vystrčila, jak Tchaj-wan pohlíží na Česko a na Čínu. A také, že se bojí války.

Předseda českého Senátu ve vaší vlasti řekl: Jsem Tchajwanec. Byla jste hrdá, když jste to slyšela?
Pro nás to znamená opravdu moc. Jsme obrovsky šťastní, že si nás svět všiml. Dlouhodobě totiž trpíme pocitem, že na nás všichni zapomněli. Strašně moc nám chybí sebevědomí. Není to jen postojem ostatních, Tchaj-wan má velmi komplikovanou historii. Několik století se potýkáme s vlastní identitou; svým způsobem pořád nevíme, kým doopravdy jsme. Žijeme ve stínu obrovské Číny, těžko hledáme, na co bychom měli být pyšní. Typickým příkladem je náš vztah ke slavnému basketbalistovi NBA Jeremymu Linovi. Bijeme se v prsa: „Podívejte, co ten Tchajwanec dokázal!“ Dělá nám to dobře. Až na to, že on s naším ostrovem zas tolik společného nemá – na Tchaj-wanu byl jen dvakrát v životě. A právě teď hraje basket za Peking. Což je docela symbolické.

Tchajwanka Linda Chen Jandová učí v Olomouci čínštinu

Jak si tedy mám představit tchajwanskou reakci na Vystrčilovu návštěvu?

Stavíme se k tomu typicky tchajwansky. Ne že bychom byli pouze hrdí, úplně z toho blázníme. Jsme v extázi. Najednou na Tchaj-wanu zaznívá: „Vidíte? Není tak zle, svět stojí při nás!“ Obávám se, že naše reakce je až přehnaná. Neodpovídá realitě. Vždyť mí přátelé jsou například naprosto přesvědčeni, že Česko je v našem sporu s Čínou jednoznačně na straně Tchaj-wanu. Asi by se hodně divili, pokud by věděli o aktivitách prezidenta Zemana.

Jeho pročínské postoje neznají?
Ne, jelikož dalším poznávacím znakem Tchajwanců je určitá sebezahleděnost. Jsme zvědaví, co si o nás svět myslí, jinak se ale o dění za hranicemi moc nezajímáme. Chybí nám kontext. Proto jsme teď z návštěvy pana Vystrčila přehnaně nadšení. Vždyť já už jsem slyšela o firmě, která začala přes web prodávat trička s nápisem „Jsem Tchajwanec“. A jsem si jistá, že v mé vlasti půjdou velmi dobře na odbyt. I to potvrzuje, že českou návštěvu vnímáme jako významný milník. Zvyšuje naše národní sebevědomí.

Vážně to tolik potřebujete?
Jistě. Vím o průzkumech veřejného mínění, které v mé zemi zkoumaly základní otázku: Kým se cítíte být? Před třiceti lety se většina oslovených vyslovila, že se považuje za Číňany i Tchajwance zároveň. Druhým nejpočetnějším proudem byli tehdy lidé, kteří se označovali spíš za Číňany. Od roku 2007 už ale převažují jedinci, kteří se cítí být Tchajwanci – poslední dobou jde dokonce o dost výraznou majoritu. Jasno v tom má hlavně mladší generace.

Tchaj-wan půl století úspěšně vzdoruje čínskému tlaku. Většina zemí světa vás sice kvůli Pekingu oficiálně neuznala, vy si ale stále sami vládnete, nepodřídili jste se. Až mě napadá, že byste mohli leckoho učit, jak si držet Čínu od těla.
Tak to možná vypadá z dálky, minimálně ekonomicky jsme ale na Číně stále velice závislí. Vláda se to sice poslední dobou pokouší změnit, má ovšem v mnoha ohledech svázané ruce – nemůže soukromým firmám diktovat, kam mohou a nemohou investovat. Uvědomme si, že pro nás je obchodování s Čínou v mnohém jednodušší než třeba s Indií či Vietnamem – už kvůli jazyku. Zase jde ale zásluhou tamního komunistického režimu o poměrně rizikový byznys. Obecně se lidi v mé zemi hodně bojí, že si Čína místo vojenského zásahu hodlá Tchaj-wan podmanit prostě tím, že si ho koupí. Že místo armádní síly použije tu ekonomickou. Bylo by to pro ni jednodušší, určitě by to tolik nepohoršilo světové mínění. Něco takového se už ostatně děje – Číňané pronikají do tchajwanských médií, mají své emisary i mezi politiky. Momentálně tahle taktika příliš nefunguje, do budoucna je ale velmi nebezpečná. Na můj vkus do Číny létá až příliš mnoho významných tchajwanských politiků a generálů, o nichž absolutně nevíme, co tam pohledávají. Ne všichni hrají s odkrytými kartami.

