Chrudim - Zkuste sami někomu sdělit, že jste byli na Kaiserovi s Lábusem, většinou už se vás dotyčný nezeptá na to, co vlastně hráli. Zřejmě se usměje, protože je přesvědčen, že šlo o svérázné komické scénky. Pod stejným dojmem dvojice známých komiků zaplnila v úterý i chrudimské divadlo.

Skutečně ale nešlo o žádnou improvizovanou estrádu. Z osobité tvorby pánů Satinského a Lasici si vybral režisér Vladimír Strnisko dílo Don Qiujote a nastudoval ho s herci divadla Kalich.

Klasická myšlenka Cervantesova by se dala v tomto zpracování napsat jednou větou. Boj šlechetného rytíře se svými vidinami a hledání cesty zpět do reality za pomoci svého sluhy.

Jeviště aranžované divadelní veteší, staré křeslo, kolo, hadry, dávalo náznak tomu, že ani protagonisté nepřijdou v luxusu. Divák nemá zpočátku možnost rozeznat pána od sluhy. Oba dva vypadají jak ztracené existence. Otrhané staré šaty, převázané provázkem, kapsy prázdné, i boty mají něco za sebou.

Po chvíli se vyjasní, šlechetný rytíř Jiří Lábus ve společnosti Sancho Panzy, tedy Oldřicha Kaisera, rozehrávají své role. Don Quijote rád poslouchá čtená slova z moudré knihy a vyžívá se při poslechu historek o hrdinských činech slavných rytířů, které mu sluha musí neustále opakovat.

Scénář zde dává prostor pro Kaiserovo umění vypravovat tělem a sobě vlastní mimikou. Diváci scénku vítají s velkým ohlasem.

Z děje není jasné, zda hrdinové putují, jelikož scéna zůstává stejná. Domnívat se můžeme, že zůstávají pod mostem, jak řekli na začátku, a přehrávají si útržky svých zážitků. Chvílemi úmyslně herci vypadávají z role, přecházejí do tykání a domlouvají se o tom, co vlastně chtěli zahrát.

V představení zaznívají písně v doprovodu kytary pana Kaisera, jsou však nezáživné a nedodávají textu většího smyslu. Jedině ve chvíli, kdy v několika posledních tónech najednou zazní "U stánků na levnou krásu…..“, se divák baví.

Vtipné narážky, dvojsmyslné i smyslné průpovídky provázejí celé představení a silně kontrastují s poetickými monology Dona Quijota. V těchto epizodách Jiří Lábus úročí své herecké schopnosti, dokáže strhnout pozornost modulací hlasu a procítěným projevem.

Toto divadelní zpracování klasického literárního díla reaguje na obyčejné životní situace, ať historické či dnešní, a dotváří je až do absurdních dialogů. Kdy i samy postavy pátrají po smyslu toho, co právě řekly.  

Dá se rozpoznat záměr slovenských autorů, vytvořit prostor pro kritiku společnosti, ať kladnou či zápornou. Zdálo by se říct, že vize starého rytíře odvádějí od reality, ale ony mu právě naopak zbystřují mysl a stává se z něj ten, který svá moudra poskytuje druhým. ,, Žil jako blázen a umřel jako mudrc“ říká v závěru Jiří Lábus.