Četné dotazy čtenářů „Chrudimské trilogie“ na to, co bude dál, mne nutí prozradit svůj nový záměr s vědomím, že slibované dílo občas nemusí splnit očekávání. Zatím snad postačí alespoň malá ukázka toho, co se chystá. Hlavním „hrdinou“ další knížky by měla být ona krásná modravá stuha, která zdobí Chrudim při pohledu ze severní strany.   

Železné hory jsou známou rekreační oblastí, jejíž přírodní krásy a tvary modeluje „stříbrná“ řeka Chrudimka s několika přehradami, hrady a dalšími zajímavostmi.

Nejsou to pravé hory, spíš jen vrchovina. Byly však přitažlivou oblastí pro malíře-krajináře, studnicí poznání pro geology, přírodovědce a ochranáře, jsou rájem chatařů, rybářů, jachtařů...Vyšlo o nich už dost publikací, které zachycují jejich krásu. Avšak -  tyto malé hory jsou také bydlištěm domácích obyvatel, rodištěm některých  významných osobností, v jejichž dílech najdeme stopy prostředí, odkud pocházejí.

Zpěv ptactva, šumění lesů, bzukot včel a jiných zvuků dávají tušit, že je tu ještě něco, co vytváří duši tohoto kouzelného kraje, který přirostl k srdci mnohým z nás. O tom by měla být nová knížka provázená ilustracemi Aleny Šinkové.

Malá ukázka z 1. kapitoly:

 V zajetí Železných hor

Pronikavé zaskřípění brzd, prudký smyk vozidla, zaklení řidiče. To znají asi všichni, kteří se se svými auty pohybují po rušných ulicích ve větších městech v době dopravní špičky. Uvedené zaskřípění fabie však bylo něco mimořádného, protože se odehrálo na opuštěné  venkovské silnici v podmračeném zimním podvečeru.  Zima, sníh a prudký vítr zřejmě odrazovaly většinu obyvatel Železných hor od cestování. Vyjížděl jen ten, kdo neodkladně musel, nebo kdo podcenil rozmary počasí. Ostatně, jaké rozmary, vždyť uvedené povětrnostní jevy patřily k ročnímu období a k době, již nazýváme adventním časem.    

Vozidlo, které bylo nuceno náhle zastavit a v důsledku smyku stanulo napříč silnicí, byl osobní vůz, jehož řidič pohotově reagoval na překážku, která se mu postavila do cesty. „Tak to teda...“ procedil skrz zuby a pokusil se vystoupit z vozidla. Jeho slova nedávající příliš smysl patřila k nečekané situaci, jinak nikomu, protože žádný  spolujezdec uvnitř neseděl. Řidiči se bez potíží podařilo vystoupit z auta a obhlížel situaci. Jemu ani vozidlu se nic nestalo, světla svítila, motor běžel. Takže vlastně o tolik nešlo. Jen na silnici byla nečekaná překážka. Padlý smrk ležící napříč silnicí jako oběť větrnému počasí, které ovládalo už od poledne celé Železné hory. K večeru vítr ještě zesílil, takže nebylo divu, že zasáhl okraj lesa při silnici k Hrbokovu.   

Ilustrace: Alena Šinková

Řidič si stáhl pečlivě lyžařskou čepici přes uši, když se do něj vítr opřel celou svou silou a přemýšlel, co dál. Nic lepšího mě nemohlo potkat, dalo by se vyčíst z ironické myšlenky, která se navenek projevila unaveným povzdechem. Měl zřejmě naspěch, ale díky tomu, že silnici pokrýval čerstvý mokrý sníh, snažil se dodržet patřičnou rychlost.

Docela hezká kombinace, uvažoval. Prudký vítr, mokrý sníh, špatná viditelnost. Obhlížel překážku. Větve vyvráceného smrku čněly do výše a zakrývaly výhled jako živá lesní opona. Kmen byl dost silný a vytvářel pro dopravu důkladnou překážku, která byla bez cizí pomoci nepřekonatelná.

Snad někdo pojede, uvažoval řidič, ale není jisté, zda by ve dvou lesního velikána odvalili z cesty. Světla vozidla nechal rozsvícená, aby byl jeho vůz viditelný. Byla tu také možnost obrátit se a vydat jinou cestou. Snažil se vozidlo vymanévrovat a obrátit jej na zpáteční cestu.

Jenže nastala další potíž. Kola klouzala po čerstvém sněhu a bylo nebezpečí, že vozidlo na úzké sinici skončí v příkopu. Což by byla nejhorší varianta, jak se odsud dostat. Zkusí nejprve vzít na pomoc mobil a oznámit překážku na silnici. Koho volat? Asi hasiče a policii.

Vstoupil do vozu, kde bylo dosud díky klimatizaci prostředí daleko příjemnější než venku. Vytočil patřičná čísla, ale brzy zjistil, že v tomto místě není signál. Nedalo se zavolat nikam, ani jeho přátelům. Vystoupil z vozu, ale ani tady nebyl s mobilem úspěšný. Ostrý vítr mu bránil vzdálit se více od vozidla. Vrátil se a uvažoval. Nezbývalo než čekat, že se někdo na silnici objeví.

Uvězněn v Železných horách, dralo se mu do mysli. V místech, která tolik miloval, kde strávil svá mladá léta, kde prožil mnoho nezapomenutelných příběhů. V místech, kde potkal svou první lásku, kde v létě užíval u vody zářivé paprsky letního sluníčka, kde zimu trávil na lyžích, kde hledal přírodní krásy i sám sebe.

Tyhle hory nedosahovaly závratných výšek, podle geomorfologů to byla jen vrchovina, jejíž výškové rozdíly se však horskému terénu přibližovaly. Jemu však přirostly k srdci natolik, že ho teď pohltily do své náruče. Seděl a čekal.

Po chvíli se mu v hlavě začaly vynořovat myšlenky a vzpomínky na události, které uvízly v jeho paměti. Prožíval tady krásné časy i s hudební skupinou, s níž objížděl zámky, kostely i hospody s písničkami z Chrudimska a Železných hor. Je to možné, že od té doby už uplynulo dvacet let? Hudební skupina se po čase rozešla, ale on se stal za ta léta sbormistrem pěveckého sboru, který teď čekal na jeho – teď už opožděný – příjezd, aby přiblížili obecenstvu advent – čas písní, radosti a očekávání nejhezčích svátků v roce. Proč se vůbec vydal sám v takový čas a nevyrazil na koncert v nasavrckém zámku o něco dříve? Snad to ještě stihne včas, doufal v duchu. Zatím nezbývá než přitopit si v autě a čekat.