iDnes.cz - Události únorových dnů roku 1948 v Praze jsou detailně zmapovány. Publikace nazvaná Monstrproces Stříteský a spol. historika Martina Boštíka teď ale nabízí i pohled na tuto dobu v Litomyšli.

 „Komunisté se zaměřili na přísné kontrolování prodejen a obchodů, zda jejich sklady obsahují pouze povolené množství zboží či surovin,“ popisuje historik Regionálního muzea v Litomyšli dobu plnou strachu a brutální postup komunistické moci.

Třetí vydání knihy s podtitulem Historická studie o síle a slabosti poválečného člověka aktualizoval autor v roce 2016 o nové poznatky.

„Dnes je téměř neuvěřitelná zejména skandalizace proviněných osob, které byly za trest dokonce vystavovány za výlohami svých obchodů,“ upozorňuje Boštík.

S likvidací svých oponentů začal nový režim hned v roce 1948. „Jako ukázku chystaného teroru lze uvést vyhlášku Okresního národního výboru (ONV) v Litomyšli informující o zřízení oblastního pracovního tábora v Pardubicích.

Do pracovního tábora na polepšení

Do něho mohli být bez soudního rozhodnutí posláni všichni, kdo se dopustí přestupku jako je opilství, provozování prostituce nebo černý obchod,“ upozorňuje Martin Boštík.

Do tohoto pracovního tábora mohli představitelé nové moci poslat „na polepšení“ i lidi, kteří se provinili šířením nepravdivých zpráv, rozšiřováním protistátních letáků a tiskovin, zlehčováním lidových orgánů nebo pomlouváním a hanobením slovanských spojenců, zvláště pak Sovětského svazu.

Pod tuto vyhlášku se podepsali 5. října 1948 bezpečnostní referent Josef Hrnčál a předseda ONV v Litomyšli Jaroslav Lochman.

První z nich organizoval ve městě a okolí kontroly skladů živnostníků, zda nepřesahují povolené normy. Při návštěvách kontrolních komisí však docházelo k častým krádežím, někdy se tyto kontroly zvrhly doslova v drancování.

Hrnčálovým dílem bylo i ponižování nepohodlných obchodníků. Někteří z nich byli opravdu fyzicky vystavováni za výlohami svých obchodů spolu se zbožím, které úřadům „zatajili“ a – jak tvrdila propaganda – „nechtěli dodat pracujícím“.

Obchodník s látkami a jeho žena měli platit miliony

Podle pozdějších svědectví litomyšlských obyvatel Miroslava Sobotky, Vladimíra Vícha, Miloslava Kohouta, Karla Šplíchala takto komunisté vystavili za výlohou jejich obchodů v roce 1948 například obchodníka s látkami Oldřicha Zemana.

Ten bydlel a podnikal na dnešním Smetanově náměstí čp. 98. Navíc šel na tři roky do vězení a ONV Litomyšl mu vyměřil navíc pokutu ve výši pět milionů tehdejších korun, jeho ženě Ludmile dva miliony.

Zprávu o vystavení Oldřicha Zemana za výlohou jeho obchodu a následné perzekuci lze nalézt i v dobové litomyšlské kronice a svědky těchto perzekucí historik Martin Boštík vyhledal a vyzpovídal v letech 2002 až 2003.

Stejně komunisté potrestali i obchodníka s látkami Josefa Šafránka a majitele jatek Antonína Kotínského ze Zaháje, který přitom za války pomohl řadě obyvatel Litomyšle a okolí dodávkami levného masa.

Svědectví o tom v pozdější době podal soused řezníka Jaroslav Theimer.

 „V poúnorové době představitelé komunistického režimu velmi nevybíravým způsobem vyvlastnili a zlikvidovali další podnikatele, například obchodnici s pletací vlnou Martu Novákovou, která podnikala na nynějším Komenského náměstí čp. 505 v domě, v němž je dnes oblíbená litomyšlská restaurace Slunce“.

Zatočili také s provozovatelem sedlářství na Smetanově náměstí Františkem Flídrem či provozovatelem instalatérství v Havlíčkově ulici čp. 445 Josefem Motejlkem.

Svědek Miroslav Sobotka přidal další jména a profese, které navíc ukazují, že dnes by musel se strachem a třeba i častým odsouzením do vězení počítat v podobné situaci prakticky každý živnostník.

Komunistická moc zabavila živnosti kováři Josefu Košťálovi či provozovateli výroby pleteného zboží Miroslavu Šplíchalovi z Vodních valů.

Svědek jmenuje i prodejce látek Jaroslava Emanovského, majitele elektrozávodu Jaroslava Nováčka, obchodníka s koberci Bohumila Červeného, obchodníka s koňmi či majitele koňského řeznictví Josefa Skřivana a jeho syna, obchodníka s koňmi a provozovatele hospodské a výčepní koncese Rudolfa Skřivana.

A po řadě měsíců těchto brutálních zásahů mohli místní pohlaváři napsat na schůzi rady ONV ve dne 26. ledna 1950 do zápisu o průběhu socializace v distribučních živnostech na litomyšlském okrese v roce 1949 toto:

„Soukromý sektor je zcela vyřazen v konfekci, obuvi, kovovém zboží, řeznických živnostech, benzinu a oleji, elektrotechnice, sklu a keramice.“ Zprávu sepsanou hospodářským referentem Jaroslavem Nedvídkem doplňuje tabulka s konkrétními počty zlikvidovaných živnostníků.

Na Litomyšlsku řádili Lochman a Hrnčál

Martin Boštík také přibližuje oba významné aktéry poúnorové likvidace živnostníků na Litomyšlsku.

Prvorepublikový komunista Jaroslav Lochman byl za okupace vězněn pro ilegální politickou činnost. Členem ONV se stal v květnu 1945, už 30. září 1945 se stal místopředsedou a spravoval referát pro vnitřní bezpečnost.

Po parlamentních volbách roku 1946 byl zvolen prvním místopředsedou ONV a vedl referát bezpečnostní, osidlovací a pro správu národního majetku. Předsedou ONV se stal až po únorových událostech na základě doporučení okresního akčního výboru Národní fronty.

V prosinci 1951 byl na schůzi pléna ONV odvolán z funkce předsedy, aby se od roku 1952 totiž stal předsedou KV KSČ a o rok později i předsedou KNV Pardubice.

Josef Hrnčál byl za okupace vězněn pro ilegální politickou činnost. Do KSČ vstoupil v roce 1945 a na ONV byl povolán v říjnu 1948 jakožto dělnický kádr. Stal se jeho prvním místopředsedou a byl mu svěřen bezpečnostní referát.

Mimo jiné byl také členem okresního i městského akčního výboru Národní fronty. V lednu 1949 byl Josef Hrnčál jednohlasně zvolen předsedou OV KSČ, byl také členem krajského výboru KSČ.

                                                                                  Petr Broulík, idnes.cz

mfDnes - Jaroslav Strnad začínal jako obráběč v továrně na výtahy Transporta Chrudim, do podnikání se vrhl po pádu socialismu. Jako vlastník silné, nejen zbrojařské skupiny Czechoslovak Group (CSG) nyní nečekaně svůj podíl převedl na pětadvacetiletého syna Michala. Oba mají trvalé bydliště ve Slatiňanech a ovlivňují dění nejen v krajském městě, kde holding ovládl důležité podniky a pozemky.

Michal Strnad bleskově stoupal uvnitř skupiny Czechoslovak Group. Už od října 2015 zastával ve firmě funkci předsedy představenstva a generálního ředitele. Nyní to bude on, kdo bude mít rozhodující slovo například v přeloučské společnosti Excalibur Army, která je lídrem na českém trhu s vojenským materiálem. Na něm bude záviset, jak jeho holding naloží s velkým pozemkem naproti pardubickému vlakovému nádraží, který loni získal. O novém vlastníkovi jako první informovaly Hospodářské noviny.

[[img:chrn_fullwidth:15248:Jaroslav Strnad]]

„S hrdostí předávám výsledek dvaceti let tvrdé práce Michalovi. Jako ředitel holdingu dokázal, že CSG bude pod jeho vedením v dobrých rukou. Stejně jako tomu už bylo, je veškerá odpovědnost a s ní i řídící práce na něm. Krok, na kterém jsme se s Michalem dohodli, tedy převedení sto procent akcií holdingu na něj, je vyjádřením zásady, že kdo podnikání řídí, má za něj nést plnou odpovědnost, a to včetně odpovědnosti vlastnické,“ uvedl Jaroslav Strnad v tiskové zprávě.

[[img:chrn_fullwidth:15249:Michal Strnad]]
Po změnách zůstává již jen v dozorčí radě CSG a podle svých slov chce pokračovat ve vyhledávání nových investičních a obchodních příležitostí strategické povahy. „Do řízení holdingu a jeho společností zasahovat nebudu a nechci, což už je několik let ostatně realitou,“ podotkl. Právě svými akvizicemi v posledních letech Strnad starší nejvíce proslul. Do skupiny každý rok přibylo několik firem -naposledy dodavatel softwaru pro řízení letového provozu CS Soft či pardubický výrobce radarů Eldis. CSG už vlastní v Pardubicích firmu Retia, která má obdobný výrobní program, vyrábí a vyvíjí radary a elektronické záznamové systémy.

Holding v Pardubicích vlastní lihovar i autobusové nádraží

Přímo v Pardubicích je zbrojařská skupina stále aktivnější. Získala pozemky bývalého lihovaru i pod dosluhujícím autobusovým nádražím, kde chce příští rok stavět podle mluvčího podniku Andreje Čírtka „reprezentativní developerský projekt“.
Zastupitel Pardubic Petr Klimpl upozorňuje, že bez dohody s podnikatelem Strnadem se město nyní nemůže obejít. „Jaroslavu Strnadovi patří v Pardubicích mnoho strategických pozemků,“ uvedl Petr Klimpl. Strnadové figurují i jako významný sponzor pardubického hokejového klubu. Dokonce se objevily úvahy, že zbrojař by mohl být investorem, který by koupil od města hokejový klub. „Spíše ale ne, je u něj pravděpodobnější varianta, že by byl významným partnerem, ale nemá ambici klub kupovat,“ uvedl primátor Pardubic Martin Charvát.
V Chrudimi zase Jaroslav Strnadpřevzal hotel Bohemia, což byla pro něj i pro samotnou Chrudim asi nejméně podařená investice. Rekonstrukci přerušilo policejní vyšetřování, firma Homa holding přišla o dotaci, Strnad ze společnosti majetkově vycouval a nechal ve městě rozestavěný hotel.
Michal Strnad prohlásil, že pro fungování skupiny se změnou majetkových podílů nic nemění. Nový majitel v rodinných firmách pracuje od patnácti let - začal jako brigádník ve skladu s výstrojním materiálem. Holdingu, který se do ledna 2016 jmenoval Excalibur Group, se již několikátý rok po sobě daří. Loni při tržbách 20 miliard korun dosáhl provozního zisku před odpisy EBITDA okolo dvou miliard.

[[img:chrn_fullwidth:15250:Jaroslav Strnad a základ jeho impéria]]

Profil Impérium Strnadů v kraji

Jaroslav Strnad skoro až překotně kupoval pro holding CSG firmy a snaží se je postavit na nohy. V kraji převzal řadu společností.

Avia, Dako, Retia, Eldis

Loni začal holding ve svém podniku v Přelouči vyrábět nákladní vozy Avia. Získal pardubickou firmu Retia, která vyrábí radary a koupil i výrobce letištních radarových systémů Eldis Pardubice. Vlastní také třemošnickou firmu Dako.

V roli developera

Skupina loni získala pod kontrolu pozemky pod autobusovým nádražím i bývalého lihovaru. Chystá velký developerský projekt, nádraží odtud za rok musí zmizet, náhrada za něj není.

Sponzor Dynama

Jaroslav Strnad se stal jedním z hlavních sponzorů hokejového klubu a pronajal si primátorskou lóži, kterou kompletně opravil.

Jako hoteliér neuspěl

Strnadova skupina koupila společnost Homa holding vlastnící hotel Bohemia v Chrudimi a získala příslib peněz z Unie na jeho modernizaci. Rekonstrukce se zastavila v polovině. Už pět let je hotel uzavřen a rozkopané prostranství hyzdí město. Strnad se firmy zbavil.

Jaroslav Strnad vybudoval holding Czechoslovak Group zastřešující průmyslové podniky zejména v Česku a na Slovensku. Jeho portfolio zahrnuje výrobu a prodej vojenských vozidel, terénních nákladních automobilů, zbraní a zbraňových systémů, munice, strojírenských produktů pro automobilový, železniční a letecký průmysl či brzdových systémů pro kolejová vozidla i silniční dopravní a logistické služby.


David Půlpán, Milan Zlinský, s přispěním ČTK

Svobodné fórum - Redakce Svobodného fóra získala tajnou analytickou zprávu, kterou vypracoval analytik české tajné služby v roce 2005. Důvěryhodnost zprávy je podepřená množstvím vzájemně do sebe zapadajících informací. Redakce také ověřila, že tuto zprávu znal jeden z poslanců Parlamentu ČR, který přicházel pravidelně do styku s výstupy tajných služeb. Jakkoli z povahy takového dokumentu vyplývá, že zdroje informací nelze dohledat či zveřejnit, komplexní pohled na osobu Andreje Babiše vytváří ucelený obraz mozaiky, v němž na mnoha místech chybí ve veřejném povědomí podstatné prvky.  Asi nejpodstatnějším sdělením zprávy je někdejší napojení současného ministra financí na tajné služby Sovětského svazu. Náš čelný politik takovou věc zcela jistě popře, ale ona bohužel zcela jasně vysvětluje celou jeho podnikatelskou a dost možná i politickou kariéru.

Celou zprávu publikujeme jako dokument s vědomím, že její zveřejnění je ve výsostném veřejném zájmu. Do textu jsme nezasahovali, kromě míst, kde by publikace zasahovala do soukromí osob. Vynechali jsme identifikační znaky osob, jako jsou třeba rodná čísla. Nesnažili jsme se tedy ani o lepší čitelnost redakčními úpravami. Text je tedy místy náročný. Jeho význam v kontextu současných událostí je ale těžko zpochybnitelný. V některých méně důležitých detailech znalci objeví drobné nepřesnosti, ale v podstatných skutečnostech je zpráva pozoruhodně přesná. Plyne z toho, že kontroverzní a pro náš stát riskantní rozměr Babišovy osobnosti byl významným i zasvěceným lidem v České republice známý dlouho před jeho vstupem na politickou scénu.

Analytická zpráva

Subjekt: Andrej Babiš

Obsah:

1/             Základní informace …………………………………………………………………………… 01

1.1/         Stručný popis Babišova vzestupu ……………………………………………………….. 01

1.2/         Založení společnosti Agrofert a jeho ovládnutí Babišem ………………………. 05

1.3/         Ovládnutí LOVOCHEMIE a.s. Andrejem Babišem …………………………………. 08

1.4/         Odcizení budovy AGROFERTU v Praze, Roháčova 83 a 85 …………………….. 12

1.5/         Provize, kterou inkasoval Babiš v Petrimexu na cizí jméno …………………… 12

1.6/         Personální vazby Babiše …………………………………………………………………….. 13

2/             Vyhodnocení …………………………………………………………………………………….. 19

1/ Základní informace

1.1/ Stručný popis Babišova vzestupu

Andrej Babiš se narodil 2. 9. 1954. Jeho otec Štefan Babiš se v roce 1969 stal zástupcem tehdejšího Československa při obchodní organizaci GATT při stálé misi v Ženevě. Tam Andrej Babiš absolvoval gymnázium College Rousseau. Po návratu vystudoval VŠE v Bratislavě. Počátkem 80. let nastoupil do podniku zahraničního obchodu Petrimex, který byl monopolním dovozcem ropných a chemických produktů do bývalé Slovenské socialistické republiky. Z referentské pozice postoupil v roce 1985 na funkci zástupce podniku v Maroku. Zde zastupoval v roce 1990 již 12 slovenských firem. Od počátku působení v Maroku pracoval pod kontrolou sovětské KGB, která usilovala v severní Africe o větší vlivovou agenturu. Toto vše probíhalo pod krytím Správy kontrarozvědky Bratislava, kde byl Babiš nejprve získán k operativní spolupráci jako tajný spolupracovník, později jako agent pod krycím jménem „BUREŠ“ a spisovou značkou 25085.

