Ležáky - V neděli 24. června se konalo pietní shromáždění v památníku Ležáky u Dachova. Jak jsme informovali, letos se už po sedmdesáté připomínala zvůle tehdejší nacistické mašinérie, která se za jednu urkytou vysílačku a pomoc parašutistům mstila praktickým vyhlazením východočeské osady. Přinášíme vám projev prezidenta republiky, který v neděli také zazněl.

Vážení vzácní hosté, vážení spoluobčané,

letos je tomu již 70 let od pravděpodobně nejtragičtějšího období našich moderních dějin, od heydrichiády, od této krvavé msty německých nacistických okupantů za smrt jednoho z nejvýše postavených a současně nejnebezpečnějších mužů nacistického režimu Reinharda Heydricha. Tisíce našich nevinných spoluobčanů, kteří byli tehdy nacisty zavražděni, uvězněni a mučeni snad nejvíce symbolizují dvě slova – Lidice a Ležáky. Ta se stala věčným mementem.

Ležáky, tato už sedm desetiletí neexistující vesnička, na jejímž původním území jsme se dnes sešli, vyvražděná a vypálená oddíly SS a gestapa jako exemplární kolektivní trest za spolupráci některých jejích obyvatel s londýnským odbojem, se – spolu s Lidicemi – stala symbolem utrpení našeho národa v období německé okupace. Právě před 70 lety oddíly SS a gestapa na tomto místě zavraždily 33 dospělých obyvatel Ležáků. Jedenáct jejich dětí bylo odesláno do koncentračních táborů, kde s výjimkou dvou přišly o život.

Vyhlazení Ležáků nebylo žádnou náhodou. Byl to promyšlený čin německých okupantů, který naznačoval možný osud Čechů, pro něž – podle německých nacistů – nemělo být v naší, tisíc let existující vlasti v budoucnu žádné místo. Jen málo scházelo k tomu, aby se osud lidí z Ležáků stal osudem miliónů našich spoluobčanů.

Od této strašné doby uběhlo 70 let. O tragédii druhé světové války, okupace, zločinech nacistů se již dlouhá desetiletí hovoří, učí se o nich ve školách, připomínají se na stovkách pietních shromáždění. Přesto se obávám, že se stává stále obtížnějším odkaz a memento těchto událostí a míst v povědomí lidé udržet. Přes velký počet věnců každoročně kladených na pietní místa a přes tam pronášené slavnostní projevy ubývá porozumění tomu, o co tehdy vlastně šlo, kdo byli viníci a kdo oběti, jaké byly příčiny a jaké důsledky jednotlivých okamžiků, co čemu předcházelo a co po čem následovalo.

Není to pouze naše chyba. Již léta se po nás chce, abychom ve jménu politické korektnosti a ve jménu povinného všeobecného sbratřování se na hrůzy války a okupace zapomněli. Abychom relativizovali příčiny a následky onoho tragického období evropských dějin, abychom souhlasili s myšlenkou symetrie viny a abychom se cítili stejnými viníky, jako ti, kteří mají Ležáky, Lidice a spousty dalších podobných hrůz na svědomí.

Nacistický teror, zločiny a fanatický odpor, který Němci do poslední chvíle války kladli, násilně ukončily tisícileté soužití Čechů a Němců v českých zemích a zbořily složitě budovanou důvěru a spontánní ochotu k jeho pokračování. Vzdálily nás navzájem. Odsun německého obyvatelstva z našich zemí byl logickým vyústěním této tragické kapitoly našich dějin. Zopakoval-li před měsícem v Norimberku předseda Sudetoněmeckého landsmanšaftu Franz Pany svůj loňský výrok, že je Václav Klaus „nepřátelsky naladěn vůči Německu“, rád bych mu vzkázal odsud z Ležáků, že to pravda není, že pouze nemohu, nechci a nesmím zapomenout na to, co se u nás – ale i na mnoha jiných místech Evropy – v době II. světové války dělo.

Léta komunismu a studené války neumožňovala vést k těmto tématům dostatečně otevřenou diskusi. Tato léta se stala i jakýmsi závojem, který pro mnohé atmosféru války a poválečné doby zahalil a který některým z nich umožnil pokoušet se – s narůstajícím odstupem času – přepisovat historii.

Jsou to právě místa, jako je toto, kde si velmi silně uvědomujeme náš závazek a naše odhodlání udržet a dalším generacím předat náš stát, za nějž vděčíme nejen známým hrdinům, ale i mnoha anonymním obětem tehdejší doby.

Nový prezident Spolkové republiky Německo Joachim Gauck mi v předvečer 70. výročí vyhlazení Lidic a Ležáků zaslal dopis, v němž jasnými a silnými slovy odsoudil zločiny německých okupantů a vyzdvihl hrdinství příslušníků českého odboje. Vážím si tohoto jeho omluvného a vstřícného gesta, které z německé strany na podobné úrovni dosud nezaznělo. Prezident Gauck jím vyslal signál, že cestou do budoucnosti není kladení požadavků, nýbrž poučení se z historie a úcta k sousedům. Jen taková cesta může naše národy dovést ke šťastnější budoucnosti.

Dnešní svět je ve srovnání s tím, co prožívaly generace před námi, lehčí a bezpečnější jen zdánlivě. Buďme proto svorní a odhodlaní a mějme úctu ke svobodě a k naší historii. Jenom tak může naše země a my s ní obstát. Mějme to na paměti.

Děkuji Vám za pozornost.