Chrudimské noviny Kratochvílova "Persona" v Gampě

Dnes: 4°C
Zítra: 14°C
Pozítří: 15°C

Kratochvílova "Persona" v Gampě

Pardubice - Pardubická Gampa startuje nový rok 2016 ve středu 13. ledna v 17 hodin vernisáží výstavy Persona nejslavnějšího českého fotografa současnosti - Antonína Kratochvíla.

Kratochvíl se narodil v roce 1947 v Lovosicích, ale dětství prožil v pražském Karlíně. Komunisté znárodnili jeho otci fotografický ateliér a tak se Antonín musel rozloučit s myšlenkou na studia. Vyučil se zámečníkem a pracoval různých dělnických profesích. V roce 1967 emigroval přes Jugoslávii do Rakouska. Doma zanechal těhotnou ženu.

V nepřítomnosti byl poté odsouzen k sedmi letům za protirežimní činnost a nezákonné opuštění republiky. Z rakouského uprchlického tábora odjel do Švédska, kde se živil například jako plavčík, ale kde byl také odsouzen k půlročnímu vězení za pašování hašiše. Po propuštění se nechal naverbovat do francouzské cizinecké legie. Při bojích proti povstalcům v Čadu byl těžce zraněn. Ještě v rekonvalescenci uprchl z marseilleské pevnosti cizinecké legie do Nizozemska. Tam na půjčený fotoaparát nafotografoval sérii snímků na základě kterých byl přijat na katedru fotografie výtvarné akademie v Utrechtu.

V roce 1972 odjel do USA a takřka ihned se prosadil jako fotograf Los Angeles Times. Poté odešel z Kalifornie do New Yorku, kde zakotvil a rozběhl svou jedinečnou kariéru válečného fotografa-zpravodaje a autora světového významu.

Antonín Kratochvíl. Foto: archiv Chrudimských novin

Patří mezi zakládající členy fotografické agentury VII (Sedm). Za svou dokumentární fotografii byl několikrát mezinárodně oceněn – Cena World Press Photo – Reportáž, Cena World Press Photo – Portréty, Cena World Press Photo – Příroda. Jeho fotografie můžeme nalézt v nejprestižnějších novinách a časopisech po celém světě, jeho práce je vystavena ve sbírce Bibliotheque Nationale v Paříži a v Muzeu moderního umění v San Franciscu. Za svou práci byl mimo jiné oceněn “fotografickým Oscarem” – Cenou Novinář roku udělovanou Mezinárodním střediskem fotografie v New Yorku a cenou Leica Medal of Excellence Award za vynikající úspěch v reportážní fotografii. V roce 1999 ho časopis American Photo zařadil mezi sto nejvýznamnějších osobností světové fotografie. V současnosti žije se svou čtvrtou ženou v Praze.

Z rozhovoru nad potréty z cyklu Persona, který vedl Vladimír Ševela:

Fotografoval jste Dylana, Bowieho, Richardse. Je těžší při focení navázat kontakt s celebritami, nebo přesvědčit afghánského vojáka, aby vás nezastřelil?

Většina z těch, co jsem fotil, chtěla být focená mnou, protože znali moji práci. Věděli, že to nebude zkrášlování nebo public relations. Takže bylo snadnější dostat se přes tu jejich fasádu. Ta spadne za třicet čtyřicet minut.

U koho to trvalo nejdéle?

Bob Dylan byl těžkej. Byla to první photo session po osmi letech, kterou dovolil. Dělal jsem s ním takový bláznivý fotky. Ten mi dával! Věděl jsem, že to jeho management nepustí. Musel jsem podepsat kontrakt. Já ty fotky mám, ale nemůžu je nikde ukázat. Fotku, co mám v knize Incognito, mi nikdy nevodklep.

Bob Dylan na fotografii Antonína Kratochvíla. Foto: archiv Chrudimských novin

Proč Dylan chtěl, abyste ho fotografoval právě vy?

Víš, proč chtěl, abych ho fotil? Za prvý, že to bylo žurnalistický, a to on měl rád. A za druhý, že jsem fotil Keitha Richardse. Pořád se mě ptal, jaký to bylo fotit Keitha Richardse. A taky mi nechal v autě rukavice. (Na manželku:) Máme ještě ty Dylanovy rukavice? (Manželka: "No, někde jsou.") Musíš je najít - můžeme je střelit v aukci v Sotheby! Ještě jsem měl děkovný dopis od Toma Cruise a ten ona vyhodila.

A jak vlastně probíhalo to focení?

To je dobrá story. Nejdřív ke mně přijel jeho manažer a říká: "Máš asistenta?" Říkám jo. - "Tak toho nech doma, Dylan se bojí, moc se bojí." Našli jsme ho na hřbitově. Tam jsem k němu přišel a on mi takhle podal ruku (AK mi opatrně podává pouze konečky prstů). V ten moment jsem věděl, že je všechno v prdeli, že tohle bude teda velice difficult. (směje se) Ten hřbitov se mi ale líbil: bylo tam pošmourno. Říkám: "Mr. Dylan, tady by to bylo dobrý, ne?" A on: "Ne, oni by to nedovolili." Já se rozhlídl, a nikdo tam nebyl. Pak jsem pochopil: Duchové! Šli jsme přes ulici a tam byl opuštěnej motel s takovou skluzavkou. On tam stojí a najednou skočil do bahna na břicho! Nekecám. To bylo dokonalý. Jdu do kolen a říkám: "Mr. Dylan, mohl byste drobet zvednout hlavu, já vás vyfotím." Načež za sebou slyším šepot manažera. "Don't tell Bob what to do. Bob will tell you what to do."

Nepovolil pak ani jednu fotku?

Před koncertem jsem ho pak ještě fotil na takový temný ulici. Bez blesku. A tuhle fotku povolil. Byla to obálka Los Angeles Times Magazine. Tu fotku si pak vyžádal a používal ji asi tři roky jako promotion. Dal jsem mu ji zadarmo, protože fotit Boba Dylana, to se jen tak někomu nepodaří.

S Richardsem to bylo jednodušší?

To bylo dobrý. Vrátil jsem se zrovna z Afghánistánu. On měl rád "Afghani red". Tak jsme povídali o tom hašiši z Afghánistánu, kterej já taky dobře znal. Byl jsem u něj doma celej den. Tak jsem ho navnadil a udělal s ním dobrý fotky.

                              Pavel Šmíd

Reklama