Že lidi formuje prostředí, ve kterém žijí, je známý fakt. Jaké prostředí ale formuje lidi z Chrudimi a okolí? Pojďme se společně podívat, jak to dnes vypadá v jedné části rekreačních lesů na Podhůře, kde proud řeky nesyčí, a tak tam pod tou skálou technické služby z Chrudimě pravidelně dovážejí náklad plný bílých porcelánových mís. Zní to tak vznešeně, viďte?

Rozhledna Bára je jedinečná nejen svým materiálem, ale i výhledem, který poskytuje.  Foto: Petra Vintrlíková

Pod tou skálou, kde se proud odpadků tyčí

„Jé, pojďte sem, já už vidím tu skládku!“ zakřičelo radostně dítě ze skály zvané Čertova skalka na svoje rodiče, zatímco já jsem zrovna fotila scenérii pod skálou a nevěřila svým očím a pak už ani uším. Že by si místní lidé zamilovali tuto část rekreačních lesů včetně skládky a přijali ji jako její nemyslitelnou (nebo chcete-li neodmyslitelnou) součást? Jestli stejné nadšení sdíleli i rodiče, už jsem bohužel nezaslechla.

A protože nad tou skládkou (hromad je tam ukrytých více) kdosi vymyslel postavit rozhlednu, tak se na tu nádheru můžete podívat od dubna do října opravdu z výšky. Jinak je vstup na vlastní nebezpečí, ale i tak vstup povolen naráz pouze v šesti lidech. To prostě jednomu hlava nebere. Ale pro místní a ty z okolí asi nic nenormálního, už jsou na podobné výstřelky prostě zvyklí. První rozhlednu Báru navíc odnesl „čert“ v podobě tornáda hned čtyři dny po jejím otevření v roce 2008. Místo jako stvořené pro různé záhadology a konspirační teorie, ale pokračujme dál.

Technické služby a další porcelánové mísy už se vezou.  Foto: Petra Vintrlíková

Chrudim, město, kde stojí za to žít?

Už se proslýchá, že prý před časem předběhla v památkové péči Chrudim Prahu, ale je vidět, že místním opravdu smysl pro humor nedochází. Nebo neprochází? Je to ostatně i trend v památkové péči, i když ne všude se tím řídí: nerekonstruujeme, ale konzervujeme, aby to vypadalo, jako by se zastavil čas. Uchovat, ne rozbít. Ale tohle samozřejmě není případ pomalu chátrajícího lanového centra, protože to není v památkové zóně, na rozdíl od Štěpánkova domu. Důležité je umět si správně vybrat obor. Zavádět inovace se ale v tomhle městě v minulosti některým nevyplatilo.

A až se Vás bude někdo ptát, proč se Chrudimi přezdívá Benátky východních Čech, nebo budete potřebovat postrašit zlobivé dítě, vytáhněte na něho dobové fotografie ze zatopeného sídliště Na Šancích. Navrhuji výstižnější slogan: žádné: Chrudim, místo, kde stojí za to žít, ale prostě: Chrudim, město kuriozit. Každý si najde tu svou a věřím, že tohle přiznání by přilákalo zpět všechny turisty. Změněním názvu jedinečného Muzea barokních soch, které zatím nedokázal nikdo zužitkovat, na Muzeum baroka rozhodně díru do světa Chrudim neprorazí.

Kde jsou ty časy, kdy byla Chrudim vyhlášeným kulturním městem a opravdu to tady žilo. Holt, je to umění, znát svoje výhody a omezení a brát věci tak, jak jsou. Vzpomeňte si na tu pověst o kněžně Libuši s její jasnovideckou vizí. A představte si umělkyni, jak z rozhledny na Podhůře pronáší operním zpěvem aktualizovanou památnou větu: „Vidím město veliké, jehož skládka hvězd se dotýká!“ Můžete dle libosti scénku obměňovat. To by bylo teprve PR pro místní rozvoj.

