Chrudim - Mistr ateliérové fotografie, obdivovatel kyprých ženských tvarů, rytíř Řádu čestné legie a majitel řady dalších mezinárodních ocenění, Jan Saudek, přijel potřetí v životě hledat múzu do Chrudimě. Tentokrát jej sem nezaválo květinové hnutí jako v 60. letech minulého století, ale sobotní vernisáž výstavy jeho fotografií v Galerii Art.

Ostatně ta praskala ve švech. Přijeli lidé z Chrudimi a okolí, z Pardubic, Hradce Králové i odjinud a ve vzduchu bylo cítit vzrušení ze setkání s vitálním bavičem, kterým šestasedmdesátiletý rodilý Pražák Saudek bezesporu je. Než se ale dostal ke slovu, stihl dav korzovat galerií a zhodnotit průřez jeho práce za několik uplynulých desetiletí.

Někteří se přitom snažili vylepšit svoji představivost nad Saudkovým erotičnem podávaným vínem a nutno dodat, že nejpilněji se v tomto směru jevil předseda spolku Chrudimských patriotů, architekt Kopečný. Byť sklenku často střídal a umně skrýval v ruce, jeho rumělkový obličej v těsné blízkosti mistrových fotografií mnohé napovídal.

A pak už to přišlo. Vodopád slov, žonglérství s pojmy, hbité pohyby na otevřené scéně zaplněné do posledního místečka. Takovou „arénu“ Saudek očividně miluje a bylo to na něm znát. Přestože působil komicky, rozhodně ne tragikomicky. Jeho řeč měla smysl a postihla celý jeho ne vždy radostný život.

Saudek zmínil ve zkratce svoje dřívější dvě výpravy do Chrudimi za zdejšími kráskami a kulturou a z radosti nad zaplněným sálem dal všanc svoji jedenáctitisícovou penzi. Posteskl si zároveň nad „uznáním“, kterého se mu v Česku dostává, zatímco svět mu tleská ve stoje.

Například prestižní týdeník Reflex jej vůbec nezařadil mezi první padesátku nejvýznamějších českých fotografů a také veškerá státní vyznamenání se mu zatím vyhýbají obloukem, přestože jiní fotografové jsou jimi dekorováni. Lehce si přitom šťouchl do prezidenta Klause, když připomněl, čí je to vlastně zeť, zatímco on se musel za normalizace protloukat dělnickými profesemi a byl špehován státní bezpečností.

V návalu slov postihl také svoje „italské“ období, kdy mu členové rodiny zabavili negativy a začali ho vydírat. Proto jsou některé vystavené exponáty v Chrudimi jedinými originály, které má mistr k dispozici. Na závěr svého projevu ještě vystřihl Shakespearův citát, jehož dílo kdysi přeložil jeho strýc Adolf Saudek.

Poté se už Jan Saudek vrhl do víru svých obdivovatelů a nestačil se podepisovat a fotografovat s nimi. Lidé brali galerii útokem a kupovali snad každý Saudkův katalog či pohlednici. Všichni si chtěli domů odnést na mistra památku, což byla neklamná známka toho, že ne každý měl zrovna při sobě od šedesáti do sto dvaceti tisíc. Přesně v těchto relacích se totiž ceny Saudkových fotografií pohybují. Ale i takoví kupci se tu v sobotu našli.

Co říci závěrem? Saudek je noblesní bonviván - navenek s dětskou duší klauna a uvnitř křehký chlapík ze staré prvorepublikové školy. Jeho múzou je symbol plodnosti, Věstonická Venuše. Jak příznačné pro umělce, který zplodil tolik dětí a tolik snímků, jež rozdělují svět na ty, kteří ho bezmezně obdivují a na ty, které svým lidstvím provokuje.

Chrudim - Byl utahaný a zatoužil chvíli po ústraní. Přesto se ještě stihl podepsat na zeď chrudimské kavárny Picollo, kde si dávají dostaveníčko všichni místní intelektuálové, a vzápětí vyslyšel žádost Chrudimských novin o rozhovor.