Co většina Tchajwanců cítí směrem k Číně?
Především strach. Taky opovržení. My Tchajwanci si velmi vážíme své svobody. A v Číně se děje spousta věcí, které si ani nedovedeme představit. Nejde tam „pouze“ o omezení svobody projevu, v Číně si někdy nemůžete být jisti ani samotným životem. Je to země, v níž vládne teror. V níž se nemůžete cítit bezpečně. V níž kdykoliv můžete přijít o svůj majetek. Něco takového u nás není. Můžeme kritizovat kohokoliv, klidně i vrcholné politiky. Ve srovnání s Číňany jsme velmi šťastní. A můžeme pouze doufat, že i v té velké zemi nedaleko od nás se brzy něco změní. Kdo ví, třeba se v Číně dostanou k moci jiní lidé. Možná brzy nastane i den, kdy tam padne komunistický režim. Zatím je však atmosféra mezi námi a jimi velmi napjatá.

Jak se to projevuje?
Na dohled od tchajwanských břehů často cvičí čínské stíhačky. Spousta lidí se bojí, že nás od vypuknutí ozbrojeného konfliktu dělí opravdu jen vlásek. Nikdy nevíte, co všechno může spustit válku – třeba i úplná hloupost, pouhá chyba jednotlivce. My jsme oproti Číně opravdu malá zemička. Díky každému takovému vyslovení podpory, jakou byla návštěva pana Vystrčila, jsme si ovšem sebou víc jistí. Vláda například nedávno za velké peníze pořídila hodně zbraní. Ještě před několika lety by to bylo politicky neprůchodné, to si obyčejní lidé říkali: „Proč utrácet majlant za něco, co je úplně zbytečné? Čínu stejně nikdy nemůžeme porazit.“ Teď se obecný názor změnil. Tchajwanci si uvědomili, že je dobré Číně i světu dát najevo, že se nikdy nevzdáme. Že nejsme tak slabí, jak si někdo možná myslí. Před několika měsíci se jeden náš významný politik nechal natočit s koštětem a veřejně vzkazoval: „I kdyby mi zbylo v ruce jenom tohle, stejně budu bojovat.“

Když Miloš Vystrčil po jedné návštěvě vaší země řekl, že je Tchajwancem, dokázala byste vy o sobě po sedmi rocích tady prohlásit, že jste alespoň trochu Češka?
Určitě! Někdy už i více uvažuju jako Češka než jako Tchajwanka. Dokonce se obávám, že bych se do své vlasti ani nedokázala vrátit. Nejen kvůli odlišnému počasí. Též zásluhou jiného životního stylu. Hodnot, které se v obou zemích vyznávají.

Opravdu se tak liší?
Na Tchaj-wanu se všechno děje hrozně rychle. Prvním a téměř jediným přikázáním je: Být za každou cenu úspěšný. Tchajwanskýma očima to znamená: Být bohatý, dosáhnout vysoké společenské úrovně. V Česku nic podobného nepozoruji. Daleko více respektujete rozhodnutí každého jedince. Mladí lidé si mohou bez problémů vybrat, co chtějí studovat. To na Tchaj-wanu neexistuje, tam za teenagera v daleko větší míře volí rodiče. Pokud se z vás nestane úspěšný právník, bankéř nebo lékař, pak jste zklamal. Vlastní rodina se za vás často stydí. Na Tchaj-wanu takřka neustále žijete pod obrovským tlakem. Pokud nevyděláváte dost peněz, máte dokonce problémy se i oženit. Mít děti. Jako matka jsem si jistá, že chci, aby moji potomci vyrůstali zde. V Česku je atmosféra k dětem celkově mnohem přátelštější. Jakmile se na Tchaj-wanu v autobusu rozbrečí prcek v kočárku, lidi ho podrážděně okřikují. Schází jim empatie. Děti vyrůstají do velmi drsného konkurenčního prostředí. Projevuje se to pak i mezi dospělými, kteří kvůli tomu nadělávají spoustu přesčasů, matky si ještě nedávno radši ani nebraly mateřskou, aby nepřišly o práci.