Po návratu do ČSSR v roce 1990 se stal Babiš zástupcem ředitele PZO PETRIMEX a v roce 1993 členem jejího představenstva. Současně zastával funkci ředitele 32. obchodní skupiny. V roce 1994 vytváří za pomoci bývalé komunistické nomenklatury legendu, že se stal po roce 1993 nepohodlným lidem v okolí Vladimíra Mečiara. Tato legenda je v rozporu se skutečností, protože ještě v roce 1995 byl Babiš členem představenstva Petrimexu, který zcela ovládali Mečiarovi lidé. Skutečností je to, že tito byli popuzeni teprve Babišovým nepřátelským převzetím PETRIMEXU v roce 1995. Toto převzetí je úzce spojeno s neprůhlednou společností O.F.I. Ost Finanz und Investment AG, založenou v roce 1994. Na základě toho byl Babiš společně se svým tehdejším nadřízeným, Antonem Rakickým, odvolán z funkce. Místo Rakického byl do funkce ředitele PETRIMEXU jmenován Mečiarovou vládou Marián Mojžíš, manžel bývalé Mečiarovy poradkyně Anny Nagyové, který později podnik dovedl k úpadku. Podle dostupných informací tak Mojžíš učinil za úplatu po dohodě s Babišem a Ágnerem. Ágner se nachází mj. ve vedení firmy ARMEX a. s., obchodující s vojenským materiálem.

Firma Petrimex byla obdobou československého Chemapolu. Byla založena v roce 1948 jako výhradní dovozce ropných produktů na Slovensko. V roce 1969 se stala státní akciovou společností a stejně jako Chemapol v roce 1999 zkrachovala. Od roku 1990 byl ředitelem Petrimexu Anton RAKICKÝ, který po svém odvolání v roce 1995 zmizel v zahraničí. V roce 1995 byl Petrimex pověřen vládou SR vymáháním pohledávky 300 mil. Sk v Egyptě. PETRIMEX prodal pohledávku za 150 mil. Sk firmě BROADFIELD FINANCE se sídlem na Panenských ostrovech, ačkoli smlouva k tomu PETRIMEX neopravňovala.

V roce 1994 Babiš opustil Slovensko a přestěhoval se do ČR. K tomu Babiš veřejně deklaroval, že se stěhuje „prakticky bez peněz“. V ČR údajně z pověření společnosti PETRIMEX založil společnost AGROFERT a.s. Původně se jednalo o společnost s ručením omezeným, která byla po dohodě Babiše a Rakického zapsána do českého obchodního rejstříku bezprostředně po rozpadu federálního Československa.

V roce 1995 vstoupila O.F.I. Ost Finanz und Investment AG do AGROFERTU a navýšila základní jmění. PETRIMEX se ze zdánlivě nepochopitelných důvodů tohoto navyšování nezúčastnil a ztratil v AGROFERTU, do jehož rozjezdu investoval stovky milionů Kč a předal mu většinu své obchodní klientely, majoritní vliv. Tuto strategii nepřátelského převzetí pak Babiš v budoucnu několikrát opakoval.

V letech 1995–2000 Babiš cestou AGROFERTU nakoupil a privatizoval desítky zemědělských podniků a souběžně si zaplatil mediální podporu, v níž jsou jeho aktivity prezentovány jako levné nákupy cestou levných zahraničních úvěrů. Do roku 2000 Babiš ovládl třetinu celkové zemědělské produkce ČR a má účast v celém řetězci od prvovýroby až po distribuci. V roce 1999 privatizoval největšího tuzemského výrobce umělých hnojiv DEZA, po níž následovala privatizace společnosti PRECHEZA Brno.

Velkou akvizicí Babiše byl „nákup“ společnosti LOVOCHEMIE. V roce 1995 získala v rámci veřejné soutěže 51 % LOVOCHEMIE společnost PROFERTA, kterou Babiš vlastnil spolu s německou společností BAGS. PROFERTA si na nákup 51 % akcií společnosti LOVOCHEMIE půjčila 500 mil. Kč od IPB, a využila tím permanentního tlaku tehdejší Klausovy vlády na vedení IPB poskytovat úvěry na privatizaci s vědomím, že nemohou být nikdy splaceny. V roce 1998 uplatnil Babiš následující trik. S pomocí státního podniku UNIPETROL, kam instaloval do vedení svého spojence Pavla Švarce, založil společnost AGROBOHEMIE, která navýšením základního jmění o 250 mil. Kč získala v LOVOCHEMII majoritu. PROFERTA se dostala do pozice minoritního akcionáře a společnost BAGS vypadla ze hry. Tuto strategii realizoval Babiš, který byl současně předsedou představenstva LOVOCHEMIE, AGROBOHEMIE i PROFERTY. Z titulu své funkce poslal společnost PROFERTA do likvidace s dluhem 500 mil. Kč u IPB. Prostředky na navýšení jmění měla poskytnout společnost OFI.

Společnost BAGS podala trestní oznámení a policie zahájila vyšetřování. Podle tehdejšího stanoviska státního zastupitelství se jednalo minimálně o trestný čin zneužití informací v obchodním styku. Policie stíhání zastavila a věc odložila, státní zastupitelství v Ústí nad Labem (státní zástupkyně Lenka Bradáčová) podalo stížnost a věc se vrátila zpět k došetření. Mezitím byl dluh PROFERTY převeden ze zkrachovalé IPB na ČSOB, která podala na PROFERTU trestní oznámení pro podvod. PROFERTA totiž ručila za úvěr svým podílem v LOVOCHEMII, ale když ztratila majoritu, stala se záruka bezcennou. Jedná se o úmyslný trestný čin s jednoznačným viníkem.

Tuto tzv. „lovosickou strategii“ používal Babiš opakovaně. Podařilo se mu přes právníka Miroslava Janstu infiltrovat do prostředí sociálnědemokratických politiků a za využití financování jejich aktivit a osobního sponzoringu se do čela UNIPETROLU dostal bývalý ředitel LOVOCHEMIE Pavel ŠVARC. Ten byl původně ředitelem ZZN Nymburk, kde bydlí zmíněný Miroslav Jansta.

Babiš se poté snažil prosadit spojení UNIPETROLU se státním podnikem ČEPRO. Tehdy narazil na bývalého ministra financí Mertlíka, který patřil do jiné mocenské skupiny. Proto zůstal klíčový distributor ropných produktů a garant povinných státních rezerv ČEPRO samostatným subjektem pod státní kontrolou. Alespoň tedy do jeho čela prosadil slovenského občana Sedmíka, bývalého pracovníka Slovnaftu, který byl pod jeho vlivem. V roce 2003 byl tento v čele ČEPRO nahrazen bývalým ředitelem NBÚ Ing. Tomášem Kadlecem.

Společnost O.F.I. Ost Finanz und Investment AG je podle vyjádření Babiše firmou, kterou založili jeho spolužáci ze studií ve Švýcarsku. Sídlo Ost Finanz und Investment AG se nachází v průmyslové zóně malého švýcarského městečka Bar v ulici Schutzengelstrasse 36. Firma nemá ani jednu vlastní kancelář, žádné zaměstnance ani viditelné majitele. Jako statutární orgán (poručník) je uveden René Kurth ze Ženevy, viceprezidentem je Roland Shaer, kterého však podle dostupných informací Babiš oficiálně nezná. Sídlo firmy je registrováno do jedné kanceláře, kterou sdílí společně s dalšími dvaceti firmami, a ani budova „sídla“ nekoresponduje se skutečností, že O.F.I. je majitelem českého gigantu AGROFERT s ročním obratem cca 30 mld. Kč. V oficiálním sídle společnosti nelze o této firmě nic zjistit.

V roce 2001 byl společnosti AGROFERT prodán vládou ČR státní koncern UNIPETROL. K prodeji došlo přesto, že britská ROTCH ENERGY nabídla o 3 mld. Kč více než AGROFERT. K synergii chemicko-zemědělského impéria scházel Babišovi již pouze tento podnik. Až dodatečně se zjistilo, že tehdejší česká vláda prodala strategický podnik firmě, jejíž majitel je neznámý. V té době totiž 55 akcii firmy AGROFERT patřila firmě AMEROPA.

Těsně před privatizací UNIPETROLU prodala firma O.F.I. svůj podíl v AGROFERTU společnosti AMEROPA. Tato společnost byla založena v roce 1948 rodinou ZIVY, jejím vedoucím představitelem je dnes Andreas ZIVY. Firma je oficiálně rodinná a nesděluje žádné informace o vlastnické struktuře. Podle informací bezpečnostních složek však za touto společností stojí jiný subjekt, jímž je Marc RICH.

Marc David RICH (původní jméno REICH změnil po emigraci z Belgie do USA před nacisty) je obchodníkem s ropnými produkty. Bezpečnostní složky řady demokratických zemí tohoto muže považují za dlouhodobého agenta sovětských zpravodajských služeb a současně izraelského Mossadu. RICH je podezřelý z organizování nejzávažnější mezinárodní trestné činnosti — daňové úniky, (obdoba českého „tunelu“ s LTO v době ropné krize) racketeering, praní špinavých peněz, pocházejících z nejzávažnější organizované trestné činnosti, z obcházení embarga OSN, uvaleného na totalitní a jinak odpudivé režimy světa a v neposlední řadě z obchodování se státy, podporujícími mezinárodní terorismus. RICH podporoval dlouhodobě bývalý komunistický establishment SSSR a ostatních států bývalé socialistické soustavy a následně pomáhal legalizovat finanční prostředky, pocházející z organizované trestné činnosti těchto skupin. Je považován za člověka, který naučil celou generaci dětí bývalých stranických funkcionářů své nezákonné postupy a umožnil jim tak získávat finanční prostředky ze státních rozpočtů postkomunistických zemí.

V USA byl Marc RICH v roce 1983 obviněn státním zastupitelstvím státu New York z podvodů, krácení daní a dalších trestných činů, za něž mu hrozil úhrnný trest v trvání 325 let. RICH emigroval za pomoci korupce do Švýcarska, které nemá s USA extradiční dohodu pro uvedené trestné činy. Jeho bývala manželka Daniela, která zůstala v USA, sponzorovala senátní kampaň Hillary Rodham Clintonové a soukromé aktivity Clintonovy rodiny částkou kolem 1 mil. USD. Současně byla Demokratická strana Billa Clintona sponzorována přes nastrčenou osobu z týmu Demokratické strany rusko-izraelskou mafií, konkrétně se uvádí jméno ruského oligarchy a bosse mezinárodního podsvětí Grigorije Loutchanského a jeho firmy NORDEX COMPANY. Ve prospěch amnestie pro RICHE lobboval vedle významných členů židovské obce v USA i tehdejší izraelský premiér. Z nahrávek těchto telefonických hovorů vyplývá, že izraelský premiér přiznal Clintonovi, že RICH pracuje pro Mossad a že amnestie pro Riche je pro Izraelce důležitější nežli propuštění v USA vězněného agenta Mossadu Pollarda. Clinton pak udělil Richovi prezidentskou milost jen několik hodin před skončením svého prezidentského mandátu, což vyvolalo v řadách republikánských senátorů a ve vedení amerických tajných služeb (které měly již připraven plán únosu Riche do USA) vlnu pobouření. Tato kontroverzní milost opět posílila úvahy o spojení Billa Clintona s KGB, která jej podle zpravodajských zdrojů kontaktovala již počátkem 70. let mj. v bývalé ČSSR, kterou navštívil jako tehdy mladý levicový intelektuál a odpírač vojenské služby ve Vietnamu. Vazby Clintona na KGB byly dále posilovány zpravodajskými informacemi v souvislosti s aférou Clintonovy rodiny zvané WHITEWATER, která spolu nesla řadu nevysvětlených úmrtí osob spojených s Clintonem.

Spojení RICHE s AMEROPOU je podle zpravodajských zdrojů potvrzeno i tím, že firma AMEROPA a RICH jsou spoluvlastníky firmy KOLMAR PETROCHEMICAL.

Další člen rodiny ZIVY – Felix ZIVY, založil v roce 1989 spolu s Marcem RICHEM společnost FERSAM AG. Tato joint venture firma byla vytvořena mezi společností AMEROPA a SOJUZAGROCHIMEM.

Zajímavým aspektem v prodeji UNIPETROLU společnosti AGROFERT je skutečnost, že AGROFERT měl za UNIPETROL zaplatit ČR 12 mld. Kč. To je částka, kterou měl v rámci smlouvy o nákupu stíhacích letounů GRIPEN investována britským prodejcem do společností ALIACHEM a DEZA. Z prodeje stíhacích letounů tehdy sešlo a Babiš ustoupil od nákupu UNIPETROLU. Ve zpravodajských kruzích, zabývajících se mezinárodním organizovaným zločinem, se má za to, že Babiš usiluje o koupi UNIPETROLU zejména proto, aby zakryl ztrátu firmy v několikamiliardové výši, kterou způsobil na Babišův pokyn jeho člověk a ředitel UNIPETROLU Pavel Švarc. Výsledným efektem, bez ohledu na to, kdo bude nakonec kupcem UNIPETROLU, má být jeho ovládnutí ruskými ropnými společnostmi společně s polskou PKN ORLEN a maďarskou MOL (která již ovládla Slovnaft).

1.2/ Založení společnosti Agrofert a jeho ovládnutí Babišem

Společnost Agrofert byla založena v roce 1993 slovenskou společností PETRIMEX a.s., která byla jediným vlastníkem společnosti: Jednatelem společnosti byl od jejího zápisu do OR dne 25. 3. 1993 Jiří Haspeklo, od 15. 11. 1993 byl dalším jednatelem zapsán Babiš. Ke dni 30. 6. 1994 bylo původní základní jmění společnosti – 100.000,- Kč zvýšeno na 1 mil. Kč a dnem 1. 7. 1994 byla společnost AGROFERT přeměněna na akciovou společnost. V této formě byla zapsána u tehdy Krajského obchodního soudu v Praze, oddíl B vložka 2633.

Předsedou představenstva akciové společnosti byl od jejího zápisu do OR Ing. Andrej Babiš a dozorčí rada byla ovládána členy statutárního orgánu společnosti PETRIMEX a.s. v čele s gen. ředitelem a předsedou představenstva této společnosti Ing. Antonem Rakickým. Společnost PETRIMEX byla jediným akcionářem AGROFERTU. Náklady na rozjezd společnosti AGROFERT stály podle zdrojů z PETRIMEXU tuto firmu až 400 mil. Kč. PETRIMEX současně zanechal AGROFERTU veškerý obchod s hnojivy, a to ve všech teritoriích, kde s nimi dosud obchodoval. Tím došlo k propadu tržeb PETRIMEXU o 30 až 40 %.

Dne 29. 4. 1995 bylo ministrem hospodářství SR vyměněno celé vedení PETRIMEXU.

Dne 2. 5. 1995 zapsal Krajský obchodní soud v Praze zvýšení základního jmění společnosti AGROFERT a.s. z 1 mil. Kč na 4 mil. Kč. Tímto zápisem se PETRIMEX stal minoritním akcionářem s 25% podílem v AGROFERTU. Podkladem pro tento zápis v OR se stal zápis z jednání mimořádné valné hromady akciové společnosti AGROFERT, konané 13. 2. 1995 v sídle PETRIMEXU a.s. Touto mimořádnou valnou hromadou mělo být rozhodnuto o zvýšení základního jmění AGROFERTU o 3 mil. Kč a o vydání 300 akcií o jmenovité hodnotě 10.000,- Kč za jednu, které budou znít na jméno. Podle tohoto zápasu měli zástupci PETRIMEXU prohlásit, že jejich firma nevyužije svého předkupního práva na upsání nových akcií, a měli vyjádřit souhlas s tím, že tyto akcie budou nabídnuty jinému zájemci. Tato mimořádná valná hromada měla rovněž uložit představenstvu, aby „do dvou dnů od jejího konání rozeslala vhodným obchodním partnerům výzvu k upisování akcií“, když ve stejném textu pokračuje „společnost O.F.I. Ost Finanz und Investment A.G. upíše 2.600 000,- Kč a Spolana Neratovice 400.000,- Kč“.

