Chrudimské noviny Povídání s Jitkou Hlaváčovou: Jak se žije na Palučinách

Dnes: 23°C
Zítra: 22°C
Pozítří: 26°C

Povídání s Jitkou Hlaváčovou: Jak se žije na Palučinách

Chrudim/Úherčice - Řekne-li se rodilému Chrudimákovi slovní spojení „Palučiny a Jitka Hlaváčová“, okamžitě ví, oč jde. Že nejde jen o místo v lese nedaleko Janovic, ale také o životní postoj, zkušenost, vzpomínky a dnes i znovuzrozené Palučiny nedaleko Úherčic u Heřmanova Městce.

Palučiny - tábor jak z knížek Jaroslava Foglara

Míříme tedy do nových Palučin, tábora zbudovaného takřka na zelené louce, ač výstižnější by bylo spíše „na zarostlém lesním paloučku“. Míjíme ohniště, indiánské týpí, několik stanů na podsadách. Jedeme navštívit ženu, která s rodinou a Palučiňáky teď sedí u stolečku před novotou zářícím srubem. Odpočívá po mimořádně teplém dni.

Když ji prosíme o rozhovor, část jejích vzpomínek, překvapeně se na nás podívá: „Já, proč já bych vám měla něco říkat? Vždyť pamětníků je víc než dost.“

Jakub Valenta a Jitka Hlaváčová

Začneme tedy od začátku a ptáme se na první setkání budoucí ředitelky Domu dětí a mládež s fenoménem Palučin. „V roce 1975 jsem nastoupila do Domu pionýrů a mládeže, jak se dnešní DDM jmenoval. Palučiny v té době byly základnou, kam se sjížděly děti z blízkého okolí - hlavně z vesnic,“ popisuje své začátky Jitka Hlaváčová.

„Za vznikem základny stál tehdy Jiří Chládek, který dokázal nadchnout děti tak, že se za ním dobrovolně vydávaly do bývalé hájovny, kde zřídil právě zmiňovanou základnu. Jiří Chládek dokázal uprostřed lesa vybudovat třeba fotokomoru, kde učil děti vyvolávat fotografie,“ popisuje dnes pozapomenutou postavu Hlaváčová.

 „Rozhodně to ale nebyl nějaký pionýrský tábor, jak by se, vzhledem k době, v níž se na Palučnách začínalo, mohlo zdát. Chládek chodil oblečený v zelené košili a i pro mě, když jsem začala na Palučiny jezdit, jednu sehnal. Nadměrnou velikost,“ směje se Jitka Hlaváčová.

„Šátky se nasazovaly teprve tehdy, když se blížila kontrola. Ale i jim muselo být jasné, že spíš než myšlenky marx-leninismu, učíme děti pracovat s kůží, malovat, štípat dříví.“

„V 70. letech byly Palučiny spíše útěkem před tuhostí režimu, protože členství v pionýru se stalo povinným - do té doby tomu tak nebylo a vzniklo SSM,“ povzdechne si Hlaváčová.

"Indiánská část" dnešních Palučin

Zajímalo by nás, jestli se tehdy mezi vedoucími našli nějací opravdu tvrdí komunisté a prorežimní zanícenci: „Rozhodně ne! Prostředí Palučin takové lidi spolehlivě eliminovalo. Proč? Asi proto, že jim z účastí na akcích neplynula žádná další kariéra.“

„Z počátku mě kluci nechtěli do svého kolektivu pustit,“ vzpomíná bývalá ředitelka Domu dětí a mládeže. „Byla jsem pro ně rušivý element. To víte, ženská, která je nutí uklízet drobky po nakrájeném chlebu, prázdné konzervy, ale postupně se smířili s mou přítomností. Asi zjistili, že moje zaměření na výtvarnou výchovu jim může přinést mnoho nového a neméně krásného.“

„Byla jsem městská holka a zásadní vliv na mou proměnu měl samozřejmě Jiří Chládek,“ předchází otázce, která se nabízela. Jak může vlastně městský člověk učit děti životu v přírodě.

„Chládek byl zkušený táborník, turista a ve svém Orlím hnízdě (zvláštní část palučinského domu), kam jen tak někdo nesměl vstoupit, vymýšlel všechny hry, soutěže a vzdělávací programy,“ popisuje Hlaváčová dávné fungování základny.

Práce uprostřed přírody a s přírodními materiály

„V roce 1983 nastoupila na místo ředitelky Domu pionýrů zapálená komunistka. Všechno chtěla řídit, což se jistě očekává. Problém byl v tom, že koncepci Palučin nerozuměla. Protože se naše představy rozcházely, dostaly jsme se do konfliktu.

Ten vyvrcholil mým odchodem. Dokonce jsem dostala na vybranou, ve které škole bych chtěla znovu učit. Zvolila jsem dnešní Základní školu U Stadionu,“ rozpovídá se tehdejší pravá ruka Jiřího Chládka o další etapě svého života věnované dětem. Tentokrát i vlastním.

„Stejný rok se mi však stal i rokem radostným - narodil se mi syn, takže jsem toho moc nenaučila a záhy odcházela na mateřskou dovolenou. Po návratu mi tehdejší ředitel Domu pionýrů Bakeš nabídl možnost opět působit v Palučinách. Samozřejmě jsem s radostí nabídku přijala.“

Mezi roky 1983 a1986 však Palučiny nesloužily jen k vyžití dětem, ale vozily se sem celé zájezdy prominentů na víkendové „vzdělávací“ kurzy. Samozřejmě náplní kurzů byla, tehdy tolik oblíbená, konzumace ne příliš malého množství alkoholu. Tehdejší ředitelce to ale od následného vyhození z vedoucí pozice stejně moc nepomohlo.

