Chrudimské noviny Životní fekál. Voliči Zemana či Okamury. Doktor Hnízdil a jeho tvrdá poznání o medicíně

Dnes: 8°C
Zítra: 9°C
Pozítří: 10°C

Životní fekál. Voliči Zemana či Okamury. Doktor Hnízdil a jeho tvrdá poznání o medicíně

O zdraví rozhoduje nejen rovnováha mezi tělem a duší, ale i vztahy k bližním, k životnímu prostředí, dění ve společnosti. Podle jednoho z průkopníků české komplexní a psychosomatické medicíny Jana Hnízdila lidé, kteří nejvíce věří politikům typu Zemana, Babiše nebo Okamury, jsou odsouzení k životu v nemoci a nesvobodě, tady je lékařská věda bezmocná. Autor a spoluautor celostně-medicínsky zaměřených odborných a popularizačních knih v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz přiznává, že to někdy vypadá, jako by pacienti do ordinace dotlačili životní fekál a chtěli ho tam vypustit, neboť se mu často snaží vypovědět všechny svoje strasti, selhání a křivdy.


Býváme unavení, nemožní, nemocní, lékaři si s námi nevědí rady. Až přijde rada, která spojí odjakživa spojené, tělo a hlavu, a zdraví se vrací. To jsem si mimo jiné přečetl o vaší nové knize Příběhy obyčejného uzdravení. Můžete pro účel tohoto rozhovoru vybrat jeden příklad, na kterém byste ilustroval, jak léčba radou funguje?

Mohu se pochlubit i několika uzdraveními na dálku. Před časem mne na ulici oslovil neznámý muž: „Pane doktore, jen Vám chci poděkovat, jak jste mne na dálku uzdravil. Trpěl jsem na bolesti zad, na cétéčku mi našli vyhřezlou plotýnku, doporučili operaci. Pak jsem ve Vaší knížce přečetl příběh vystresovaného manažera. Jako byste ho psal o mně. Denně až deset hodin u počítače, ve stresu, bez pohybu, bez dovolené. Tak jsem na měsíc vysadil, odjel do lázní, začal se hýbat, uklidnil se, shodil pár kilo. Záda už mne nebolí, termín operace jsem zrušil.“

Kniha je složená z příběhů lidí, kteří se uzdravili, protože změnili přístup ke svému tělu a ke svému životu. U jakých lidí a jakých zdravotních potíží způsob vaší léčby nejčastěji účinkuje?

Komplexní medicína je určená pro omezenou skupinu lidí. Pro ty, kteří pochopili, že jsou zodpovědní za svoje zdraví a svůj život. Bez rozdílu věku, pohlaví či diagnózy. Knížku jsem složil z příběhů pacientů, kteří za mnou přišli s nějakou nemocí, brali léky. Já jim vysvětlil, kde dělají v životě chybu, oni změnili svoje chování, uzdravili se, léky neberou. Abych nebyl obviňován, že si příběhy vymýšlím, domluvil jsem se s pacienty, aby příběh svojí nemoci napsali sami a já ho jen krátce okomentoval. Asi nejsilnější jsou příběhy dětí. Rodiče požádám, aby mne s nimi nechali chvíli o samotě, a pak se jich zeptám, co by se u nich doma mělo změnit, aby byli zdraví a spokojení. Obvykle mi odpoví: „Aby se naši nehádali, hráli si se mnou, jezdili jsme na výlety...“ Pak bez jakékoliv interpretace přečtu rodičům, co jim dítě chce nemocí povědět. V knize je řada příběhů dětí, které se uzdravily jen díky zklidnění rodinných vztahů.

Psychosomatická medicína, která vychází ze vztahu mezi tělesným stavem a psychickými i emocionálními složkami, je často vnímána jen jako problematika omezeného druhu chorob. Souhlasíte s tím? A co potom radíte pacientům, kteří trpí něčím jiným než těmi omezenými druhy chorob, při nichž jsou tělesné obtíže podmíněné duševním stavem?

Dělení nemocí na psychosomatické a jiné neuznávám. Všechny nemoci jsou psychosomatické, protože každý člověk je psychosomatický, každý má tělo i duši. Stres oslabuje imunitu, což vytváří podmínky pro vznik infekcí nebo nádorů. Ty pak zpětně ovlivňují psychiku. U každé nemoci je nutné posuzovat nejen objektivní nálezy, ale i stavy duše, životní souvislosti. O zdraví ale rozhoduje nejen rovnováha mezi tělem a duší, ale i vztahy k bližním, k životnímu prostředí, dění ve společnosti. Lidé, kteří podle průzkumů veřejného mínění nejvíce věří politikům typu Zemana, Babiše nebo Okamury, jsou odsouzení k životu v nemoci a nesvobodě. Tady je lékařská věda bezmocná.