Lze obtížně vysvětlit jednání managementu společnosti PETRIMEX a.s., který přes náklady a další zvýhodnění své 100% dcery tuto následně ponechává neznámé společnosti O.F.I. ze Švýcarska. Ta se stala 65% vlastníkem společnosti AGROFERT a PETRIMEXU zůstal 25% podíl. Podle tvrzení Babiše tvoří společnost O.F.I. jeho spolužáci z ženevského gymnázia, kteří si jej „oblíbili“. O.F I. je přitom podle měřítek rozvinutých zemí zcela nedůvěryhodnou společností, která nemá ani telefon. Z okolností vyplývá, že se jednalo zcela jednoznačně o „dar“ Andreji Babišovi.

Dne 18. 5. 1995 podalo nové vedení společnosti PETRIMEX a.s. u Krajského soudu v Praze žalobu ze dne 15. 5. 1995. V této žalobě vedené pod spisovou značkou Cm 81/95 se argumentovalo zejména skutečností, že jednání zúčastněných osob, které bylo označeno za mimořádnou valnou hromadu společnosti AGROFERT a.s., nemohlo být vůbec valnou hromadou společnosti, neboť v rozporu s ustanovením § 187 Obchodního zákoníku (ve znění platném k datu předmětného jednání) nebyl o tomto jednání pořízen notářský zápis a z předloženého zápisu vyplývá, že tomuto jednání nebyl přítomen žádný notář. Z těchto skutečností pak žalobce, tedy PETRIMEX a.s. dovozoval, že z jednání konaného 13. 2. 1995 nemohly nastat žádné právní účinky, tedy ani navýšení základního jmění ve společnosti AGROFERT a.s. V řízení o této věci mělo být mj. dokazováno i výslechem ing. Eleny Trenčianské, CSc., která byla v rozhodné době místopředsedkyní představenstva PETRIMEXU a členkou dozorčí rady AGROFERTU. Trenčianská byla jednou z osob, které měly být účastny jednání, a měla předmětný zápis podepsat. V době, kdy soudní řízení probíhalo, bylo obecně známo, že Trenčianská byla v den údajného konání mimořádné valné hromady na služební cestě ve Velké Británii, vedení společnosti PETRIMEX a.s. mělo k dispozici její písemné prohlášení o této skutečnosti, které bylo doložené kopií cestovního pasu, který tuto skutečnost prokazoval. Toto bylo dostatečnou indicií pro závěr, že zápis z jednání 13. 2. 1995 byl minimálně antidatován, ale nejspíš se jednalo o falzum.

V průběhu soudního řízení bylo žalobcem, tedy společností PETRIMEX a.s. zjištěno, že právní skutečností pro provedený zápis v OR o zvýšení základního jmění ve společnosti AGROFERT a.s. měla být nikoli mimořádná valná hromada ze dne 13. 2. 1995, ale mimořádná valná hromada společnosti, která měla být konána tentokrát 22. 2. 1995 v Praze, o jejímž průběhu měl být pořízen notářský zápis notářkou JUDr. Jarmilou Humpolcovou, označený N47/95, NZ 49/95. Touto mimořádnou valnou hromadou mělo být deklarováno zvýšení základního jmění společnosti AGROFERT a.s. o 3 mil. Kč. Žalobce po opatření stejnopisu tohoto notářského zápisu nahlédl v oddělení sbírky listin tehdejšího Krajského obchodního soudu v Praze do listin, uložených zde společností AGROFERT a.s., a učinil zjištění, že k datu 17. 3. 1997 neobsahuje žádné dokumenty týkající se společnosti AGROFERT a.s. Proto žalobce požádal dne 18. 3. 1997 písemně tehdejší Krajský obchodní soud v Praze, aby mu bylo umožněno nahlédnout do listin, uložených v OR v oddílu B, vložka 2633, konkrétně do notářského zápisu zpracovaného pod číslem N47/95, NZ 49/95. Tento požadavek pak vedl žalobce ke zjištění, že se předmětný notářský zápis v rejstříkovém spise AGROFERTU a.s. nenalézá. Žalobce měl objektivní důvody se domnívat, že se ing. Babiš dopustil jednání, které bylo v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, zejména s obchodním zákoníkem, v rozporu se stanovami společností AGROFERT a.s. a PETRIMEX a.s., neboť byl důvodný závěr, že ing. Babiš žádal notáře o sepsání dvou notářských zápisů ze stejného dne a pod stejným číslem jednacím, a nebyl vyloučen závěr, že k tomu skutečně došlo. Z výše uvedených i dalších skutečností pak žalobce jednoznačně dovodil, že ani mimořádná valná hromada ze dne 22. 2. 1995 se nekonala. Z tohoto důvodu pak podal u procesního soudu obsáhlé podání, kterým měnil původní žalobu a domáhal se rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že jednání valné hromady z 22. 2. 1995 je neplatným právním úkonem, a s ohledem na tuto neplatnost i neplatnosti zvýšení základního jmění ve společnosti AGROFERT a.s. O tomto podání ze dne 2. 6. 1997, které žalobce doručil k soudu 5. 6. 1997, rozhodl soud usnesením vydaným dne 14. 11. 1997 pod sp. zn. 44 Cm 81/95-57 tak, že je podle §96 odst. 2 OSŘ nepřipustil. Odvolání proti tomuto rozhodnutí soudu nebylo ve smyslu ustanovení § 202 odst. 2 písm. f/ OSŘ přípustné.

Tímto rozhodnutím soud navodil stav, kdy mohl rozhodovat jen o původním návrhu na neplatnost první mimořádné valné hromady. Rozhodnutí o původním žalobním návrhu by pak bylo pro zvrácení stavu majetkové účasti společnosti PETRIMEX a.s. ve společnosti AGROFERT a.s. bezvýznamné.

Následně PETRIMEX a.s. odprodal Babišovi i svůj majetkový podíl v AGROFERTU a.s.

1.3/ Ovládnutí LOVOCHEMIE a.s. Andrejem Babišem

Dne 16. 11. 1995 byla do OR Městského soudu v Praze (tehdy Krajský obchodní soud v Praze) v oddílu C, vložka 41322 zapsána obchodní společnost PROFERTA s.r.o. Tato společnost byla založena společnostmi Hospodářské služby a.s. Nymburk, BAGS s.r.o. a jednou fyzickou osobou – Jiří Kopenec–AGRA. K založení této společnosti došlo účelově a iniciátorem vzniku byla podle všeho německá společnost Carl Bielsen. Ta patří v SRN k nejvýznamnějším obchodníkům s průmyslovými hnojivy a nemohla se smířit se způsobem distribuce dusíkatých hnojiv od největšího českého výrobce LOVOCHEMIE a.s., která byla na základě exkluzivní smlouvy prodávána výhradně přes společnost AGROFERT a.s., jejíž provize obchody prodražovaly. Společnost Carl Bielsen si k ochraně svých zájmů na českém trhu již založila společnost BAGS s.r.o., jejímž úkolem bylo vyhledat vhodné české partnery ke společnému postupu, jehož výsledkem mělo být ovládnutí společnosti LOVOCHEMIE a.s. a následná náprava obchodních postupů v této společnosti na úroveň obvyklých obchodních zvyklostí. Snahy o majetkové ovládnutí LOVOCHEMIE a.s. byly zcela legitimní, neboť majoritní vlastnický podíl držel v této době stát prostřednictvím Fondu národního majetku a očekávalo se výběrové řízení na odprodej této 51% majetkové účasti.

Společnost BAGS s.r.o. tedy s výše uvedenými partnery založila společnost PROFERTA s.r.o., která se poté přihlásila do výběrového řízení na odkup 51% majetkové účasti státu ve společnosti LOVOCHEMIE a.s. V tomto výběrovém řízení uspěla a Fond národního majetku s ní uzavřel smlouvu č. 427/95 o úplatném převodu cenných papírů. Tím se PROFERTA stala majoritním vlastníkem LOVOCHEMIE a.s. V článku IV smlouvy si Fond národního majetku jako prodávající vyhradil předkupní právo na tyto akcie po dobu pěti let. Společnost PROFERTA k úhradě kupní ceny použila úvěrové prostředky, získané od Agrobanky a.s. Praha v objemu 530 mil. Kč (úvěrová smlouva 13/96). Poskytnutý úvěr pak PROFERTA zajistila zřízením zástavního práva ke 454 756 kusům akcií společnosti LOVOCHEMIE a.s. ve prospěch úvěrující banky. Po valné hromadě společnosti LOVOCHEMIE a.s., konané dne 30. 4. 1996, společnost PROFERTA s.r.o. využila svých akcionářských práv a změnila chod společnosti LOVOCHEMIE a.s. a její obchodní politiku tak, aby její produkce byla odběratelům prodávána přímo, bez prostředníka. Společnost AGROFERT a.s. však na základě exkluzivní smlouvy zablokovala veškeré vývozy, což vedlo k více než desetidenní odstávce výroby LOVOCHEMIE a.s. Tento stav musel být odstraněn činností společníků firmy PROFERTA s.r.o., kteří odkoupili z LOVOCHEMIE, a.s. kolem 50 tisíc tun hnojiv, čímž došlo k obnovení výroby.

Společnost Hospodářské služby a.s. Nymburk se ukázala jako neseriózní a nesolventní partner, a proto byla přijata nabídka společnosti AGROBOHEMIE a.s., aby v rámci transformace společnosti PROFERTA na akciovou společnost do této společnosti vstoupila namísto Hospodářských služeb a.s. Nymburk. Společnost AGROBOHEMIE a.s. v této době vlastnila z 50 % společnost AGROFERT a.s., 34% majetkovou účast měla společnost Chemopetrol Litvínov a 16 % patřilo Union bance a.s. Později se vlastnická struktura AGROBOHEMIE a.s. změnila na 50 % AGROFERT Holding a.s. a 50 % Unipetrol a.s.

Dne 17. 12. 1996 bylo uzavřeno „Memorandum“ o vzájemné spolupráci smluvních stran při výkonu jejich podnikatelské činnosti, kdy účastníky tohoto memoranda byly společnosti Hospodářské služby a.s. Nymburk, zastoupené Pavlem Švarcem, AGROBOHEMIE a.s., zastoupená Andrejem Babišem, a AGROFERT a.s., zastoupený rovněž Andrejem Babišem. Toto memorandum bylo základem pro vstup AGROBOHEMIE a.s. do společnosti PROFERTA a.s. Když došlo 30. 1. 1997 k zápisu společnosti PROFERTA do OR jako akciové společnosti, byla jejím majoritním akcionářem společnost AGROBOHEMIE a.s., která se tak stala ovládajícím subjektem vůči společnosti LOVOCHEMIE a.s.

Dopisem ze dne 27. 3. 1997 se obrátil Andrej Babiš jako předseda představenstva společnosti PROFERTA a.s. na druhého místopředsedu výkonného výboru Fondu národního majetku Ing. Michala Hrubého, informoval jej, že došlo k majetkovému ovládnutí této společnosti společnostmi Chemopetrol Litvínov a Agrofert s tím, že tyto společnosti hodlají od PROFERTY odkoupit akcie LOVOCHEMIE a.s., a požádal v této souvislosti, aby fond zrušil své předkupní právo na akcie, které mu vyplývá z čl. IV smlouvy č. 427/95 o úplatném převodu cenných papírů. Informoval o plánovaných investicích v LOVOCHEMII a.s. v letech 1998–2001 v objemu cca 1,7 mld. Kč a požádal o sepsání dodatku k předmětné smlouvě č. 427/95, ve kterém se fond vzdá svého předkupního práva a kde bude upravena celková výše závazných investic do roku 2001 ve výši 2,1 mld. Kč. Žádost byla projednána výkonným výborem fondu dne 19. 6. 1997 se závěrem, že je společnosti PROFERTA a.s. třeba odpovědět, že fond nemůže zrušit své předkupní právo k privatizovaným akciím po dobu pěti let, protože tato podmínka vyplývá z rozhodnutí o privatizaci a i z podmínek veřejné soutěže.

Dne 12. 5. 1998 proběhla mimořádná valná hromada společnosti LOVOCHEMIE a.s., která rozhodla o zvýšení základního jmění společnosti nejméně o 250 a nejvíce o 260 mil. Kč s tím, že současní akcionáři mají právo upsat 0,3 nové akcie v poměru k počtu akcií dosavadních. Dále bylo rozhodnuto, že všechny akcie, které nebudou upsány s využitím tohoto přednostního práva, upíše konkrétní zájemce, a to společnost AGROBOHEMIE a.s.

Dne 27. 4. 1998, tedy ještě před výše uvedeným rozhodnutím mimořádné valné hromady LOVOCHEMIE a.s., orgány společnosti PROFERTA a.s. jednaly na společném zasedání o záměru navýšení základního jmění LOVOCHEMIE a.s. Toto posoudily jako pozitivní krok vývoje společnosti LOVOCHEMIE a.s., který je v souladu s její ekonomickou situací. Současně však také rozhodly, že PROFERTA a.s. nevyužije své možnosti upsat nové akcie při zvyšování základního jmění v LOVOCHEMII a.s., a to zejména pro nedostatek volných finančních zdrojů.

Dne 15. 7. 1998 zaslal Andrej Babiš jménem společnosti LOVOCHEMIE a.s. dopis společnosti AGROBOHEMIE a.s., kterým sděluje (sám sobě) obsah mimořádné valné hromady z 12. 5. 1998 a nabízí možnost upsat 269 644 kusů akcií společnosti LOVOCHEMIE a.s.

Dne 17. 7. 1998 upsal za společnost AGROBOHEMIE a.s. advokát JUDr. Alexej Bílek, na základě plné moci ze dne 16. 7. 1998 podepsané Andrejem Babišem, 250 000 kusů akcií LOVOCHEMIE a.s. Tímto způsobem následně došlo k tomu, že majoritní vlastnický podíl společnosti PROFERTA a.s. v LOVOCHEMII a.s. se změnil v cca 37% minoritu a LOVOCHEMIE a.s. byla přímo ovládána AGROBOHEMIÍ a.s.

V srpnu, resp. září 1998 pak došlo k rozhodnutí zrušit společnost PROFERTA a.s., protože její majoritní akcionář, společnost AGROBOHEMIE a.s., došel k závěru, že žádná přijatá opatření nevedou k odstranění ztráty a u společnosti dochází k dlouhodobému neplnění povinností, uložených ustanovením § 193, odst. 1 obchodního zákoníku. Společnost PROFERTA a.s. se dostala v létě 1998 do platební neschopnosti. Následně byl jejím likvidátorem podán u Krajského soudu v Ústí nad Labem (v průběhu roku 1998 došlo k přemístění sídla společnosti do Lovosic) návrh na prohlášení konkurzu. Ten byl na společnost PROFERTA a.s. prohlášen Krajským soudem v Ústí nad Labem dne 26. 1. 1999 pod č. j. 18|K180/98.

V konkurzu tak skončily i pohledávky ve výši nejméně 651 300 000,- Kč, jejichž byla PROFERTA a.s. nositelem a které pocházely z bankovního úvěru na pořízení akcií LOVOCHEMIE a.s. od Fondu národního majetku. Tyto dluhy společnosti PROFERTA a.s. byly na základě závazkových vztahů zaručeny Investiční a Poštovní bankou a.s. a do částky 325 650 000,- Kč ručením obchodní společností Obchodní sladovny a.s. Prostějov.

Dne 6. 10. 1999 zaslal Andrej Babiš jménem společnosti AGROFERT Holding a.s. obvyklým velkoobchodním odběratelům produkce LOVOCHEMIE a.s. v SRN, společnostem MG CHEMAG, BAYWA a C. Bielsen fax, jímž sděluje, že výhradním dodavatelem LOVOCHEMIE a.s. je společnost BAYFERT.

Výše uvedené skutečnosti vzbuzovaly u společnosti C. Bielsen i u statutárního zástupce jejich dceřiné společnosti BAGS důvodné závěry, že tento stav nemůže být v souladu s žádným, tedy ani českým právem a že musí mít i nepochybné trestně právní aspekty, a to i z pohledu skutečnosti, že Andrej Babiš byl v čele statutárních orgánů všech zainteresovaných společností. Z těchto důvodů jednatel společnosti BAGS inicioval opakované prošetření trestně právních aspektů tohoto jednání.

