Jako hošíci před Muzeem barokních soch přísahá socha svatého Vincence Ferrerského, kterou si objednal Ferdinand Adam baron Kustoš ze Zubřího a z Lipky, nad rozkopaným chodníkem. Stejně úsměvně by působil i pokus o svalení viny na barokní sochy, kterým momentálně hrozí, že budou obžalované z toho, že muzeum nenavštěvuje tolik lidí, kolik by mělo. A o kus dál, navzdory přesvědčení některých, ze dveří Muzea barokních soch právě vychází žák základní školy a pozoruje skupinku dětí šťastných a švitořivých, jako jiřičky na letní obloze, co se před muzeem srocují v dobré náladě a pedagogický dohled v akci k tomu. Sochy jsou němé. Milovníci umění, spojte se a ukažte, v čem je háček. Překonejte svůj ostych a vstupte do muzea i přes to, že vás k tomu za celých deset let jeho existence nevybízí a nikdy ani nevybízela žádná uvítací cedule. Pokud to totiž nevíte, mají otevřeno. Je to sice poněkud zvláštní postup, ale pak se třeba konečně v Chrudimi přijde na to, že se šetří na nesprávných místech a je potřeba především muzeum propagovat. Dobrá propagace přitáhne návštěvníky, to ví každé prosperující muzeum.