Vaším krédem je, že dobrý doktor musí být zvědavý a nesmí se zajímat jen o nemoc, ale o pacientův život a jeho problémy. Jak mohou takové informace od pacienta dát lékaři víc než nejrůznější vyšetření špičkovou technikou nebo odběry krve? Nehledě na to, že některé problémy mohou být natolik choulostivé povahy, že se pacient s nimi nemusí hned svěřit lékaři, obzvlášť když jde o jejich první vzájemný kontakt.

Jeden příklad za všechny. U naprosté většiny pacientů s bolestí zad se automaticky dělá rentgen – aby se něco nepřehlédlo. Ve Švédsku udělali výzkum, který prokázal, že jen u jednoho z 2400 rentgenovaných měl snímek význam pro další léčbu. Ostatní byli snímkovaní zbytečně. Ze studie vyplynulo, že je potřeba věnovat pozornost nejen objektivním nálezům, ale také kontextu stonání. Jestliže ke mně přijde vystresovaný manažer s bolestí zad, poví mi, že když týden lyžoval v Alpách, tak potíže neměl, mohu s vysokou pravděpodobností usoudit, že to má ze stresu, a na rentgen ho nepošlu. Se sdělováním choulostivých informací při prvním setkání mám opačný problém. Pacienti jsou přesvědčení, že mi musí vypovědět všechny svoje strasti, selhání, křivdy. Někdy to vypadá, jako by do ordinace dotlačili životní fekál a chtěli ho tam vypustit. Když zjistím, že se k tomu chytají, okamžitě je zastavím a řeknu jim: „Položím Vám jednoduchou otázku, prosím jednoduchou odpověď.“ Potřebuji se zorientovat, jak jsou na tom fyzicky, abych nepřehlédl nějaký tělesný problém, jak jsou na tom psychicky, abych nepřehlédl úzkost nebo depresi, a jak si vedou v životě. To ke stanovení příčiny nemoci úplně stačí. Problémy choulostivé povahy pak mohou řešit s naším psychologem.

Často tvrdíte, že základem medicíny nejsou špičkové a drahé kliniky, ale kvalitní rodinný doktor, který zná pacienta, jeho rodinu, způsob života a jeho potíže dokáže zasadit do souvislostí. To vypadá jako dobrá myšlenka, ale není její uskutečnitelnost mizivá? Jednak kvůli tomu, že by bylo zapotřebí mnohem více lékařů, ale i proto, že se přerušila tradice rodinných lékařů, kteří byli s okruhem svých pacientů nejrůznějšími pouty spjati.

Komplexní medicína není revolučním objevem. Je to návrat k tradici, zkušenosti a moudrosti rodinných lékařů. V současné době ale vybavených možnostmi moderní diagnostické techniky a léky. Takový lékař dokáže zasadit nemoc do souvislostí pacientova života ještě ve fázi funkčních potíží a předejít progresi do nevratného stavu, který vyžaduje drahou péči špičkových klinik. Kdyby fungovala první linie, přineslo by to obrovskou úsporu. Navzdory tomu největší investice jsou do velkých nemocnic a linie praktiků je na okraji zájmu.

Není idea rodinných lékařů předem odsouzena k neúspěchu i z toho důvodu, že většina lékařů by se dříve, nebo později vydala cestou maximalizace počtu pacientů z důvodu maximalizace svých příjmů? Co by lékaře mohlo přimět, aby tak nepostupoval? Existuje přece nepřímá úměra: čím více pacientů, a tedy i vyšší příjmy lékaře, tím méně času na ně při stejném objemu pracovní doby.

V modelu, který popisujete, jsem léta pracoval. Třicet pacientů za den, na každého pár minut, maximalizace výkonu, maximalizace zisku. Byl jsem placený za to, kolik pacientů otočím, ne za to, kolik se jich uzdraví. Stonání pacientů jsem nerozuměl, práce mne neuspokojovala. Tak jsem ze systému vystoupil. Dneska mám na každého pacienta hodinu. Medicína mne zase baví, pacienti se uzdravují. Na kliniku za mnou chodili s požadavkem: „Doktore, jsem nemocný, něco se mnou dělejte.“ A divili se, když jsem jim hned nepředepsal léky. Dneska chodí se zakázkou opačnou: „Doktore, beru spoustu léků a je mi pořád blbě. Poraďte, co v životě změnit, abych se uzdravil.“ Lidí, kteří chtějí porozumět svojí nemoci, je čím dál víc. Za radu si rádi zaplatí.