První trestní oznámení upozorňovalo na důvodná podezření ze spáchání trestných činů porušování závazných pravidel v hospodářském styku podle § 127 tr. zákona a zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 tr. zákona, kde podezřelým byl Andrej Babiš. Přes nepochybnou závažnost a potřebu kvalifikovaného prošetření tohoto oznámení, bylo o něm vedeno šetření tehdejším Okresním úřadem vyšetřování Policie ČR Litoměřice pod č. j. ČVS:OVLT-770/20-2000. Toto šetření, které se mělo týkat propojení společností LOVOCHEMIE a.s., AGROBOHEMIE a.s., AGROFERT a.s., PROFERTA a německého subjektu společnosti BAYFERT, bylo nakonec rozhodnutím vyšetřovatelky Okr. ÚV PČR Litoměřice podpraporčice Markové odloženo podle § 159 odst. 1 tr. řádu s tím, že se nejedná o podezření ze spáchání trestného činu. Ani Okresní státní zastupitelství v Litoměřicích, které rozhodovalo o stížnosti, podané do rozhodnutí vyšetřovatelky, neposoudilo náležitě aspekty celé věci a podanou stížnost zamítlo.

Druhé trestní oznámení pro důvodné podezření, že došlo k řízenému úpadku společnosti PROFERTA a.s., ve kterém byly spatřovány úpadkové trestné činy podle ustanovení § 256 tr. zákona, pletichy při řízení o konkurzu a vyrovnání, či § 126 tr. zákona, porušení povinnosti v řízení o konkurzu, bylo podáno cestou speciálního policejního orgánu s celorepublikovou působností, tehdy Služby policie pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti (SPOK). Po základním prošetření věci SPOK nepochybně dospěl k závěru, že se ve věci jedná o důvodné podání, které pod č. j. OHK-­1313/TČ-2000 předal k dalšímu řízení tehdejšímu Úřadu vyšetřování Policie ČR, odboru vyšetřování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti. Tento úřad však věc předal Krajskému úřadu vyšetřování v Ústí nad Labem a ten jej opět předal Okresnímu úřadu vyšetřování v Litoměřicích. Zde po prošetření věci bylo opět vyšetřovatelem rozhodnuto o odložení podaného trestního oznámení podle ustanovení § 159 odst. 1 tr. řádu, tedy že se nejedná o trestný čin, toto usnesení z 30. 7. 2001 bylo publikováno pod č. j. ČVS:OVLT-579/20-2001.

Na základě stížnosti oznamovatele tentokrát Okresní státní zastupitelství v Litoměřicích věc posoudilo tak, že rozhodnutí vyšetřovatele bylo nedůvodné, a proto jej svým rozhodnutím ze dne 3. 12. 2001 zrušilo s tím, že ve věci je třeba dále jednat a znovu rozhodnout.

Okresní státní zastupitelství v Litoměřicích pak na základě dalších podnětů oznamovatele začalo věc posuzovat v širších souvislostech, a to i z pohledu skutečností, které byly předmětem prvního trestního oznámení vedeného pod č. j. ČVS:OVLT-770/20-2000. Nakonec nepochybně dospělo k závěru, že se jedná o důvodná oznámení, která přesahují věcnou příslušnost okresního státního zastupitelství, a celou věc, tedy spisový materiál, soustředěný v obou spisech, postoupilo k dalšímu řízení Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem.

I Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, kde byla věc vedena pod č. j. 2KZn 465/2001 věci nepochybně přikládalo význam, protože spisový materiál po základním posouzení postoupilo Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze k posouzení, zda se ve věci nejedná o věcnou příslušnost tohoto státního zastupitelství. To vrátilo věc zpět do Ústí nad Labem s tím, že neshledává svou věcnou příslušnost, ale pouze věcnou příslušnost Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem. To pak po detailnějším posouzení věci shledalo, že jednání, v nichž je spatřováno podezření ze spáchání oznamovaných trestných činů, se teritoriálně odehrávalo v Praze, a proto v rámci místní příslušnosti předalo věc k prošetření Městskému státnímu zastupitelství v Praze. Městské státní zastupitelství v Praze tuto věc vedenou pod sp. zn. KZn 124/2002 předalo k prošetření Policii ČR, Službě kriminální policie a vyšetřování Správy hl. města Prahy. Podle dostupných informací zde policejní orgán koncem roku 2002 opět rozhodl o odložení věci podle § 159 odst. 1 tr. řádu (s ohledem na proběhlou novelu trestního řádu), tedy znovu tak, že se nejedná o trestný čin. Důvody, které k tomuto rozhodnutí vedly, se dosud nepodařilo prověřit.

1.4/ Odcizení budovy AGROFERTU v Praze, Roháčova 83 a 85

V této věci byla podána žaloba na Babiše ze strany jeho bývalých společníků. Babiš podle názoru jednoho z nich podplatil jejich právníka, takže ten úmyslně propásl promlčecí lhůtu na podání v případě budovy v Roháčově č. 85.

Jednalo se o jeho bývalé společníky Ing. Ivana Proppera, Ing. Petera Lövingera, Ing. Ľubomíra Šidalu, Ing. Alexeje Beľjajeva a Ing. Petkaniče. Sloučením dvou společných firem vznikla firma CONAMIS, která měla být buď jako firma, nebo její společníci jednotlivě, vepsáni jako spoluvlastníci Agrofertu, což se nikdy nestalo.

Babiš vlastní mimo uvedené domy v Roháčově ulici a vily v Průhonicích u Prahy ještě byt v Ženevě a několik dalších vil a domů v ČR i na Slovensku, kde má trvalý pobyt (což např. podle slovenských zákonů nelze).

1.5/ Provize, kterou inkasoval Babiš v Petrimexu na cizí jméno

Dne 29. 9. 1993 byl zpracován záznam o provizi ve výši 117 286 USD pod spis. zn. DEVO/VÝVOZ, provizní dobropis č. 2738 na jméno Nesterov. Peníze byly však převedeny z ČSOB dne 18. 6. 1993 na soukromý Babišův účet u švýcarské banky Banque Lambert Geneve. Takovýchto podvodů podle zdrojů z PETRIMEXU a.s. udělal Babiš desítky.

1.6/ Personální vazby Babiše

Se svým bratrem Alexandrem Babišem vlastní slovenskou firmu BERG a.s. IČO 31 403 301.

Ten dále působil nebo působí v dozorčí radě společnosti AGROCENTRA, akciová spoločnosť Michlovce, v dozorčí radě AGROFERT Slovakia a.s., v dozorčí radě Agrochemický podnik Levice a.s., jako člen představenstva DRACON AIRLINE, akciová spoločnosť, jako společník GIMEL, s.r.o., společník GVEN s.r.o. společně s Martinou Babišovou. Na bývalé adrese této firmy, Cukrová 14, Bratislava, 813 39 sídlila vedle firmy BERG a.s. i firma INTERINFOPRINT s.r.o., kde figuruje mj. JUDr. Vojtech Ágner, přítel Andreje Babiše z Petrimexu a člověk, který způsobil likvidaci dříve prosperujícího PETRIMEXU. Ágner figuruje mj. ve firmě ARMEX a.s., slovenské obdobě českého OMNIPOLU a.s. společně s JUDr. Viliamem Ciklaminim, bývalým náměstkem federálního ministra vnitra.

Ke společnosti ARMEX, v jejíchž orgánech mj. sedí i vrcholný politik Slovenské národní strany Víťazoslav Móric, se váže mj. informace, že podnik byl zapleten do nelegálního vývozu SEMTEXU a dalšího zbrojního materiálu do problémových afrických zemí. Další osobou ve statutárních orgánech firmy INTERINFOPRINT s.r.o. je občanka Ruské federace Olga Gurejeva, která je mj. členkou statutárního orgánu firmy EUROMAG společně s dalšími občany Ruské federace a s bývalým pracovníkem PETRIMEXU a.s. (v PETRIMEXU pracoval nepřetržitě od roku 1969 do roku 1993) Ing. Jozefem Čimborou, jinak členem statutárního orgánu firmy Falkon Capital a.s. Olga Gurejeva je dále statutárním orgánem firmy AMAZON CONSTRUCTION s.r.o., kde společníkem je firma AMAZON CONSTRUCTION L.L.C. 61 Great Meadown Road, Newton, Massachusetts 02459 Middlesex USA s občany Ruské federace, dlouhodobě žijícími v USA.

Vazby Babiše na Falkon Capital se transparentně projevily měsíc před posledními slovenskými parlamentními volbami, kdy Mikuláš Dzurinda a tehdejší ministr financí František Hajn (SDL) rozhodli o deblokaci ruského dluhu vůči SR nikoli dodávkami zboží, jak prosazoval Ján Čarnogurský a tehdejší předseda SDL Ján Migaš, ale přímou platbou. Vláda pak těsně před volbami rozhodla, že dluh bude, podobně jako v ČR, deblokovat cestou firmy Falkon Capital.

Signifikantní je skutečnost, že poté, co se bývalý ministr financí ČR Mertlík postavil proti deblokaci ruského dluhu cestou firmy Falkon Capital (nechal si totiž svými lidmi zpracovat bezpečnostní screening této firmy), byl ze svého křesla odvolán a nahrazen Rusnokem, který transakci doporučil a poslal materiál do vlády. Miroslav Šlouf zařídil, aby BIS přestala ingerovat do otázky Falkonu a ponechala vládě „klid na práci“. Organizační zajištění pak vykonal osvědčený náměstek ministra financí ČR Zelinka (dlouholetý přítel a společník při podnikání agenta Hlavní správy rozvědky a svazáckého bosse Vojtěcha Slówika). Rusnok též seděl v Zemanově kabinetu, který schválil prodej UNIPETROLU Babišovi o tři mld. Kč levněji, než jak nabízela firma ROTCH ENERGY.

Alexander Babiš figuruje nebo figuroval jako jednatel INPROX Košice, spol. s r.o. společně s občany Rakouska Dr. Christianem Strasserem a Elmarem Weinertem, ve firmě ISTRODEZA a.s. jako místopředseda představenstva, ve firmě MINAG, a.s. jako člen představenstva, ve firmě POLNOCHEM, akciová spoločnosť jako člen dozorčí rady, ve firmě PREFERT a.s. společně s Andrejem Babišem jako člen dozorčí rady, ve firmě ROFERT s.r.o. jako jednatel, ve firmě SAXUM, spol. s r.o. jako jeden ze společníků spolu s AGROFERT Holdingem a.s. a ROFERTEM, ve firmě Stettinger Recycling, a.s. jako člen představenstva a ve firmě TRIMEX s.r.o. jako společník.

Babišova dcera Adriana má podle zjištění českých tajných služeb plné moci od svého otce, pro případ jeho úmrtí nebo uvěznění, ke vstupu do zapečetěné složky u výše uvedeného viceprezidenta O.F.I. Ost Finanz und Investment AG Rollanda Shaera, kde se nachází skutečné schéma jeho firem a čísla účtů, na kterých se nachází jím získané finanční prostředky.

Ze zdrojů blízkých vedení PETRIMEXU a.s. bylo zjištěno, že člověkem, který měl skutečně zásadní vliv na kariéru Babiše, byl bývalý generální ředitel Ing. Anton Rakický. Tento agent StB a vynikající obchodník hluboko před listopadem 1989 prosadil obchody s fosfáty z USA. Obchody však nebyly vedeny přímo mezi dodavateli a PETRIMEXEM a.s., ale prostředníkem byla švýcarská firma AMEROPA. Na jejích off-shorových účtech byly shromažďovány nezdaněné provize, z nichž si Rakický například nechal postavit vilu na Floridě. Rakický zakoupil část AMEROPY a tuto akvizici pak převedl na Babiše. Babiš před svým odjezdem do Maroka přivedl do jiného stavu jednu svou spolupracovnici z PETRIMEXU. Kvůli ní se chtěl i rozvést, nakonec ji však na nátlak vlastní rodiny přemluvil, aby šla na interrupci (Babiš byl tehdy již ženatý). Jeho otec přemluvil tehdejšího ředitele PETRIMEXU a.s. Šebíka, aby jej „uklidil“ do zahraničí. Rakický pak Babiše stáhl zpět do Bratislavy a jmenoval jej ředitelem 32. obchodní skupiny, která měla na starost obchod s hnojivy. Skutečností je to, že Rakický byl jediným člověkem z bývalého PETRIMEXU, který s Babišem podnikal a kterého Babiš přitom neokradl.

Další důležitou kontaktní osobou Babiše je bývalý ministr zahraničí SR Milan Kňažko, který je dnes členem SDKÚ Mikuláše Dzurindy. Babiš je mj. majitelem bratislavského klubu Slávia AGROFERT STU, kde pravidelně organizuje turnaje slovenské společenské smetánky, kam mj. pravidelně chodí Mikuláš Dzurinda a slovenský prezident Rudolf Schuster.

Kontakty na Dzurindu byly s největší pravděpodobností rozhodující při předvolební kampani SDKÚ a při privatizaci slovenské firmy ISTROCHEM a.s. Andrej Babiš měl rozhodující vliv na výběr poradců pro privatizaci Slovenských telekomunikací. SDKÚ si objednala svou předvolební kampaň u české mediální agentury GERONIMO, která je podle informací z vedení politické strany SMER přímo personálně propojena s Babišem.

V roce 1994 Jozef Majský, bývalý ředitel VSŽ Košice Ing. Zoltán Berghauer (odvolaný Mečiarovou vládou) a Anton Rakický složili celkem 100 mil. Sk a společně s KDH a tehdejším předsedou SDL Weissem, Michalem Kováčem, tehdejším prezidentem SR, a dalšími zajistili pád Mečiarovy vlády. Do čela prozatímní vlády se na půl roku dostal Jozef Moravčík, bývalý pracovník PETRIMEXU.

Podstatou vazeb Babiše na ministra vnitra Grosse je podle informací zpravodajských služeb skutečnost, že Babiš financoval cestou právníka Jansty Grossovi mimo jiné jeho byt na Barrandově v ceně přes 5 mil. Kč. Jedná se o byt o rozloze přes 140 m2 s terasou 40 m2. Dalším styčným bodem Babiše s Grossem má být podle zjištění Služby pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti Policie ČR fakt, že Gross jako funkcionář ČSSD‚ odpovědný za ekonomiku strany, získával v minulosti finanční prostředky od Babiše mj. cestou firmy TIA, která je spojena se jmény Lhotský (o vlas unikl smrti při atentátu), Jansta a Charouz. Charouz je podezříván českými zpravodajskými službami ze spolupráce s ruskými tajnými službami a je dáván do souvislosti s aktivitami bývalého vrcholného kriminalisty JUDr. Douchy, který nyní pracuje v advokacii, kde se zabývá obhajováním ruských a ukrajinských občanů. V nepřehledném toku financí, které neprošly oficiálním účetnictvím, se objevila údajně i směnka Mladých sociálních demokratů na 30 mil. Kč, na níž je Grossův podpis a jejíž kopií disponuje mj. bývalý šéf Zemanových poradců Šlouf. Další skutečností, kterou zjistila BIS, je spojení Grosse na Libuši Barkovou, majitelku nevěstince Escade v Křesomyslově ulici v pražských Nuslích.

Babiš vlastní luxusní vilu v Průhonicích u Prahy, na adrese (adresu nezveřejňujeme – pozn. red.), kde bydlí společně se svou milenkou. Babiš se schází často zejména s bývalým důstojníkem I. správy StB a lobbyistou ing. Milanem Velkem, který mj. vytuneloval Centrotex a je úzce spojen s Palasovým bývalým parlamentním asistentem a poradcem JUDr. Vojtěchem Slówikem, bývalým aktivním svazákem a agentem též I. správy StB, krycí jméno UBAR. Dále se Babiš schází s lobbyistou a bývalým svazáckým funkcionářem Martinem Ulčákem. Krytí v rámci bezpečnostních složek zajišťuje Babišovi bývalý příslušník StB Libor Široký, který je využíván i ke korumpování případně aktivních policistů. Další servisní osobou je bývalý vyšetřovatel Správy vyšetřování hl. m. Prahy Viktor Špirk, který je spolupracovníkem právníka Foltýna. Ten zajišťuje krytí Velkovi a Ulčákovi. Špirk je bývalým kolegou současného náměstka policejního prezidenta Macháněho, dokonce spolu seděli jistou dobu v jedné kanceláři. Často spolu komunikují a touto cestou zajišťuje Špirk krytí osobám v zájmu Velka a Ulčáka.