"A tak, vy jste zdejší noviny, to pro vás musím udělat," odpověděl Jan Saudek a naznačil mi, abychom si spolu sedli stranou zájmu veřejnosti. Za pár vteřin bylo jasné, že si budeme rozumět a z tónu našeho rozhovoru mi přišlo, že se vlastně známe spoustu let. Mám rád otevřené lidi bez přetvářky a přesně takový živočišný Saudek je.

Před návštěvníky vernisáže jste se pochlubil příběhem z roku 1961, který jste v Chrudimi prožil. Co to bylo za historku? Byla to milostná historka. Navštívil jsem tady s mým bratříčkem dvě dívky, za kterými jsme přijeli do Chrudimi vlakem. Byli jsme tehdy podstatně mladší a dívky ještě o trochu víc a došlo zde tenkrát k tomu, co v období květin a volné lásky bylo běžné. Prostě jsme se tady tenkrát ušlechtile bavili. Poté jsem Chrudim navštívil ještě jednou. Bylo to s mojí bývalou přítelkyní v roce 1996, kdy jsem byl hostem při otevření Pohodového knihkupectví ve Filištínské ulici společně s moderátorem Janem Rosákem. Bylo to rovněž rozkošné, ale už nedošlo k takové orgii jako poprvé, protože se doba změnila.

Nyní jsme v Chrudimi potřetí a musím přiznat, že výstava je připravena neobyčejně pečlivě a s citem a že zdejší atmosféra byla jedna z nejlepších, které jsem kdy zažil. Sám jsem bohužel Pražák, ale musím říct, že Pražáky nemám moc rád, protože jsou, je to strašný výraz, oprsklí, ale lepší výraz nenalézám. Jsou vychytralí, znudění a tady jsem se setkal, možná si to namlouvám, s větší upřímností.

 Pochvalně jste se zmínil o Východočeškách... Proč? Češky jsou vůbec nejkrásnější holky na světě, ale pamatuji si tenkrát na ty dívenky, o nichž jsem hovořil, a navíc mám ještě přítelkyni z Pardubic, což je odsud nedaleko, proto si myslím, že nic lepšího, než Východočešky, prostě neexistuje. Někdo říká - Moravanky. Připouštím, že ano, ale přeci jenom zdejší dívky jsou fenomen.

Všiml jsem si, že se na Vás přišly podívat i ženy, které Vám stály modelem. Ano, byla tu za mnou paní Václava Růžičková a Veronika Bromová, která mi stála modelem hned několikrát, a musím uznat, že všechny tyhle fotky jsou nezapomenutelné. Je to opět důkaz, že nekecám a že jsou dívky z tohoto kraje nejpůvabnější. 

Jak dokážete navodit atmosféru, že se nechají některé ženy Vámi přesvědčit do odvážných věcí? Nedělám odvážné věci. Bojím se opravdu něčeho smělého a jsem v podstatě vystrašený. Mám ale dojem, že každá dívka je uzpůsobena k ukazování se, protože je k tomu stvořena a je nádherná na pohled. Pouze jednou, na sklonku svého života, jsem si v sedmdesáti vyzkoušel pornografii, když jsem si řekl, že je nejvyšší čas. Vystupoval jsem v ní samozřejmě já sám, abych někoho nezneužíval a ukázal, že nejsem srab, který fotografuje lidi a sám se schovává. Tvůrci těchto věcí se za ně stydí a nikdy se za svou práci nepostaví.

Udělal jsem tedy jednu jedinou pornografickou fotku, ani dobrou ani špatnou, ale udělal jsem ji samospouští s přítelkyní a byl na ni prostě nejvyšší čas.  

 Co konkrétního plánujete v roce 2012? Věřím, že bych mohl příští rok zase začít naplno fotografovat, vzchopit se, protože jsem na fotografii dočasně zanevřel. Chci jít zase do všeho naplno jako kdysi. Možná je to směšné, protože jsem nedávno někde řekl, že určitou fotografii udělám, až budu starý, což je samozřejmě k smíchu, ale je dobré věřit, že to nikdy neskončí. Víra vám nedá se vzdát. A navíc jsem to slíbil místnímu panu galeristovi.

Čekáte ještě na nějakou múzu? Ano, čekám na lásku, představuji si ji jako pěknou macatou ženskou, která se se mnou bude milovat.

Děkuji za rozhovor.