Každoročně dosazuje Okrašlovací spolek Škrovád nové olše do olšiny v Paštaťech ve Škrovádu. Poslední březnové odpoledne jich tam přibyl další tucet.
Některé další rok nepřežijí, některým se to povede a zakoření. Některé odolávají všemožným útrapám již devátý rok. Děti, které ty první sázeli již do spolku nechodí, ale jejich stromky po nich v olšině zůstaly. Třeba po letech se pochlubí svým dětem, který ze stromů vysadili. Ne každé dítě má tu možnost zasadit strom. Ten, kdo toto zažije, má ke stromům úplně jiný vztah a tím i k celé přírodě. Rozhodně stromek neulomí, jak se to několika v loni vysazeným stalo.



Čas, kdy žactvo se svými učiteli vysazovali stromořadí podél cest jsou v nenávratnu. Práce na pozemcích školství jako nepotřebné zrušilo. Děti ztrácejí kontakt s půdou a tím i s přírodou. Pro mnohé jsou stromy přímo nebezpečím a lidi ohrožují. Bohužel i tací lidé se dostanou do pozic, kde rozhodují o jejich kácení. Některé k tomu vede obyčejná chamtivost, některé jejich omezenost, jiní jsou prostě nemocní a někteří jsou dokonce úchylní. Rozhodně žádný z nich nikdy stromek nevysadil.



Každý člověk zestárne a nahradí ho mladší. To platí i o stromech. Když strom dožívá, má již být nedaleko vysazen nový a ne jeden. Kácení jde, jestli je člověk zručný, rychle. Strom však roste pomalu a dlouho, pokud vůbec přežije. Kdo si neváží stromů, neváží si ani lidí.