JUDr. Miroslav Jansta, r. č. (rodné číslo nezveřejňujeme – pozn. red.) se v roce 1990 stal členem parlamentní Komise 17. listopadu, kde zasedl jako člen KSČM po bok Stanislava Devátého, Štefana Bačinského, Jiřího Pospíšila, Petra Tomana, Jana Vidíma a dalších poslanců. Poté Jansta zahájil podnikání založením firmy TIA – Tax Investment Advisers a.s. spolu s Ivanem Lhotským. Zde figuruje v představenstvu Martina Tichá – viz dále. Jansta dále podnikal společně s manželkou Mgr. Kateřinou Janstovou a Martinou Tichou, r. č. (rodné číslo nezveřejňujeme – pozn. red.) ve firmě BRESSON a.s., slečna Tichá byla dále ve firmě AGROPOL GROUP a.s. členkou představenstva. Mezi jeho další stykové osoby patří Ivan Lhotský a ředitel UNIPETROLU Pavel Švarc. Slečna Tichá je vedle své angažovanosti ve firmě M 3000 a.s., kde je předsedou představenstva Ing. Antonín Charouz, i příbuznou Ing. Petra Tichého, r. č. (rodné číslo nezveřejňujeme – pozn. red.), který byl obchodním náměstkem generálního ředitele METALIMEXU a.s. a předsedou představenstva První české plynárenskoenergetické a.s. – zde je propojení na bývalého předsedu ÚV SSM Martina Ulčáka a Ing. Ivana Noveského, též spojeného se svazáckou nomenklaturou přes osobu JUDr. Věslava Nemétha, trestně stíhaného za distribuci tzv. „Neméth směnek IPB“ a za vytunelování Moravia banky.

Janstovo jméno bývá zmiňováno též v souvislosti s autorstvím padělaného zápisu z valné hromady PETRIMEXU, jímž tato firma darovala AGROFERT Babišovi.

Podle zjištění českých zpravodajských služeb udržuje Babiš úzké kontakty s Radimem Masným a Miroslavem Šloufem, s nimiž připravoval od podzimu 1998 kapitálový vstup do holdingu Chemapol Group-Aliachem. Podnik DEZA Valašské Meziříčí se ve stejné době pokoušel získat společně s dalším podnikatelem, Romanem Zubíkem a jeho firmou SEZOOS. V roce 1999 získal tento podnik Babiš sám za čtvrtinovou cenu a ovládl monopol na výrobu dehtu a benzolu v ČR. SEZOOS byla Babišem nastrčena, aby koupila v roce 1998 za půl mld. Kč 47 % Chemapol Group a kupní cenu uhradila směnkami Slovenského plynárenského podniku (SPP), které bianco podepsal tehdejší ředitel SPP Ján Ducký, jinak úhlavní nepřítel Babiše. Ducký byl v lednu 1999 zavražděn nájemným vrahem. Dodnes jsou tyto směnky v majetku zkrachovalé Union banky a.s. a jejich skutečná hodnota je předmětem utajených diskuzí mezi českým a slovenským premiérem. Ducký těsné před smrtí jednal o založení společného podniku GLOBE 21 s podnikatelem MUDr. Peterem Jamborem, který byl poté obviněn a vyšetřován Úřadem finanční kriminality a ochrany státu.

Po vyhlášení konkurzu na Chemapol Group se pokusil Masný vyjmout nejcennější část – Aliachem, což se mu podařilo tak, že dosáhl jeho zařazení do vládního programu revitalizace, kde byl státem oddlužen. K tomuto kroku musel nalézt ve vládě významné spojence. V této souvislosti bylo nejčastěji zmiňováno jméno bývalého místopředsedy Zemanovy vlády a ministra hospodářství Grégra.

Slovnaft je úzce spojen se slovenskou podnikatelskou skupinou Patrika Tkáče a Ivana Jakaboviče (J&T Banka, která např. ovládla vytunelovanou Podnikatelskou banku a je spojena s podnikatelskou skupinou MOTOINVEST). Skupina J&T koncem 90. let zahájila expanzi do plynárenství, projevovala zájem i o ovládnutí podniku NAFTA GBELY, který vlastní velké zásobníky na zemní plyn. Skupina nikdy nepostupovala proti zájmům Andreje Babiše. Obě skupiny jsou také stejným způsobem strukturovány, po získání firem jsou jejich akcie převáděny na jméno a mizí z akciových trhů, čímž se úmyslně zakrývá vlastnická struktura. V této souvislosti je třeba zmínit, že při nedávném odkupu balíku pohledávek ČKA ve výši přes 20 mld. Kč byla vybrána firma EC Group, za níž se skrývá v pozadí Tykač a Dienstl, bývalí architekti MOTOINVESTU. Na seznamu pohledávek tohoto portfolia figuruje i položka „Stanislav Gross a Šárka Grossová – 5 mil. Kč“, což je částka, která se shoduje s cenou bytu Grossových na Barrandově (adresu nezveřejňujeme – pozn. red.).

V roce 1999 bylo jmenováno nové představenstvo UNIPETROLU a.s., na jmenování jeho členů měl Babiš též zásadní vliv prostřednictvím tehdejšího ministra financí Ing. Iva Svobody.

V červnu 1999 nakoupila brokerská firma ABLE cca 10 % akcií UNIPETROLU a.s. V té době se jako o kupci spekulovalo o Babišovi, který chtěl tímto nákupem získat lepší pozici pro AGROFERT a.s. při budoucí koupi UNIPETROLU a.s. Tehdy také došlo k závažné roztržce mezi Babišem a Svobodou.

V září 2000 rozhodla vláda o kupci PARAMO Pardubice. Původní vítěz NOREX PETROLEUM LIMITED z Kanady byl vyšachován a rafinerii získal UNIPETROL. Babiš tehdy nevybíravým způsobem lobboval za prodej UNIPETROLU, tedy proti zájmu NOREXU, který je podle ověřených informací financován ruským organizovaným zločinem. Jedná se tedy o jinou skupinu, než která podporuje Babiše.

2/ Vyhodnocení

Z uvedeného lze konstatovat, že Andrej Babiš je špičkovým zpravodajským prostředkem bývalé KGB, který řídí další osoby ve zpravodajské síti KGB v ČR a jenž byl úkolován na získání ekonomické základny pro financování operací této skupiny na úkor jiných právnických a fyzických osob (včetně daňových poplatníků ČR). Současně je Babiš významným prostředkem pro legalizaci finančních prostředků, získaných ze závažné organizované trestné činnosti (praní špinavých peněz). Řídící orgány Babiše, které zahrnují vedle bývalých důstojníků KGB zejména Marka Riche a špičky ruských „oligarchů“, vzešlých právě z propojení bývalých špiček KGB s rusko-izraelským organizovaným zločinem, Babišovi zajistily zpravodajskou podporu při jeho podnikatelském vzestupu na Slovensku i v ČR. Samozřejmě nelze pominout ani příslovečnou pracovitost Babiše (pracuje až 18 hodin denně a dovolenou téměř nečerpá). Lze odhadovat, že i finanční prostředky, jimiž Babiš disponoval v klíčových okamžicích svého podnikatelského úsilí, pocházely ze zdrojů těchto podporovatelů (zejména AMEROPA a O.F.I.). Této verzi odpovídá i jeho až patologické utajování skutečných donátorů a nepravděpodobné verze, které oficiálně uváděla média.

Z vývoje v Ruské federaci po odchodu Borise Jelcina a nástupu Vladimira Putina do prezidentské funkce, a zejména z vývoje v posledních měsících lze dovozovat, že došlo z iniciativy Putina k výměně (čistce) na vrcholných mocenských postech ruských speciálních služeb a v policejních strukturách a že bývalé řídící orgány Andreje Babiše v Rusku byly odstaveny od zpravodajských možností. Tomu odpovídá i kádrová výměna na zpravodajských postech, legalizovaných na ruských ambasádách v zahraničí. Dalším efektem tohoto vývoje je ohrožení mocenských pozic a finančních zdrojů rusko-izraelského organizovaného zločinu, jehož špičky již vystupují jako ctihodní podnikatelé (stejně Jako Babiš v posledních fázích své podnikatelské dráhy). Proti těmto skupinám zahájila ruská prokuratura trestní stíhání, někteří jejich představitelé jsou ve vazbě a jiní stíháni jako uprchlí do zahraničí. Klasickým případem je změněný pohled na Falkon Capital, za kterým stojí RAO JES Anatolije Čubajse. Firmu původně ruská vláda doporučila pro deblokaci ruského dluhu vůči ČR i SR (Jozef Čimbora z Falkonu je bývalým dlouholetým kolegou Babiše z PETRIMEXU). Poslední informace z října 2003 je taková, že ruská strana nebude s Falkonem nadále spolupracovat, což sdělila české vládě v souvislosti s deblokací zbytku ruského dluhu vůči ČR.

Jako hlavní důvod Putinova úsilí likvidovat „oligarchy“ se vedle boje o moc (v rozporu s původní dohodou o „dělbě moci“ po Putinově nástupu do prezidentské funkce začali „oligarchové“ podporovat opoziční politické strany a angažovat se osobně v blížící se volební kampani na funkci prezidenta RF) i snaha vrátit do Ruska astronomické finanční prostředky, které odplynuly jejich přičiněním během 90. let do zahraničí. Finanční prostředky potřebuje Putinova skupina na financování zbídačelé ruské infrastruktury a zejména na pozdvihnutí vojensko-průmyslového komplexu, s čímž stojí a padá Putinova pozice – pro úspěch svého počínání musí mít totiž bývalý důstojník KGB Putin na své straně i ruskou vojenskou rozvědku (GRU). Nelze odhlédnout ani od jisté popularity tvrdého postupu proti těm, kdož jsou obecně považováni za zloděje, v předvolebním období. Putin také podporoval současného amerického prezidenta G. W. Bushe při jeho prezidentské kampani proti Al Gorovi, který je společně s Clintonem stykovou osobou rusko-izraelského organizovaného zločinu (jak mj. vyplývá i z dostupných informací FBI) a je významným Bushovým spojencem v boji proti mezinárodnímu terorismu. Ze zpravodajských informací vyplývá, že roztržka Putina s „oligarchy“ nabývá již takových dimenzí, že Putinovi protivníci usilují o jeho fyzickou likvidaci a k tomuto cíli již vyčlenili obrovské finanční prostředky a aktivizovali teroristické skupiny, mj. i v oblastech Čečenska‚ Gruzie a Severního Irska. Jedním z nástupních prostorů těchto teroristů je i ČR vzhledem k mizivé aktivitě KR služeb a policie. Podle analýz jednoho speciálního policejního útvaru využívají tito protivníci Putina čečenského separatismu k boji proti moskevské vládě a jejich snahou je dosáhnout mezinárodního uznání samostatné Čečenské republiky Ičkerie, odkud by mohli lépe operovat v celosvětovém měřítku (podobně jako z Podněsterské republiky, která je největším exportérem „no name“ zbraní do celého světa). K tomu jsou rozhodnuti páchat teroristické útoky na civilní obyvatelstvo i ve vlastní zemi. Podle vývoje v posledních měsících je však Putinova skupina na vzestupu, zatímco jeho protivníci jsou v defenzívě. K tomu je relevantní sledovat v českých médiích, komu a z jakého důvodu vadí snaha Putinovy administrativy o prosazení práva.

Dle posledních získaných poznatků a po vyhodnocení informací v rámci součinnosti s tzv. spřátelenými zpravodajskými službami bylo potvrzeno, že v měsíci březnu roku 2004 došlo v Bratislavě k jednání Andreje Babiše s emisarem bývalého prezidenta Ázerbajdžánu Heydara Aliyeva, osobou tatarské národnosti Šuchradem Satarovem. Tato osoba v pověření Aliyeva jednala s Babišem o privatizaci české společnosti UNIPETROL, a.s., především o možnosti získání jedné z jejích dominantních součástí, podniku PARAMO v Pardubicích.

Heydar Aliyev je majoritním vlastníkem společnosti TATNĚFT. Tato společnost produkuje tzv. lehkou ropu, pro jejíž rafinaci je plnohodnotně podnik PARAMO uzpůsoben jako jeden z mála v Evropě. Dle některých poznatků západních zpravodajských služeb je Heydar Aliyev úzce propojen na osoby ze Saúdské Arábie cestou jedné ze svých společností se sídlem v Rijádu. Mezi těmito osobami se vyskytují i ty, které jsou v podezření z financování teroristických seskupení, bojujících proti tzv. „západní civilizaci“.

Šuchrad Satarov nabídl v rámci jednání s Andrejem Babišem nejen investiční krytí privatizace společnosti UNIPETROL, ale navíc i provizi ve výši 1 mil. euro za možnost audience u předsedy vlády ČR Vladimíra Špidly. Babiš realizaci audience u českého premiéra Satarovovi přislíbil a následně během několika týdnů výše uvedenou finanční částku od Satarova převzal. Deklaroval to jako nutné výdaje pro korupci nejvyšších představitelů vlády ČR pro získání podniku PARAMO do majetku společnosti TATNĚFT.

S postupem času však k žádné sjednané schůzce představitelů společnosti TATNĚFT u premiéra ČR nedošlo a dle posledních poznatků z počátku měsíce května 2004 přicestovala pod krytím do České republiky skupina zpravodajských důstojníků bývalého prezidenta Ázerbajdžánu Heydara Aliyeva s úkolem vyhodnotit situaci a připravit řešení vzniklé situace. Jejich hlavním koordinátorem je Šuchrad Satarov. Tato skupina je vycvičena a vybavena pro realizaci tzv. „zvláštních aktivních opatření“ (původem odborný výraz ruské KGB), mezi něž se zařazuje i realizace fyzické likvidace určených osob.

http://forum24.cz/tajna-analyticka-zprava/ 

iDnes.cz - Systém odměn a trestů, na kterém jsou založeny tradiční školy, způsobuje podle psycholožky Jany Nováčkové závislost dětí na autoritách. „Dítě nebude dělat to, co by samo chtělo, ale jen to, čím se zavděčí dospělému, aby získalo pochvalu,“ říká v rozhovoru pro iDNES.cz. Děti podle ní při učení nepotřebují zásahy dospělých, jen jejich pozornost.

Před sedmnácti lety jste do Lidových novin psala seriál Mýty ve vzdělávání, který následně vyšel knižně. Které z nich platí i dnes?
Platí všechny. Když jsem ten seriál v roce 2006 revidovala, nemusela jsem měnit skoro nic. I když legislativa umožňuje ledacos, realita na většině škol se dodnes prakticky nezměnila. Málokde se potkávají učitelé a rodiče, kteří chtějí tytéž změny. Většinou je ochota k nim jen na jedné straně.

V čem tedy podle vás klasické školy selhávají? Kde vidíte hlavní problémy?
Klasické školy nerespektují základní biologické předpoklady dětí pro učení. Je v nich hodně strachu a málo smyslu. Co je smysluplné, je u každého dítěte individuální. Je to podmíněno věkem, intelektem, individuálními dispozicemi i nadáním. Pokud má dítě dělat něco, v čem nevidí smysl, musí se stát ten nesmyslný podnět nějakým způsobem ohrožující, aby se jím zabývat muselo. Pak se jím ale zabývá jen proto, aby se vyhnulo ohrožení, nikoli kvůli porozumění. Škola tento mechanizmus bohatě využívá.

Dost velkým průšvihem je jednotný systém výuky tradiční školy. Všechny děti musí vstřebávat stejné učivo, stejným způsobem a stejným tempem. To řadu z nich vyřazuje z úspěchu. Každé dítě je jiné. Je nám jasné, že každé dítě potřebuje k nasycení jiné množství jídla. Je nám jasné, že každé potřebuje jinou velikost bot. Přesto stejnost školy stále většině lidí nevadí. Dokonce to, že škola chce po každém dítěti bez rozdílu totéž, navozuje jakýsi pocit správnosti a spravedlnosti. Když škola porušuje základní podmínky pro kvalitní a efektivní učení, nezbývá jí než používat donucovací prostředky, tedy vnější motivaci ve formě trestů a odměn, aby vůbec něco naučila.

