Chrudim - Kdo by v našem městě neznal rodinu Tereskovu, jejímž nejznámějším členem je bezpochyby malý Míša. Ten statečně bojuje s mozkovou obrnou. Po dvou letech, která uplynula od posledních článku o Míšovi Tereskovi, jsme se vypravili za jeho tátou s jednoduchou otázkou - co je nového?

„Nové je především to, že Míša od září půjde do školy, takže už dnes máme samozřejmě plnou hlavu příprav a chystání se na jeden z nejdůležitějších dnů v jeho životě,“ říká Míšův tatínek Michal Tereska.

Kromě přípravy na velký školní den samozřejmě dál pokračují rodiče malého Michala s každodenním cvičením a návštěvami v lázních, které malému pacientovi hodně pomáhají. „Je třeba pořád bojovat a stavět, nepolevit. Na stát se v tomto ohledu nedá moc spoléhat, takže si vlastně všechno musíme s manželkou zařizovat sami. Velkou oporou je nám samozřejmě nejbližší rodina a také komunita rodičů, kteří mají podobně postižené děti. Jsou nám velkou inspirací, co všechno lze pro potomky udělat a kam ještě posunout hranice,“ popisuje Tereska nekončící boj se zákeřnou chorobou.

Míša se připravuje na svůj první školní den stejně jako každé jiné dítě.  Foto: Michal Tereska

Náklady na léčbu přitom nejsou zrovna nízké, takže se Tereskovi snaží organizovat nejrůznější charitativní akce, které mohou část peněz přinést a ulevit tak jejich rodinnému rozpočtu. „Ročně stojí léčba a vše kolem Míšovy rehabilitace zhruba čtvrt milionu. Není ale problém dostat se i na pět set tisíc. Stát nám přispěje maximálně devět tisíc korun, protože syn je zařazen do třetí, respektive čtvrté skupiny postižení. Stačí si to spočítat a je jasné, že z tohoto příspěvku se jednoduše všechny procedury třeba v Piešťanech zaplatit rozhodně nedají. Pobyt tady vyjde na 100 tisíc korun a je přitom třeba ho absolvovat opakovaně. Nedávno jsme se zúčastnili i zumba maratonu, který se konal ve sportovní hale. Organizátory jsme nebyli my, ale parta zumbařek, které vše dokonale zorganizovaly a připravily. Takové akce nám pomohou část nákladů pokrýt. Rozhodně ne ale všechny,“ říká nezdolný optimista Michal Tereska.

Sport je velká láska malého bojovníka Míši Teresky.  Foto: Michal Tereska

„V současné době probíhá rovněž oblíbená akce, kterou je sběr víček od PET lahví. Existují totiž specializované firmy, které víčka vykupují a peníze z nich pak pomohou pokrýt třeba jeden pobyt v lázních v Klimkovicích. Na to je ale třeba sesbírat až sedm tun víček. Naštěstí se do akce zapojily i některé školy a školky, tchýně nám pomáhá s tříděním, protože různá víčka se vykupují za různou cenu. V souvislosti s akcemi, které pořádáme třeba ve zmiňované sportovní hale, musím zmínit skvělý přístup všech úředníků města a zástupců radnice. Především místostarosta Jan Čechlovský a šéf chrudimských sportovních areálů Luděk Marousek si zaslouží pochvalu. Vždy jsme se z jejich strany setkali se vstřícností a ochotou, která už dnes zdaleka není samozřejmostí. Sponzorské dary se totiž shánějí stále obtížněji. Na podnikatelích je znát, jak je zasáhla nedávná krize. Více rozmýšlejí, co s penězi, a plánují do budoucna. Jsme proto vděční za každou podanou ruku,“ vysvětluje Tereska nelehkou situaci, která dolehla na všechny oblasti života v České republice.

Sběrem víček žije celá Tereskovic rodina.  Foto: Michal Tereska

Nezměnilo se něco za dva roky z optimismu, kterým Míšův táta hýřil? „Je jasné, že jsou lepší a horší dny. Důležité je nepřestávat makat, pracovat na sobě i na klukovi. Sám Míša zažívá víc než obyčejný kluk, a to je důležité si připomínat. Velkým plusem také je, že na péči o něj samozřejmě nejsem sám. Ve dvou se to vždy lépe táhne a člověk se může o druhého opřít, když už to vypadá, že dál nemůže. Syndrom vyhoření přesto ale zákonitě přijde a je jen na vás, jak se k němu postavíte. Buď se budete utápět v sebelítosti, nebo jednoduše zatnete zuby a pojedete dál. Velkou motivací je právě komunita lidí s dětmi, které také trpí následky mozkové obrny. Pořád je totiž kam se posouvat a měnit hranice možného. Pro každý vztah, manželství je samozřejmě péče o postižené dítě velkou zkouškou. Mnohdy to partneři nevydrží a rozcházejí se, mnohé to naopak posílí. Je jen na vás, co si vyberete. V našem případě je asi plusem, že Míša má zdravou sestřičku, takže se do péče o něj může občas zapojit i ona. Minimálně motivací, protože i on je do jisté míry obyčejný kluk uzavřený v nemocí postiženém těle, který má své nálady a někdy se mu zkrátka mnohdy bolestivé cvičení podstupovat nechce. Určitě se ale nevzdáváme a jsme odhodláni bojovat tak dlouho, jak to bude nutné,“ uzavírá s úsměvem Míšův tatínek Michal Tereska.