V jednom z rozhovorů, které jste poskytl, jste prohlásil, že našemu zdravotnictví chybí schopnost navázat s pacientem kvalitní vztah, což není možné ve velkých nemocnicích, kde pacient nezná lékaře, lékař nezná pacienta, takže v tak neosobním prostředí se kvalitní medicína dělat nedá. Do kontrastu jste dával vaše Hnízdo zdraví, kam pacienti přicházejí pro vysvětlení a porozumění. Ale jak se vypořádáte s námitkou, že když jsou u vás čekací doby přes půl roku, o jak kvalitní vztah mezi pacientem a lékařem může jít?

Zájem o komplexní medicínu je obrovský, na stáže přijíždějí i lékaři. Zařízení inspirovaná Hnízdem zdraví už vznikají třeba na Slovensku. I když ordinuji každý den, čekací doby jsou kolem osmi měsíců. Má to i své výhody. Na zadní stranu obálky knížky jsem dal mail od pacientky, která si měsíce čekání krátila četbou mých knížek. Než na ni přišla řada, pochopila, že její nemoc pramení z nedobrých vztahů, změnila je, uzdravila se a termín uvolnila dalším pacientům. S pacientem musím vztah navázat, ale zase ho rychle rozvázat. Jestliže se denně napojíte na pacienty s depresí, úzkostí, s autoimunitními nebo onkologickými nemocemi, je to obrovský výdej energie. Nejde tedy o hluboký a trvalý vztah, nýbrž o porozumění nemoci.

Považujete české zdravotnictví za bezednou jámu, do které se jen sypou peníze, ale ať se jich tam bude sypat sebevíc, pořád jich bude málo, jak tvrdí nejen někteří politici? Je financování zdravotnictví nějak lépe řešitelné, než je současný systém? Má být zdravotnictví byznys jako každý jiný a zdraví obchodovatelná komodita? Pokud ne, jak toho dosáhnout?

Nedostatek peněz není příčinou krize zdravotnictví. Nedostatek peněz je důsledkem toho, jak se medicína v praxi provádí. Důsledkem toho, že obrovská spousta vyšetření a léků se ordinuje úplně zbytečně. Medicína soustředěná na biologické nálezy a zdravotnictví zaměřené na zisk jsou smrtící kombinací. Medicínsko-farmaceutický komplex – propojení farmaceutických firem, pojišťoven, zdravotnických institucí, podnikatelů, politiků a medicínských špiček – je tak obludný a provázaný korupcí, že se podle mého názoru vůbec reformovat nedá. Vlastní vahou se rozpadá. Rozhodl jsem se nečekat na jeho konec a vydal se vlastní cestou.

Co si myslíte o vlivu farmaceutických firem na zdravotnictví u nás a svodům, jimž jsou z jejich strany vystaveni lékaři, ale i další, kdo se v tomto systému pohybují? Vy jste na opačné straně barikády mezi hrstkou těch, kteří jsou proti nadužívání léků. Nepřináší vám tento postoj problémy, a to nejen od farmaceutických firem, kterým by klesaly zisky, pokud by lidé dali na vaše doporučení?

Moderní medicínu a farmacii mám ve velké úctě. Na prvním místě ale je vysvětlit pacientovi, jakou informaci mu tělo nemocí sděluje, kde dělá v životě chybu. Poradit mu, co má změnit, aby se uzdravil. Jestliže zjistím, že by pacient nemoc vlastními silami nezvládl, předepíši mu léky: antibiotika, kortikoidy, antidepresiva. Snažím se je ale používat jen dočasně, aby pacient využil jejich efektu odražení se ode dna, k životní změně. Představte si ale, že by lidé hromadně porozuměli svým nemocem, změnili chování a uzdravili se. To nelze dopustit. Celý pracně budovaný medicínsko-farmaceutický komplex by se zhroutil. Mezi mými pacienty je i řada špičkových manažerů farmaceutických firem. Sami nevěří systému, který spoluvytvořili.

Tou předchozí otázkou jsem mířil i na to, že vám Český klub skeptiků udělil Zlatý Bludný balvan za diskreditaci psychosomatické medicíny v očích odborné i laické veřejnosti. Jak jste tohle vyhlášení přijal?

Moc mne to potěšilo. Kromě toho, že mohu za jménem používat titul Bl.B., klub skeptiků také výrazně přispěl k popularizaci komplexní medicíny. Po udělení balvanu se pacienti jen hrnou.

I když nejste zastáncem užívání léků, věděl byste o nějakém pro české zdravotnictví? A jakou jeho chorobu by měl léčit?

Moderní medicína je vynikající při zvládání akutních stavů. Při řešení zdravotních problémů běžného života selhává. Řadu let jsem se pokoušel zdravotnickým institucím nabízet koncept komplexní medicíny. Byla to ztráta času. Rozhodl jsem se proto oslovit přímo pacienty. Vysvětlovat jim příčiny nemocí na „příbězích obyčejného uzdravení“. A společně s nimi budovat nový systém.

Jiří Hroník, Parlamentní listy

Reklama