Proč je podle vás trestání a odměňování dětí v souvislostí s jejich výchovou a vzděláváním špatné?
Vnější motivace, tedy trest, odměna nebo pochvala, je velice zrádná, protože často v bezprostřední situaci funguje. Většinu dětí trestem zastrašíte a tak udělají i to, co by jinak udělat nechtěly. Ale vnější motivace funguje jenom do té doby, dokud máte ten pomyslný cukr a bič. Když ho z nějakého důvodu přestanete používat, tak nezůstane nic. Spousta lidí se mylně domnívá, že je jedno, jak děti něco naučíme, ale hlavně, že je to naučíme. Mozek je ale nastaven tak, že si nerad připomíná negativní emoce, které jsou s takto vedeným učením spojené. Proč bych tedy používala naučené informace? Proč bych si znovu do vědomí přinášela negativní emoce s nimi spojené?

To tedy zřejmě platí i o fyzických trestech, o nichž se v posledních měsících hojně debatuje v souvislosti v souvislosti s pohlavkem, který ředitel bohnické školy uštědřil drzému žákovi.
Samozřejmě. Mrzí mne, že se debatuje jen o fyzických trestech. Ony totiž jakékoli tresty jsou nefunkční. Už pan profesor Zdeněk Matějček (světově uznávaný dětský psycholog, pozn. red.) říkal, že trest zastavuje, ale nebuduje. Trest u dítěte nevybuduje žádnou vnitřní motivaci. A bez vnitřní motivace dítě zkrátka nebude nic dělat, pokud nad ním nebude někdo stát s rákoskou. Pokud u dítěte existovala nějaká vnitřní motivace a nasadí se vnější motivace, tak to tu vnitřní zeslabí a někdy úplně zlikviduje. To ovšem neznamená, že na nevhodné chování dětí nemáme reagovat. Rozdíl je v tom, že trest je odplatou za něco nedobrého, kdežto děti potřebují především vedení k nápravě, potřebují porozumět co nejhlouběji důsledkům svého chování.

Platí to tedy i o odměnách a pochvalách dítěte?
Ano, odměna nebo pochvala dělá totéž co trest. Signalizuje odměňovanému, že věc, kterou dělá, sama o sobě nemá valnou hodnotu, proto ho k ní musí přimět odměnou nebo trestem. Uvedu základní model mnohých pokusů, kterými se zkoumal vliv odměn. Všechny pokusné osoby měly dělat nějakou zajímavou činnost, byly ale náhodně rozděleny do dvou skupin. Jedné skupině psychologové řekli, že za to dostanou nějakou odměnu, druhé skupině nic neslibovali. Pak se zkoumalo, zda se třeba tou činností baví i o přestávce mezi pokusy, nebo se sledovalo, zda tu činnost dělají i po skončení pokusu v reálném životě. Výsledky byly opakovaně stejné - skupina se slíbenou odměnou tu činnost dál dělala v mnohem menším rozsahu, většinou však už vůbec ne. Například děti měly kreslit fixkami, aby potom mohly za odměnu kreslit pastelkami. Kreslení fixkami je po skončení pokusu už vůbec nelákalo, i když před pokusem s nimi kreslily rády.

Vnější motivace degraduje jakoukoliv požadovanou činnost na pouhý nástroj k získání něčeho jiného nebo k vyhnutí se nepříjemnostem. Odměny a tresty ve škole sdělují dítěti, že učení samo, dozvídání se, vzdělání není nic významného, je to jen něco, co po něm chtějí dospělí, že důležité jsou jen známky a papír o absolvování školy. Tento mechanizmus vede k tomu, že se snižuje původní vnitřní motivace učit se. Dalším příkladem, který to dobře ilustruje, je případ z jedné školy, kde dětem nabízeli za každých deset přečtených knih bonboniéru. Jaké knížky ty děti asi četly? Samozřejmě ty nejkratší a nepamatovaly si z nich nic. Cílem tohoto určitě bylo, aby se z dětí staly náruživí čtenáři, ale stal se pravý opak. Děti si řekly, že čtení je otrava, a když jim někdo nedá bonboniéru, tak proč by četly?

Co byste ovšem poradila učitelům či rodičům, kteří chtějí dítěti dát najevo, že se mu něco povedlo, například, že namalovalo hezký obrázek? To by neměli reflektovat?
Jedním dobrým nástrojem je popisný jazyk, kterým popíšu to, co vidím a slyším, ale zároveň to nehodnotím. Když dítě nakreslí hezký obrázek, tak si ho prohlédnu a řeknu: „Tady vidím, že jsi nakreslila travičku, tady je červená kytička, tady modrá. Z komína se kouří, to asi vaří oběd.“ A dítě se vám hned rozpovídá, protože to, co mu dáváte, je váš zájem a čas. Kdežto taková ta reakce: „No jo, máš to krásné. Jsi šikovná,“ - to není nic. Kolikrát to dělají rodiče i učitelky úplně automaticky, ani se na ten obrázek nepodívají. To nemá žádnou vypovídací hodnotu. Ano, věnovat čas a pozornost, to děti velmi potřebují a chtějí. Ale neměli bychom být soudci.

Dítě bychom se tedy podle vás neměli snažit k ničemu přimět prostřednictvím trestů a odměn. Jak v něm ovšem vyvolat skutečnou vnitřní motivaci?
Učení musí být přiměřené jeho věku, zralosti, jeho individuálnímu nadání a zkušenosti, aby mu dávalo smysl. Dítě má vrozenou potřebu učit se, porozumět světu, potřebu zvídavosti. Učení je tedy motivováno jednoznačně vnitřně. Pokud dětem ponecháme vliv na jejich vlastní učení, je velká šance, že se touha učit udrží. Tedy místo otázky jak vyvolat skutečnou vnitřní motivaci je otázka, jak ji nezničit.

A co děti, které třeba čtení zkrátka nebaví a odmítají je?
Když jsem pracovala v pedagogicko-psychologické poradně, tak ke mně přicházely děti, které měly vážné potíže se čtením. Když jsem je vyšetřila, tak jsem zjistila, že nejsou dyslektici. Problém byl, že nastoupily do školy v době, kdy nebyly zralé pro čtení. Když je pak ke čtení v první třídě nutili, vedlo to k tomu, že získaly špatné čtenářské návyky a odpor ke čtení. Tehdy byla ještě povinná ruština. Bylo zajímavé sledovat, že když se pak tytéž děti ve čtvrté třídě, kdy jim už bylo deset, začaly učit ruštinu, tak najednou zvládaly azbuku celkem bez problémů. V té době k tomu totiž už dozrály. Druhá věc je smysluplnost toho, co čte. Pokud je dítě celé žhavé do letadel nebo do aut, a dáme mu dáte knížku, která je o tomto tématu, tak začne číst. Ale když má číst, co mu nedává smysl a nebaví ho to, tak proč by to dělalo?

Je tedy šest let na čtení příliš brzy?
Ale ne. Některé děti se naučí číst už ve čtyřech letech, ale některé by potřebovaly čas třeba až do deseti let. Je to zkrátka individuální.

Ve své přednášce na konferenci Svobodné vzdělávání jste zmiňovala, že systém trestů a odměn vyvolává závislost na autoritách. Co to znamená?

Dítě si zvykne na to, že ho řídí autority, i když vyroste, bude ochotně vkládat svůj život do rukou těch, kteří se tváří jako autority nebo mají moc ho odměňovat a trestat. Děti se nenaučí ani pořádně ohodnotit své vlastní dílo, ale neustále čekají na to, co řekne autorita. Vede to k zavděčování se. Dítě číhá na to, co paní učitelka, maminka nebo jiní dospělí chtějí. Nebude dělat to, co by samo chtělo, ale to, čím se zavděčí dospělému, aby získalo pochvalu, jaké je úžasné, šikovné, zodpovědné a rozumné. Jestliže si navykne dělat to, co po něm chtějí ostatní, pak v sobě ani neobjeví svoji jedinečnost, své talenty. Děti si tak zvykají na mocenské vztahy. Většina z nich se s nimi ztotožní. Budou je považovat za správný model vztahů mezi lidmi. Řeknou si: „Ano, je to v pořádku, že já poslouchám, není na tom nic špatného.“ Menší část dětí, silnější osobnosti, si řeknou: „Žádné poslouchání. Já budu ten šéf a mě budou poslouchat.“ Zatouží po moci. Není pak divu, že ve školách bují šikana. Tradiční škola vychovává nesvobodné lidi.

Jak by mělo podle vás mělo vypadat vzdělávání, která vychovává svobodné lidi?
Když jsem se poprvé dozvěděla o škole britské Summerhill a později o modelu americké školy v Sudbury Valley, tak jsem si hned řekla, že toto je dobrý organizační model pro splnění všech podmínek kvalitního vzdělávání - respektuje jak biologické podmínky učení, tak dává prostor pro zdravý vývoj osobnosti. Zmíním dva aspekty svobodného vzdělávání. Prvním je prostředí bohaté na podněty. Jen setkáváním s různými podněty může dítě přicházet na to, co ho zajímá a k čemu má dispozice. Druhým aspektem je chování dospělých. Je tam především respektující postoj k dětem. Dospělí jsou při učení pro děti důležití. Jejich význam spočívá ale v něčem jiném, než je představa klasického učitelského povolání. Děti pro svůj vývoj potřebují jejich soustředěnou pozornost, nikoliv jejich zásahy do přirozeného učení, ani jejich hodnocení.

Jsou v České republice i školy, které přistupují k žákům podle těchto principů?
Ano, ale i ty školy hodně svazuje systém. Znám pár velmi dobrých škol, kde se snaží o bezpečné klima a dobré vztahy, kde mají děti mnohem větší vliv na to, co se děje ve třídě, kde mají společně vypracovaná pravidla, podílejí se na řešení problémů, kde mají alespoň širší výběr volitelných předmětů, kde se učitelé snaží přibližovat smysl učiva propojením s reálným životem. Bývá tam od první třídy používaná kooperativní metoda práce dětí, projektová výuka, na prvním stupni mají slovní hodnocení místo známek. Pro takové školy je pak příznačné to, co řekla paní ředitelka z jedné střední školy o absolventech z takto vedené základní školy: „Ty děti se poznají hned. Když je nějaký problém, tak jdou za učitelkou a snaží se to řešit s ní. Když neuspějí, tak je mám hned v ředitelně.“ Prostě řeší problémy, nescvaknou podpatky, nedělají nesmyslné věci, jen proto, že to chce dospělý. Některé státní školy se opravdu snaží, ale stejně žádná nemůže poskytnout takovou míru svobody, jakou by děti pro kvalitní učení potřebovaly.

Nejsem velkou optimistkou, pokud se týče blízké budoucnosti. Změny jsou hodně pomalé. Nicméně si ale myslím, že za pár století, v té vzdálené budoucnosti, se budou děti vzdělávat opravdu svobodně a efektivně. A lidé budou pohlížet na náš současný způsob vzdělávání, tedy na tradiční školu, podobně, jako dnes pohlížíme na inkvizici či otroctví.

Zdeňka Trachtová, idnes.cz

Jana Nováčková na DVTV ...  https://video.aktualne.cz/dvtv/novackova-skola-vyvolava-v-detech-stres-a-ohrozeni-podcenuji/r~c2dca7f69f4f11e58f750025900fea04/?redirected=1518342207

ČTK - Kyjev/Moskva - Za "nepochopitelný a tragický" označil výsledek druhého kola českých prezidentských voleb ruský historik Andrej Zubov. V komentáři pro ukrajinský server Obozrevatel nazvaném "Tentokrát se to obešlo bez tanků" píše, že polovina Čechů dává přednost "tyranské diktatuře a xenofobii".

Zubov vyvolal před čtyřmi lety pozornost článkem v listu Vedomosti, v němž srovnával ruský postup vůči Krymu s politikou nacistického Německa před druhou světovou válkou. Zanedlouho poté byl propuštěn z moskevské diplomatické akademie. Po měsíci bylo sice propuštění zrušeno, nicméně akademie známá zkratkou MGIMO s ním neprodloužila pracovní smlouvu.

V březnu 2014 Zubovovi nabídla kromě jiných zahraničních škol místo i brněnská Masarykova univerzita. Historik se však rozhodl zůstat v Moskvě. V současné době podle dostupných informací působí ve vedení ruské opoziční strany Parnas a angažuje se ve vědeckých kruzích pravoslavné církve.

V komentáři k českým volbám ruský historik píše, že polovina občanů České republiky "je lhostejná k evropským hodnotám politické a občanské svobody a pomoci bližnímu i vzdálenému a dává přednost hodnotám tyranské diktatury a xenofobie. Je to právě to, co před 50 lety přivezly s sebou sovětské tanky do Československa".

Pražské jaro z roku 1968 a sametovou revoluce z roku 1989 nepovažuje polovina Čechů za své dějiny, soudí Zubov. "Jsou na straně politiků, kteří otevřeně podporují ruský režim, neskrývají solidaritu s akcemi Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a otevřeně označují rozpad komunistického bloku a SSSR v letech 1990-1991 za největší geopolitickou katastrofu," píše se v komentáři. Autor uvádí, že pro polovinu Čechů je komunistická Čína vzorem moudrého státního uspořádání.

Jakou budoucnost si chystá nové pokolení Čechů? ptá se Zubov. Ruské tanky tentokrát nejspíš nebudou zapotřebí a nový Jan Palach se nebude muset upalovat. Vše se přihodí samo sebou, důstojně a ušlechtile. "Ale pro nás, kteří jsme byli srdcem s těmi, kdo v srpnu 1968 vyšli na Rudé náměstí s plakátem 'Ruce pryč od Československa', je nynější volba poloviny Čechů nepochopitelná a tragická," uzavírá komentář ruský historik.

Autor: ČTK

Víte, kolik lidí vás sleduje na sociálních sítích?

Přes 30 tisíc lidí na Facebooku. Asi se na středně stará kolena stávám influencerem nebo co. Něco jako Dominik Feri po 20 letech a bez toho hára. Samozřejmě mi spousta lidí píše, že jsem debil a ať zalezu a už nikdy nevystrkuju hlavu. Ale zase jiní lidé mi říkají v tramvaji, že mi fandí. A firmy chtějí, abych jim na svém Facebooku dělal reklamu. Což mě překvapilo. Nejsem vyloženě náctiletá youtuberka s hodně malými bikinami.

A berete ty reklamní zakázky?

Ne, nikdy. Lidi tyhle triky poznají. Když něco pochválím, tak proto, že mi to připadá dobré, ne proto, že mi to někdo dá zdarma.

Dává tento počet reálnou politickou sílu k tomu něco udělat?

To ještě ne. Volby se u nás zatím nevyhrávají na Facebooku, na to jsou ty naše bubliny moc malé. Vzpomeňte si, jak to vypadalo před poslední prezidentskou volbou. Celý Facebook byl zblázněný do Karla s čírem. Na sociálních sítích to vypadalo, že pan Schwarzenberg dostane tak 300 procent. A vidíte, nakonec stejně vyhrál ten druhý pán, co ovládá akorát teletext. Takže buďme realisti.

Ale nějaký dopad sociální sítě přece jen mají. Třeba ten zmíněný Dominik se nejspíš dostal do sněmovny právě díky Facebooku. Ale proti němu já jsem podmírák. Jsem na začátku cesty.

Kam vás ta cesta vede? Ptám se proto, že z vašich příspěvků začal být v určitou dobu jasně patrný zájem ovlivňovat politické dění, případně přímo do něj vstoupit.

U nás když řeknete, že chcete do politiky, tak si vás lidi automaticky zařadí jako psychopata, co chce vytunelovat minimálně místní čističku odpadních vod. Je to stigma. Myslíme si to tak silně, že nám pak do politiky opravdu chodí hlavně psychopati, co tunelují čističky.

Já si říkám, pojďme to změnit. I ta naše bídná politika se začne pomalu zlepšovat, když do ní půjde víc normálních lidí. Takže to klidně přiznám – chtěl bych vstoupit do veřejného života a až se vrátím domů, tak to udělám.