Místo jako stvořené pro scénky z Titanicu.  Foto: Petra Vintrlíková

Když to nesmrdí u baráku, petice nehrozí

Alespoň relaxaci na čerstvém vzduchu slibují rekreační lesy. Už při vstupu máte zřetelně na výběr jen ze dvou možností, což ti nerozhodní jistě ocení. Prostě žádná „schovka“, aby to nikomu nepřipadalo divné. Podle cedulí si můžete už několik let vybrat, zda půjdete na rozhlednu rovnou, nebo to vezmete oklikou přes skládku. I tak se dá dosáhnout vrcholu. I když někteří ho dosáhli už na parkovišti, podle toho, co nevyhodili do koše. A protože to není v obytné zóně a na první pohled to nesmrdí, není důvod sepisovat ani petice, takže to tady jen tak nezruší. Hurá!

Pokud nejste nároční a chcete jít s dobou, můžete si tu třeba pořídit materiál pro originální sochařská díla, jak je teď v módě, tady se opravdu vyřádíte. I ta minivyhlídka, kde si můžete střihnout scénku jak z Titanicu, u skládky stále stojí. Vlastně by se to dalo jistým způsobem považovat i za altruismus, protože se tím ulehčí život spoustě lidem, když se nad tím zamyslíte. Jaká škoda by to byla pro ty, co vidí víc než ostatní a nakonec usoudili, že i ta skládka není jen součástí přírody, protože tu probíhala revitalizace, ale že z těch toaletních mís, co dole různě trčí k obloze mezi sutí a jiným harampádím, by byl vedle i Marcel Duchamp.

Panelová výstava na okraji skládky na Podhůře. Kvůli zavřeným galeriím se odešli někteří realizovat do lesů jako za minulého režimu.  Foto: Petra Vintrlíková

Na vysokém podstavci z panelů můžete zhlédnout výstavu toho nejcennějšího, co zatím tato skládka vydala. Mnohé poklady ale teprve čekají na své objevitele. Vše si zde můžete, na rozdíl od sběrného dvora, odnést zadarmo. I pedagogové si zde přijdou na své. Hra na archeology z budoucnosti nadchne snad každého. Lidé budou jednou vzpomínat, jak dlouho vydrželi pohled na tuto krásnou scenérii. Výtěžek ze skládky půjde jistě na dobročinné účely. Teď jste se měli zasmát. Ve skutečnosti je to všem jedno, a komu není, nakonec mávne rukou. Nechat pod rozhlednou tak dlouho kvést skládku, kterou navíc všichni schvalují, to je teprve umění jednat s lidmi!

Skládka umí vzbudit dojem.  Foto: Petra Vintrlíková

Kouzlo rozporuplnosti možná přetrvá

Srdce turistů vyhledávajících bizarní zážitky zaplesá při návštěvě této kuriozity východních Čech. Celá tahle podívaná už ale brzy skončí. Proto by se jistě osvědčily reklamní plakáty s těmi, kdo to vymysleli, aby místo ještě stihlo navštívit před dalšími volbami co nejvíce lidí. Konec skládky se očekává totiž v roce 2024. Třeba se ale do té doby ještě něco vymyslí. Však úplný zákaz skládkování má být až v roce 2030, ne? Představte si, že by to kouzlo rozporuplnosti pominulo. Už hrozilo v roce 2012, že tady možná žádná skládka nebude. Nebo se to aspoň jen tak řeklo, aby to vypadalo, že se s tím něco dělá, však víte, jak to je. Těch turistů, co by o tuto atrakci bez vysvětlení za ty roky přišlo, ještě že se na to zapomnělo.

To nejlepší na konec

Kuriozitou na závěr zůstává, že životnost rozhledny převážně z modřínu je i přes pravidelnou údržbu odhadnuta na 20 let, jak uvádějí i Městské lesy. To by znamenalo, že pokud bude provoz skládky prodloužen až do roku 2030, přežije i stávající rozhlednu Báru.

Rozhledna Bára soupeří o své přežití se skládkou.  Foto: Petra Vintrlíková