Lipavského abstraktní krajiny vycházejí z obyčejných míst, která v něm vyvolala silný dojem. Nejde o popis reality, ale o zachycení jejího otisku. Obraz pro něj není nutné „dokončit“, ale dovést k vlastnímu maximu – k momentu, kdy už není kam dál.

Výstava tak propojuje současnou tvorbu s odkazem Grubrové-Goepfertové, jejíž hlas byl dlouho opomíjen. Oba umělci spojuje odvaha riskovat a přesvědčení, že umění má smysl jen tehdy, když je pravdivé.