Proč? Co byl prvotní impuls?

Podle mě potřebujete dvě věci – jednak musíte být vnitřně připravený, jednak musíte mít něco, co dokážete lidem nabídnout a čím můžete přispět.

To první ke mě přišlo časem. Víte, je mi 41 let. Už téměř dvacet let se snažím tvrdě pracovat. Prošel jsem si všemi těmi normálními stresy – budu mít kde bydlet, dokážu splácet leasing na auto, budu mít na dudlíky pro děti? Všechno jsme to s mou paní zvládli, i když někdy s odřenýma ušima. Teď najednou vidím, že máme život docela uspořádaný, že jsme sami o sobě šťastní a spokojení. V tu chvíli si logicky řeknete, že teď byste měli pomáhat ke štěstí ostatním. Začali jsme přispívat na spoustu věcí, pomáhat konkrétním lidem, co k nim život nebyl fér – no, a angažovat se v politice je jen další krok.

Druhá věc je ta vize. Víte, já myslím, že Česko může být jednou nejbohatších a nejúspěšnějších zemí ve světě. Určitě v první sedmičce v Evropě. Jsem o tom skálopevně přesvědčen. A strašně mě žere, že tam nejsme, že se zlepšujeme tak pomalu, že svůj potenciál nenaplňujeme. Jestli můžu jakkoli pomoct k tomu, aby se Česká republika dostala do první ligy, tak to udělám.

Co ve vás ten pocit vyvolalo?

Vandrování po světě. Víte, my Češi strašně rádi nadáváme sami na sebe a na všechno české. Ale dost si tím křivdíme. Já jsem žil ve třech zemích, pracoval jsem s lidmi všech kultur a můžu vám říct, že Češi jsou hvězdy. Měl jsem vždy i hodně českých kolegů a těžko bych našel někoho jiného, kdo je tak pracovitý, kreativní, technicky nesmírně zdatný (hlavně v IT), a přitom si umí poradit s problémy. Já prostě vím, že naši lidé na to mají. Dobře znám takzvaný Západ. Můžu vás ubezpečit, že lidé ze Západu nejsou žádní nadlidé. Máme na ně. Můžeme žít i líp než oni. Potřebujeme spravit tři věci, které jsou u nás zanedbané – školství, infrastrukturu a naši zastaralou státní administrativu. A cíleně budovat Česko jako světovou mocnost v oboru, který nám jde mimořádně dobře – to jsou chytré hlavy u počítačů. Pak nás nikdo nezastaví. Za chvíli bude tahle země zase tam, kam patří.

Lze to ilustrovat na nějakém konkrétním příkladu?

Že Češi jsou chytří? Pane, když to řeknu anekdoticky, tak na to mi stačila cesta metrem dneska ráno. Kluk vedle mě si skládal rubikovku, asi pět lidí kolem mě si četlo knížku – takovou scénu uvidíte málokde. Češi jsou velcí čtenáři – není náhoda, že máme nejhustší síť veřejných knihoven na světě. A naše IT dovednosti už začínají být vidět v globálním měřítku. Když jsem přišel do Kataru, viděl jsem, že každý používá české antiviry Avast, moji kolegové básnili o sociálních analýzách od Socialbakers. Já jsem jim říkal, vždyť já je znám, vždyť ty založil jistý Honza Řežáb v Praze… Češi jsou těžké váhy v bitcoinu, české e-shopy teď berou střední a východní Evropu útokem, od Alzy až třeba po Pilulku.cz. Tyhle věci nám prostě jdou. Máme talent na věci, které znamenají budoucnost světa. Připadá mi šílené, že česká politika tohle nijak nereflektuje a nestaví na tom svou vizi.

Proč váš plán vstoupit do politiky ztroskotal?

Nejdřív jsem zkusil rozjet takové hnutíčko na internetu. Zažil jsem úžasnou podporu a potkal spoustu lidí, kteří mě pozitivně nakopli. Ale bylo příliš pozdě před volbami a já jsem ještě nebyl připraven odjet domů a vložit se do toho na sto procent. Bez toho to nejde, na dálkové ovládání to nedáte. Z druhého kontinentu neuřídíte ani dobrou restauraci v Praze, natož stranu. Nebo aspoň já na to nejsem dost dobrý. A tak jsem půl roku před volbami udělal druhou nejlepší věc. Řekl jsem si, sám na to nemám, které z existujících hnutí a stran mi tedy nejvíce vyhovuje? Sešel jsem se spoustou politiků a vyšli mi z toho Piráti. Jejich program se mi tak ze 70 procent líbí, i když nepokrývá vše, co bych chtěl, a jejich tým a duch na mě udělal dojem. Tak jsem Piráty podpořil, když to ještě nebylo cool, a dokonce jsem jim i přispěl na nějakou konferenci, když to potřebovali. Tehdy ještě neměli peníze. Se svou volbou jsem spokojen, postupují velmi konzistentně. Kdo ví, třeba je moje cesta v tom, že se k nim jednou přidám. Pokud tedy oni budou chtít. To je celý můj politický příběh, nestydím se za to. Něco jsem se přitom naučil.

Řekl jste, že ještě zůstáváte v Kataru. Co konkrétně máte na starost?

Jako téměř celý svůj život dělám reklamu a marketing. Mám svou práci moc rád. Pracuji pro velkého telekomunikačního operátora (Ooredoo, pozn. aut.), který působí asi v deseti zemích. Jsem tam přes pět let, a měl bych to zaklepat na dřevo, na trhu nám to funguje a jsme úspěšní. Je to exotický trh a kultura úplně jiná než v Česku. Zpočátku jsem si ani nevěřil, že v takových podmínkách dokážu dělat marketing. A vidíte, teď už reklamní angličtinu beru skoro jako svůj rodný jazyk a o všech těch kulturách něco vím. Jsem na to docela hrdý.

Nějaké kulturní střety jste tam zažil?

No samozřejmě, je to úplně jiný svět. Je to muslimská země a to musíte respektovat. V reklamě nemůžete ukázat ani ženu s odhalenými vlasy – z těch krasavic, které na nás útočí v Česku, by je trefil šlak. Ani hudba moc neletí. Takže z toho rejstříku, ve kterém jsem zvyklý hrát, přijdete třeba o polovinu kláves. Ale získáte zase jiné. Zpočátku mi to přišlo hrozně těžké, pak jsem tomu začal přicházet na kloub a teď už mě to vyloženě baví. Už si dávám pozor i na nepsaná pravidla.

Lze znovu zmínit nějaký konkrétní příklad?

Jednou jsme třeba měli točit reklamu v Libanonu. Tam se natáčí, protože jsou tam zasněžené hory, moře i zelená příroda na jednom místě a je to snadno dostupné. Z naší strany tu kampaň vedla jedna místní kolegyně, výborná profesionálka. A ta za mnou přišla, že by moc ráda na to natáčení taky jela. Já jí říkám, samozřejmě musíš jet, vždyť ty jsi tam užitečnější než já. Ona byla moc ráda a druhý den přinesla dopis v arabštině a já že ho musím podepsat. Tehdy jsem ještě moc nerozuměl, a tak jsem se ptal, co podepisuji. Ona že dopis pro bratra, aby ho uvolnili z práce a on mohl jet s ní jako gardedáma. Ovšem i bratr musel vzít svou manželku a děti, takže nakonec jsem jel já a pak mikrobus plný lidí, kteří na tu moji kolegyni dávali pozor, abych ji snad nějak nezkazil. Podotýkám, že jí bylo 31 let a bylo to poprvé, co se takhle služebně dostala do ciziny – hodně to pro ni znamenalo. Je to jiný svět. Zkuste si tohle navrhnout českým ženám – dají vám facku.

Nebo něco méně zjevného. Velká bota z mojí strany. Jednou jsme dělali nějakou interní akci, námětem konference byl růst, a tak jsme dali zaměstnancům tematické dárky – semínka rostlin, konvičku, lopatku na zahrádku. Tehdy si mě zavolal samotný generální ředitel a umyl mi hlavu, že jsem tou lopatkou nejen znevážil konferenci, ale navíc taky urazil všechny slušné lidi. Vůbec jsem nevěděl, o co jde a proč je obyčejná lopatička takovým zločinem. Až potom mi někdo vysvětlil, že dřív lidi žili ve stanech. A když se jim chtělo na záchod, tak se šlo za dunu – s lopatičkou. Takže věnovat někomu lopatičku je asi tak trapné jako darovat někomu u nás toaletní papír. A takových drobností jsem poznal stovky. Naučí vás to určitému respektu k jiným kulturám.

Zavadil jste o hodně diskutovanou věc, což je strach z migrační vlny a z toho, že nově příchozí požadují dodržování svých kulturních odlišností i v evropských zemích, kde přitom platí jiná pravidla. Poznal jste lidi v muslimské zemi zblízka – jsou oni ochotni podřídit se kultuře země, do které přicházejí?

Podívejte, uprchlíci, to je velké téma. Můj názor je takový. Když někdo opravdu trpí a utíká před válkou, tak mu samozřejmě musíme pomoci. Jsme přece lidi, ne? Copak vy byste dokázal nechat malé děti ležet ve sněhu a v blátě? Já ne. I podle soucitu se pozná velikost společnosti, a já bych rád, aby naše země měla velké srdce.

Na druhou stranu, když si do domu pozvu hosty, tak očekávám, že se budou chovat podle pravidel hostitele. Já když jsem na návštěvě, tak taky nesmrkám do fíkusu. Takže když někdo chce do domu zvaného Evropa, tak si musíme zajistit, že bude dodržovat evropské hodnoty.

Ale které to jsou? 

Já jsem liberál a věřím na svobodu. Do náboženství lidem nekecám a nechci tady šermovat nějakými našimi křesťanskými kořeny. Jednak to v Česku opravdu není moc relevantní, jednak vůbec není fér třídit lidi podle náboženství. Podle mé zkušenosti jsou fajn lidi mezi ateisty, křesťany, muslimy i třeba pastafariány.

Já evropské hodnoty vidím jinak. To, co je na Evropě opravdu skvělé, to je svoboda. To je ten největší výdobytek, který nám závidí celý svět. Svoboda slova, svoboda vyznání, rovnost před zákonem, svoboda vědeckého bádání a velké ano technickému pokroku. Když souhlasíš, že všichni můžeme svobodně a bez trestu vyjadřovat názory, když mi podepíšeš, že muži a ženy jsou si naprosto rovni a nesmějí být nijak omezováni, když uznáš, že náboženství nemá co lézt do veřejného života, tak jsi můj člověk a v Evropě jsi vítán. Pokud ti tyhle hodnoty nevyhovují, OK, dáme ti najíst a něco na cestu, protože jsme soucitní, ale jdi si hledat jiný domov, který ti bude vyhovovat víc. Evropa pro tebe není.

A máte pocit, že hodnoty Západu dodržuje sám Západ?

Bohužel ne vždycky. Západ byl nejdřív v imigrační politice příliš měkký a neprozíravý. Nechal na svém území vyrůst ghetta lidí, kteří hodnoty Západu nepřijali – neměli proč – a podněcováni určitými vykuky se proti nim dokonce otevřeně staví. To pak vede Západ k opačné reakci – objevují se takoví Okamurové a spol., kteří hodnoty Západu porušují zase ze své strany. Nemají soucit, hlásají nenávist, diskriminují a používají kolektivní vinu. To je vždy špatně, vždy. Kdo hlásá nenávist a kdo soudí děti za chyby strýčků, ten nakonec vždy způsobí utrpení cizím i vlastním.

Kudy z toho ven?

Mně se líbí, jak tyhle věci dělá třeba právě ten Katar. Katar cizince vítá – taky jich má skoro 90 procent, nejvíce na světě. Ale inteligentně a logicky si hájí vlastní kulturu. Dám vám příklad. Emír třeba věnoval pozemek a pro nás křesťany nechal vystavět velký kostel. To byl od něj opravdu dobrý skutek a významné gesto. Kostel je denně narvaný, slouží se tam až šest bohoslužeb denně, protože je tu velká filipínská a indická křesťanská komunita. Ale třeba i naše dcera v něm absolvovala kompletní nedělní školu katechismu a první přijímání. My jsme za to vděční. Na druhou stranu ten kostel nesmí mít zvenčí zvony a kříže, aby nedělal reklamu, a vůbec nějaké získávání nových dušiček nepřipadá do úvahy. Tohle chápu – vyjdete vstříc hostům na svém území, ale zároveň nepřijdete o vlastní kulturní identitu. Funguje to pro mě a tleskám. V Evropě bych samozřejmě byl pro větší míru svobody – je mi úplně jedno, co si namalujete na svůj dům setkání – ale na těch hodnotách, co jsme zmínili výše, bych trval.

Víte, mezi námi, Česko bude cizince potřebovat. Já bych je klidně bral, ale bral bych je na základě bodového systému. Jako v Austrálii. Máš dobré vzdělání? Jsi IT expert nebo ovládáš řemeslo, které u nás potřebujeme? Je u tebe vysoká pravděpodobnost ovládnutí jazyka a integrace? Bereme tě všema deseti. Tohle bych samozřejmě uplatňoval na ekonomické migranty,

Zmínil jste dceru a o svých dětech často píšete i na sociálních sítích. Co myslíte, budou žít spíš tady nebo venku ve světě?

Vychováváme je jako Čechy, aby znali naši kulturu a historii a byli na ni hrdí. Ale samozřejmě zároveň na ně působí škola, kde mají kamarády 60 národností. Jsou to světoobčané, vidí svět jako otevřené místo, můžou se vydat kamkoli. Když mluví anglicky, mluví krásnou angličtinou rodilých mluvčí bez přízvuku. Mnohem lépe než já. Za to jsem rád, tohle jsem jim chtěl dát. Byl to jeden z hlavních důvodů, proč jsme chtěli na chvíli do ciziny. Otevřít dětem svět.

Překážel vám váš přízvuk někdy v uplatnění?

Práci v Kataru mi kdysi nabídl nějaký britský headhunter. Postupoval jsem od pohovoru k pohovoru, měl jsem z toho výborné pocity. Říkal jsem si, že se mi lidé z té firmy zamlouvají a že snad i jim se líbí, co říkám. No a ten headhunter mě někdy po třetím kole taky chtěl pochválit. Řekl mi do telefonu: je to dobré, děláte na ně dobrý dojem, ani jsem to nečekal, když máte tak těžký slovanský přízvuk". Takhle jeho „pochvala“ mě docela ťala. Vím, že mi ten člověk na další pohovor trošku podlomil sebevědomí. Naštěstí jsem tu práci stejně dostal, ale dodneška to v sobě mám zapíchnuté jako osten. Není důležité jen to, co říkáte, ale i jak to podáváte. Třeba zrovna pro Brity tohle hraje velkou roli. Teď už plavu v angličtině jako ryba ve vodě a psané titulky opravuji i rodilým mluvčím. Ale jsem rád, že moje děti už nikdo kvůli přízvuku škatulkovat nebude. Uměj to ve světě, ale zároveň jsou Češi a jsou na to hrdí. Je důležité být hrdý.

Proč?

Víte, my jsme v Kataru taková sbírka národností. Už jsem to říkal, že jen ve škole mají děti spolužáky asi ze 60 zemí. A čím víc o nich víte, tím víc si uvědomujete, jakou my máme kliku, že jsme z Česka. Spousta našich známých se za žádnou cenu nechce vrátit domů. Protože je tam hlad nebo se tam střílí nebo je tam taková korupce, že v té zemi prostě nemají budoucnost. To my máme krásnou zemi, do které se jednou vrátíme a můžeme v ní důstojně žít. Narodit se v Česku znamená vyhrát v životní loterii.

Ale když zmiňujete školu, má třeba české vzdělání tu hodnotu, aby v cizích zemích bylo respektované?

České školství, to je oříšek. Já být premiérem, tak bych největší podíl energie a klidně 30 procent času věnoval právě školství. S jasným cílem – mít nejlepší školství v Evropě. Protože nic nerozhoduje o našem budoucím bohatství jako školy. Pokud teď začneme cíleně budovat nejmodernější a nejlepší školství v Evropě, budeme za 20 let špičkovou zemí.

Co je na českém školství špatně?

