Martinovi je 38 let. Je veterán z Kosova, Iráku a Afghánistánu. Kvůli jeho aktivní službě nemůžeme jeho pravou totožnost a příslušnost k útvaru prozradit. Tvrdí, že realita na zahraničních spojeneckých misích je diametrálně odlišná od „faktů“, která jsou veřejnosti předkládána. „Sloužil jsem v rámci speciálních sil, kde jsem měl na starosti naprosto konkrétní úkoly. Začal jsem v Kosovu, kde jsem zabil prvního člověka. Zarazilo mne, že jsme chodili na noční hlídky místo elitních amerických či britských jednotek. Oni byli na základnách a my se celé noci plížili městy a hledali, Bůh ví koho,“ řekl Martin blesku.cz s tím, že poté, co poprvé zmáčkl spoušť, necítil absolutně žádné emoce.

„I když vám před odjezdem tvrdí, že se jedná o mírovou misi a krytí civilních objektů, popřípadě jen hlídkovou činnost, připravují vás velmi svědomitě na zabíjení. Jde o to z Vás udělat stroj bez emocí. Kvůli své specializaci jsem osobně prodělal několik pravidelných psychologických cvičení. V Kosovu jsem zjistil, že nedovedu cítit lítost a pochopil jsem, že jsem opravdu voják z povolání a že vlastně nic jiného už dělat nemohu,“ zmínil Martin.

Po půl roce, kdy Martina a „kolegy“ vystřídal nový turnus, měl dovolenou, kde si své závěry jenom potvrdil. „Jel jsem v Praze druhý den po příletu tramvají a doslova jsem nenáviděl poslouchat z mého pohledu malicherné a nicotné problémy lidí. Bylo mi to protivné. Po pár dnech jsem vyhledal vojenského psychologa, nebyl jsem schopen se v podstatě po příletu ani normálně najíst. Řekl jsme mu, že musím zpět, ale on mne právě kvůli podezření na „válečný syndrom“ nedoporučil,“ popsal Martin.

Nevím, co dál…

Když se Martin dostal na další mise v Afghánistánu a Iráku, vděčil za to zejména svým schopnostem a náhodě. „Měl jsem záznam u psychologa poté, co jsem se vrátil z Kosova. Pak za mnou ale přišel velitel, že si chce na další turnus vzít mne. Prosadil to. Zřejmě kvůli mým schopnostem. Celkem jsem po misích strávil úhrnem 6 let. Něco jsem si vydělal a teď se blíží konec těch možností. Pracuji v rámci struktury AČR dále, ale rodinu nemám a lidí se spíše straním. Je faktem, že armáda mi coby elitnímu specialistovi v oboru poskytuje veškerou zdravotní péči, ale kdybych věděl, jak to vše bude, asi bych do „toho“ znovu nešel,“ zmínil a dodal :

„Víte, viděl jsem na jedné misi jednoho francouze, jak zabil obyčejného civilistu. Zeptal jsem se ho, proč to udělal a on mi odpověděl, že to je určitě terorista. Že už se mu všichni zdají být teroristé a povstalci. Poté ho odvedla šestičlenná hlídka neznámo kam a už jsem ho na poradách skupin a týmů nikdy neviděl. Taková je realita války,“ uzavřel poutavé vyprávění Martin.

Podle oficiálních odhadů vyhledá kvůli účasti v misi psychologickou či psychiatrickou pomoc asi jedno procento vojáků. Samotní veteráni ale operují s počty, které jsou desetinásobně vyšší.