Byl to tedy pro vás velký kulturní šok, když jste se přestěhovala do Česka?
Velký kulturní šok jsem v Česku zažila především kvůli jídlu. Na Tchaj-wanu jsme zvyklí konzumovat lehké, čerstvé potraviny – zeleninu, rýži, mořské plody. Vy máte jiné návyky. Jiné to je i ohledně služeb, v tom jsme na Tchaj-wanu asi trochu zhýčkaní. Můžeme si cokoliv koupit kdykoliv, třeba i ve tři v noci. Obsluha navíc bývá milá. U vás je obvykle – řekněme – odměřenější. Ale nestěžuju si. Člověk si musí uvědomit, že to prodavačka na druhé straně pultu taky nemá jednoduché. Dalším rozdílem mezi oběma zeměmi je míra byrokracie – u vás je značná, ne vždy se navíc úředníci chovají zrovna přívětivě. U nás své zařizování můžete často vyřešit přes internet, případně na jednom místě, kdežto v Česku je potřeba oběhat několik různých úřadů. Opravdu si nestěžuju, na Tchaj-wanu jsme asi prostě jen zhýčkaní.

Co říkali vaši příbuzní, když jste se rozhodla odstěhovat kamsi do střední Evropy?
Většinou mi záviděli.

Opravdu?

Ano, obrovsky! Pro ně je život v Evropě synonymem čehosi velmi romantického. Česko, a především Praha, je v mé vlasti velmi známou a vyhledávanou destinací. Hodně často k vám jezdíme na líbánky, na Tchaj-wanu je velmi populární turistický balíček, kdy postupně navštívíte Rakousko, Maďarsko a Česko. Spousta mých krajanů se na tenhle výlet vydává i těsně před svatbou a pořizuje na zdejších zámcích mraky romantických fotografií.

Byl bych překvapen, kolik Tchajwanců zná Česko?
Mezi mladými určitě ano. O Praze je několik velmi oblíbených tchajwanských písniček, v pár klipech byste hned poznal Staroměstské náměstí nebo Karlův most. Není tedy divu, že si moji kamarádi život ve středu Evropy trochu idealizují.

Co vám tady kromě nich, rodičů a tchajwanského jídla ještě z vlasti schází?
Bezesporu pláže. Nebo tradiční svátky, jako třeba čínský nový rok, různé festivaly dračích lodí. Spousta z toho vás zas tolik nezajímá, když žijete tam. Jakmile se ale přesunete na druhý konec světa, chybí vám to. Stýská se mi taky po přátelské atmosféře na tchajwanských tržištích. Po karaoke, to je na Tchaj-wanu hodně populární.

Jedna věc vám jistě nechybí: zemětřesení. Ročně jich prý váš ostrov postihne až tisíc.
A bývají někdy opravdu děsivá. Zejména pokud žijete ve vyšším patře, už nad pátým podlažím to s vámi pořádně mává. Je to do značné míry nepřenosná zkušenost. Prostě se vám může stát, že se s vámi celý barák třese, věci padají z poliček na zem. Když jste v tom poprvé, hodně se bojíte. Místní jsou už ale vytrénovaní. Nejdůležitější je poznat, kdy je potřeba utíkat a kdy lze ještě zůstat v klidu. Konstrukce našich budov s tím už naštěstí počítají; pokud nepřijde něco opravdu velkého, tak vydrží.

Takže se už zemětřesení tolik nebojíte?
Záleží na situaci. Nemusíte se jich bát, pokud se zrovna nenacházíte někde hodně vysoko. Nebo pokud nejde o opravdu devastující pohromu. Ale jistě – stát se může cokoliv. V dubnu třeba došlo k obrovské tragédii v karaoke baru, která by nemusela mít tolik obětí, pokud by navzdory předpisům nebyl zamknutý nouzový východ. Někdy jsou bohužel všechna systémová opatření k ničemu, pokud selže lidský faktor. To máte jako s tajfuny – varování před nimi jsou na Tchaj-wanu velmi propracovaná, jenže pak vidíte, že se lidi bez ohledu na vyhlášený poplach neschovají doma, místo toho jdou klidně do kina, s přáteli na karaoke. To je pak úplně jedno, že jde taky o Tchajwance, jako jsem já. Stejně je nechápu.