„Ředitel Bakeš byl do jisté míry posedlý modernizací. Vše se muselo udělat nové, lepší, kvalitnější. Život v přírodě se stával pohodlným časem odpočinku a z Palučin vzniklo rekreační zařízení,“ zamýšlí se Hlaváčová nad pozměněnou koncepcí základny.

V roce 1986 umírá Jiří Chládek. Šel nařezat dřevo, aby bylo večer co přikládat do kamen bývalé hájovny, ale už se mu to nepodařilo. Zemřel tam, kde to tolik miloval - na Palučinách.

Děti i náctiletí tráví čas pohromadě

„Koncem 80. let se k nám přidávají Valkeři Pavla Víška a v něm se mezi nás dostává opravdový traper, dnes bychom řekli „odborník na outdoor“. Učí nás, jak správně zakládat ohně, k čemu všemu se hodí klobouk, co vše se dá v přírodě sníst a přežít, jak se staví týpí a mnoho dalších dovedností.

Brzy jsou z nás dobří přátelé a Víškovi Valkeři tak doplňují tehdy už dost početnou rodinu zájmových kroužků, která má svou hlavní základnu uprostřed lesů nedaleko Janovic,“ vzpomíná s úsměvem na příchod chrudimského zálesáka Hlaváčová.

Devadesátá léta znamenají „zlatou dobu“ palučinské chalupy:

„Vznikají celoroční programy pro děti, takže se na Palučinách střídají mládežníci každý víkend. Pracujeme s přírodními materiály, vznikají tradice, které fungují dodnes.

Hlavně se ale všichni cítí svobodní, protože tlak „zhora“ prakticky neexistuje. Přesto se koncem let devadesátých a začátkem nového tisíciletí začínají objevovat mraky na jinak slunečném nebi,“ připravuje nás na blížící se katastrofu bývalá ředitelka Domu dětí.

Během čtrnáctidenních táborů se děti naučí spoustu nových dovedností

„2002 byl rokem, kdy jsem byla odvolána z funkce ředitelky DDM. Pro údajnou neloajálnost k zaměstanavateli. Co konkrétně to znamenalo, dodnes nevím.

Za vším nejspíše byly nenaplněné touhy jednoho místního politika, který toužil po pozemcích, které byly prostředkem pro dětský smích a radost. Nastávaly kuriózní situace, z nichž některé by vydaly na film. Tragikomický film,“ vypráví s hořkým úsměvem Jitka Hlaváčová.

„Dva roky nato jsme udělali poslední táborák, spálili totem, zaplakali si a tím staré Palučiny skončily. Po více než čtyřiceti letech.“ říká s viditelným pohnutím Hlaváčová.

Protože je ale Jitka Hlaváčová člověk, který se nikdy nevzdává, už tehdy začala s přáteli, rodinou a těmi nejvěrnějšími Palučiňáky plánovat, kde by mohla činnost, která přinášela tolik radosti a navázaných přátelství pokračovat.

Našel se pozemek, byla třeba práce. Protože odchovanci janovických lesů se dřiny nebojí, pomalu se začaly rodit Palučiny nové, jiné a přece tolik podobné těm starým.

Vymýtila se vegetace, postavily stany, přivezla maringotka. A protože další vlastností dětí z Palučin je i soudržnost, našly se dobré duše, které zaplatily novou koupelnu, odvodnění, nechaly postavit srub, před nímž si dnes povídáme. Zapojila se i bývalá chrudimská radnice, Pardubický kraj a Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy. Velkou pomocí byli rodiče a přátelé Palučin.

Srub s kuchyní ve stylu domů na Divokém západě

Vše by ale nebylo možné bez pevné vůle a nezdolného optimismu Jitky Hlaváčové. Mohla by sedět doma, na chalupě a rezignovaně odpočívat.

Po tolikeré práci pro druhé by jistě na vše měla nárok a nikdo jí nic nevyčítal. Něco takového by se však neslučovala s povahou celoživotního bojovníka. Ne za sebe, ale za zdravější a bohatší život dětí.

„Nic jsem nikdy nedělala pro sebe,“ je motto, které by klidně mohlo zdobit totem Jitky Hlaváčové. A úplně u země, aby to viděli jen ti nejzasvěcenější a nejmenší snad i slova, která vystihují její celoživotní boj plný zvratů:

„Nikdy se nevzdávej, nikdy nepodlehni.“ Protože to vkládá do duší všech mladých lidí, dnes už často rodičů s vlastními dětmi, kteří se stále vracejí za svou vedoucí. Palučiny jsou bezesporu chrudimský fenomén a místní obyvatelé se dělí jen na ty, kdo jím poznamenaní jsou a na ty, kdo o něm slyšeli.

Jitka Hlaváčová - tak, jak ji znají stovky chrudimských dětí 

„Tys byl na Palučinách?“ - tato slova stačí, aby rázem vzniklo, mezi jinak cizími lidmi nepsané pouto, jakási tajemná síla spojující lidské osudy. Začal to Jiří Chládek, pokračuje Jitka Hlaváčová. Pokud někdy v létě přijedete se podívat do úherčických lesů, musí vám být jasné, že o pokračovatele nouze rozhodně nebude.

Howgh!

 

Jakub Valenta

Reklama

Obrázek uživatele Mathew
#164 Mathew 2. Květen 2012 - 16:39
Toto jsou hrdinove dnesni doby, o kterych malokdo vi, a presto jsou soli teto zeme. Oni a jejich pribehy by meli byt kazdy den misto "zprav" v televizi, potrebujeme spravne vzory, jako je pani Hlavacova, a ne sledovat zlodeje a prizdisrace, toto by mel byt borec nakonec... Dobry clanek, palec nahoru.