Znalosti hustíme do dětí dobře. Proti tomu nic neříkám. Ale způsob, jakým to děláme, je kasárenský a zastaralý. Učitelé se fakt snaží, ale dusí je byrokracie. Ředitelé nemají pravomoci. Státní maturity a jejich ustavičné změny a nekvalitní práce úředníků z Cermatu, to je zlo.

Nechci být příliš kritický, ale řeknu vám pravdu. Moje dcera Timi chodila v Česku dva roky na základku, do dobré benešovské školy, kterou nechci nijak pomlouvat. Moje žena tam i učila a viděla, jak se učitelé snaží. Pak jsme se odstěhovali do Kataru. Myslel jsem, že děti první měsíce probrečí, protože anglicky neuměly ani pípnout a nerozuměly, ani když jim učitel řekl „sedněte si“. No, a světe div se – žádné brečení se nekonalo. Po dvou měsících, někdy v listopadu, mi dcera řekla, že už nikdy nechce v Česku do školy. Že už chce chodit jen do téhle školy v Kataru. To mě dost zasáhlo. Mimochodem, stejnou transformací prošla i moje paní, která v této mezinárodní škole začala taky učit a už je tam čtyři roky. Říká, že ty metody jsou přesně to, o čem ona vždycky snila. A že ať se nezlobím, ale až se vrátíme do Česka, že ona už na státní školu taky nemůže.

Jak to?

Důvodů je spousta. Učitelé – minimálně na té naší škole – jsou velmi dobře placeni a mají respekt. Jsou to často mladí Britové nebo Australané, muži stejně často jako ženy, a děti je mají rády. Mají k ruce asistenty, takže mají čas na kreativní náplň hodin. Hodnocení nesráží dětem sebevědomí – účelem známek není vás ocejchovat jako trojkaře či čtyřkaře, který si s sebou nese do života, že je loser. Děti se obvykle svoje hodnocení ani nedozvědí. Hodnocení si dělá učitel jen sám pro sebe, a to výhradně s tím účelem, jak má přizpůsobit další výuku. Například děti napíšou diktát, učitel vidí, že dělají chyby v čárkách, tak příští týden budou probírat interpunkci. Říkají tomu formative assessment – na rozdíl od českého hodnocení, které přichází většinou až po látce a znamená ortel.

Navíc se děti lépe učí svou práci prezentovat. Dcera od třetí třídy dělá powerpointové prezentace a musí své domácí úkoly obhájit v tvrdé debatě. Mluvit na veřejnosti a stavět argumentaci je pro ni normální.

Znám proti tomu jednu námitku od českého učitele, že děti sice milují diskuse, ale o tom, kolik je pět a dvanáct, se nedá diskutovat. Pokud nebudou mít své diskuse podložené znalostmi, jež získají do určité míry drilem, tak z nich vyrostou sice dobře diskutující, nicméně ignoranti.

V praxi potřebujete to i to. Tvrdé znalosti i ty prezentační dovednosti. Naši čeští žáci se perfektně vyznají ve skladbě lišejníků. To je fajn, tyto znalosti bych ponechal – alespoň tedy z 80 až 90 procent. Místo těch chybějících 20 procent bych vyučoval kritické myšlení (aby lidi nevěřili každé blbině ze lživých serverů), praktické životní finance (aby lidi neupadali tak snadno do exekucí) a schopnost prezentace (protože často vidím technicky velmi zdatné Čechy, kteří svou kvalitu nedokážou prodat).

Na čem teď v Kataru pracujete?

Začínáme zavádět sítě 5G. Musím říct, že právě v telekomunikacích je Katar hodně napřed, a když se teď vracím na svátky domů, tak vidím, že čeští operátoři mají co dohánět. Ve všem. V pokrytí, v cenách. Což říkám jako člověk, který pro ně pracoval. Mě to mrzí, protože v letech, kdy jsem do tohoho odvětví vstoupil – pro Oskara jsem začal dělat někdy v roce 2001 – byli čeští operátoři vývojově na špici Evropy. Pak to začínalo usínat a já si raději hledal práci v cizině.

Máte pocit, že se Češi příliš snadno spokojí s tím, co je?

Ano, to je náš obecný problém. Vysoké ceny tu zůstávají roky, zatímco jiné národy už si vymohly jejich snížení. Stejně je to se špatnou kvalitou potravin, s nízkými platy. Neumíme se ozvat a dupnout si. U nás hrozí, že HDP pomalu dotlačíme nad evropský průměr, ale platy budeme mít pořád třetinové. Dáváme našim firmám i zahraničním investorům velmi pohodlný polštář. Není potom divu, že české pobočky koncernů či třeba bank patří k nejziskovějším v Evropě. To pak přispívá k určité frustraci a špatné náladě, kterou doma cítím. Všichni se tváří, jako kdyby jim uletěly včely. Částečně je to objektivní nedostatek blahobytu, částečně je to naše pošmourné počasí, částečně je to naše národní hobby – remcání.

Je to jen české specifikum? Nejde o určitý fenomén bývalého socialistického bloku?

Máte recht, že v tom jede celý socialistický blok. Ale my budeme ve stěžování mistři světa. Třeba moje paní je Maďarka. To jsou taky skeptici k pohledání. Ale přece je tam rozdíl. Víte, Maďarsko je objektivně o dost chudší než Česko. Zvlášť východomaďarský venkov, který velmi dobře znám. Ti lidé mají o třetinu nižší platy než u nás, přitom velmi podobné ceny. Ale máte je slyšet. Na Maďarsko jsou tak hrdí, Maďarsko je úžasné, Maďaři vymysleli všechno na světě. Maďarská prezentace je lepší než maďarská realita. U nás je to naopak. Máme se objektivně dost dobře, ale držkujeme. Naše realita je lepší než naše sebeprezentace.

A co je lepší? Lhát si do kapsy, nebo si třeba cynicky přiznat pravdu?

Tuhle otázku jsem už také několikrát položil. Nakonec jsem taky Čech. A jsem docela rád, že si nelžeme do kapsy a že jsme schopni si mezi sebou přiznat holou pravdu. Ale my jdeme až do mínusu. My ten cynismus a negativismus a sebemrskačství přeháníme. Třeba mnozí Katařané se teď zajímají o cesty do Prahy, protože Qatar Airways zavedly přímý let. Někteří moji čeští známí říkají, nejezděte tam, je tam zima, v Praze vás všichni okradou, u nás je to hrůza. Já říkám – jeďte do Prahy, je to nejkrásnější hlavní město v Evropě, ta architektura vás ohromí, samozřejmě si přitom dávejte pozor na taxikáře a veksláky jako v tolika zemích na světě. Cítíte ten rozdíl?

Aby bylo jasno, mně nevadí pravdivé stížnosti jako takové. Zrovna v mé reklamní práci je český cynismus skvělý. Mně vadí, když se v té negativitě utápíme, ale přitom od těch stížností ani nepřekročíme k činům, jak jsme o tom mluvili u těch cen či platů. Já mám rád akci. Když ti něco nesedí, jdi to spravit.

V čem je přednost českého cynismu?

Umíme si dělat srandu sami ze sebe. Neznám jiný národ, který by to takhle zvládal. To je třeba v reklamě požehnání. Jednou jsem měl na návštěvě v Praze skupinku Katařanů. A nekecám, jejich největším zážitkem byla plastika dvou nahých mužů, kteří čůrají na siluetu České republiky (jde o plastiku sochaře Davida Černého Čůrající postavy ve dvoře Hergetovy cihelny v Praze, pozn. aut.). Vlastně doslova „chčijou na Česko“. Už jenom to, že jde o sochu čůrajících mužů, to je věc, kterou v Kataru hned tak neuvidíte. Ale když jsem navíc Katařanům vysvětlil, že ten rybník, do kterého močí, je naše mapa, tak nemohli pět minut mluvit. A ještě po týdnech to zůstává první věcí, kterou při vyprávění o Praze dávají k dobrému. Protože za tohle byste šli v půlce zemí na světě do vězení. V Česku ne. Proto tak miluju svobodu. A proto chci, aby to tak zůstalo. Jenže už i u nás začíná vypadat, že si z některých věcí nemůžete dělat legraci. To je špatné.

V Kataru chcete být ještě rok, máte představu, co budete dělat po návratu?

Můj sen bylo vždycky založit tu nejlepší reklamní a obsahovou agenturu v Česku. Léta jsem se to učil, teď už snad na to začínám být zralý. Vím přesně, co chtějí klienti jako já a co jim normální agentury nedokážou dát. To je můj velký sen. Když se to povede, jsem si jist, že mě to bude naplňovat ještě víc než práce v Kataru. A pokud to uživí mě i rodinu, tak bych se snad vedle toho mohl věnovat i veřejné práci a být tak nezávislý, jak jen člověk může být. To je můj sen i plán.

Agentura má být česká, nebo máte širší ambice?

Znám výhody mezinárodního přístupu. Můžete si vzít levné grafiky ze Srí Lanky, kteří vám ten obrázek či animaci vyfiknou za desetinu ceny. Ale mezi námi, věci za desetinu ceny podle toho taky vypadají. Já bych chtěl začít doma, po česku. Ve vlastní kultuře stejně odvedete nejlepší práci. Jsem hrdý na to, co dělám v angličtině, ale když přejdu do češtiny, stejně se cítím, jako kdybych si sundal rukavice. Najednou je všechno o řád jemnější a přesnější. Proto chci začít v Praze, s těmi nejlepšími lidmi. A časem můžeme růst a přikupovat partnery, ano. Ale vyrůst chceme z domácích kořenů.

Rozmlouval Jaroslav Krupka, Dotyk

Martin Jaroš

Dlouhodobě působí v oblasti marketingu a reklamy. Svou kariéru zahájil v Hospodářských novinách, kde pracoval tři roky jako redaktor rubriky Podniky a trhy a současně provozoval blog Vosa na jazyku. V roce 2001 nastoupil do oddělení public relations mobilního operátora Oskar a poměrně brzy dostal na starost firemní časopis Čilichili, jemuž v následujících letech šéfoval. V roce 2006 se stal šéfem reklamního oddělení ve firmě Vodafone. V témže roce se podepsal pod jednu z nejznámějších českých vánočních kampaní "My jsme řekli ne", která se zapsala do české reklamní historie také pod názvem "Falešní sobi". Později Martin Jaroš přestoupil do čela marketingu mobilního operátora T-Mobile, kde pod jeho vedením vznikla například vánoční kampaň s Chuckem Norrisem nebo dlouhodobý reklamní koncept s dvojicí Vojta Kotek a Lukáš Pavlásek. Ve službách mobilních operátorů dále působil v Turecku a v Maďarsku. V současnosti už několik let pracuje v Kataru pro mobilního operátora Ooredoo. Mluví sedmi jazyky. 

Info.cz - Před pár lety o něm nikdo nemluvil, dnes jej do politické diskuse vnášejí samy strany, které se dostaly do parlamentu. „Nejde o čistě hypotetickou záležitost, kterou by bylo velmi nebezpečné nevnímat nebo o ní vůbec nediskutovat,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ politolog z brněnské Masarykovy univerzity Zdeněk Sychra. Půjde Česko ve stopách Spojeného království, které už s EU vyjednává o podmínkách svého vystoupení? Jak moc je takový scénář reálný? Jaké můžou být další dopady brexitu na českou politiku vůči EU? A co v tomto ohledu čekat od nové vlády Andreje Babiše? I o tom se v rozhovoru mluvilo. 

Během druhé světové války se otec a strýc Jiřího Drahoše zapojili do spolupráce s partyzány na Vysočině. Gestapo Drahošova otce zatklo a naštěstí pro něj výslech skončil jen zmrzačením několika prstů. Hůře však dopadl strýc Josef. V říjnu roku 1944 přechovával ve škole legendárního odbojáře generála Josefa Svatoně. Po vyzrazení byl strýc zatčen gestapem a později uvězněn v koncentračním táboře v Terezíně. Dočkal se osvobození, ale v lounské nemocnici 20. května 1945 zemřel na otravu tyfem.

Málokdo ví, že předkové Jiřího Drahoše, současného kandidáta na prezidenta ČR, byli pevní a odhodlaní muži bojující za svobodu českého národa. Jeho otec Jiří se za druhé světové války účastnil protifašistického odboje. Patřil mezi nejužší přátele a spolupracovníky poštovního úředníka Jana Hartmanna, zapojeného do odboje. V sobotu 18. listopadu 1944 bylo těchto několik lidí zatčeno protektorátními četníky a převezeno na místní četnickou stanici. Stalo se tak na rozkaz služebny gestapa v Pardubicích. Na stanici pak probíhaly tvrdé výslechy, například lámání prstů ve svěráku, a stačilo málo, aby Jiří Drahoš starší prozradil něco nepatřičného, a koncentrační tábor by jej i jeho blízké jistě neminul.

Jiří Drahoš mladší se k této události vyjádřil na Facebooku následovně:
“Můj otec Jiří, povoláním učitel, pocházel z Proseče u Skutče. Během druhé světové války spolupracoval s partyzány na Vysočině. Jeho výslech na gestapu skončil naštěstí ‚jen‘ zmrzačením několika prstů.” 

[[img:chrn_fullwidth:15213:Proseč u Skutče v době války. Foto: internet]]

Strýc Josef Drahoš se stejně jako jeho bratr věnoval kantorskému povolání a byl řídícím učitelem v nedalekém Perálci. Za protektorátu se zapojil do odbojového hnutí hasičské župy Vysoké Mýto a v říjnu 1944 přechovával ve škole odbojáře generála Josefa Svatoně. Na konci října se smyčka stahuje a gestapo zasahuje proti ilegálním organizacím hasičů, které byly součástí legálního svazu. 27. října 1944 zatýká odborného učitele Václava Hegera, člena Svatoňovy odbojové skupiny R3, který velel hasičskému odboji. Gestapo jej odváží do Pardubic, kde, podroben krutému výslechu, Heger vypovídá. Vše je vyzrazeno a gestapo začíná pronásledovat členy skupiny. 1. listopadu 1944 jsou velitelé skupiny, generál Josef Svatoň a kapitán Eduard Soška, na Pasekách u Proseče obklíčeni gestapem a po nerovném boji umírají hrdinskou smrtí. Ještě téhož dne je Josef Drahoš v perálecké škole před zraky svých žáků zatčen gestapem.

„Po příchodu gestapa přímo do vyučování, paradoxně na právě probíhající hodinu němčiny, byly všechny děti nevybíravě a pod hlavněmi samopalů vyhnány ze školy. Vyděšené se potom ukrývaly na několika místech po Perálci, na zahradách, na hřbitovech a v křoví,“ řekla pamětnice a současná starostka Perálce Milada Drahošová. Jiří Drahoš starší v době dopadení podplukovníka Svatoně a kapitána Sošky a po zatčení svého bratra převedl rodinu dalšího ohroženého odbojáře do bezpečí na Vysočinu.
Po výsleších byl Josef Drahoš uvězněn v koncentračním táboře Terezín, kde se sice dočkal osvobození, ale na následky otravy tyfem 20. května 1945 v lounské nemocnici zemřel.

[[img:chrn_fullwidth:15212:Jiří Drahoš se svými rodiči a mladším bratrem]]

Jméno rodiny Drahošovy figuruje ve všech čtyřech publikacích, které město Proseč vydalo na téma odboje za druhé světové války. „Za okupace se podílela na druhém odboji, a významně tak pomohla řadě občanů, a to nejen z Proseče, ale i z okolí,” sdělil iDnes prosečský starosta Jan Macháček.

[[img:chrn_fullwidth:15214:Pamětní deska v Perálci.]]

Komunistický stát se však rodině Jiřího Drahoše za zásluhy v odboji zrovna neodvděčil. Otci obou hrdinů Josefu Drahošovi staršímu, který jako dýmkař proslul výrobou špiček ze slonové kosti, byla při pronásledování živnostníků v 50. letech během domovní prohlídky podstrčena zbraň a na základě toho byl odsouzen k trestu odnětí svobody na dva roky, které si odseděl ve slovenské Ilavě.

Václav Pokorný, Extrastory

„Aktivní opatření“ ušité jako v Kremlu

Aktuálně.cz - I kdyby Jiří Drahoš nevyhrál (a on má šanci vyhrát), tak tento moment první volby stál za to.