Havrani jsou pohromou Chrudimi už řadu let. Tisíce černých opeřenců se vracejí do svých oblíbených lokalit, aby zde vyvedli potomstvo. Mimo to, zcela neúmyslně, svým trusem znečistí vše, co se nachází v blízkém i vzdálenějším okolí jejich neupravených hnízd. Jejich hlasové projevy nejsou z nejlíbeznějších. Shazovat jejich hnízda a tím i odradit ptáky od hnízdění, se zdá být proto dobrým nápadem.

Havran však není žádný hlupák. Spolu s kavkou, vránou a obrovitým krkavcem totiž tvoří skupinu okřídlených Einsteinů. Konkrétně krkavec hravě předčí psa, kočku, o papouškovi nemluvě. Jeho kolega havran je na tom s mozkovnou obdobně. Viděli jste někdy přejetého havrana na silnici? Já ne. Vždycky totiž dokáže spolehlivě odhadnout, jakou rychlostí se k němu řidič blíží a kdy už je na čase odletět. Naučit ochočeného krkavce mluvit pak není žádný velký problém.

Proč to ale všechno píši? Snad abych vzbudil více sympatií pro neoblíbené posly jara? Částečně ano. Člověk totiž často vede s přírodou často zbytečný boj, v němž nemůže nikdy zcela vyhrát. Dočasně snad, na kratičký okamžik. Dlouhodobě je to ale vyloučená věc. Podívejme se tedy na ty „naše“ havrany i jinak. Zkusme v sobě najít trochu víc tolerance a pochopení. Kdo víc, co si o nás ti ukřičení kovově lesklí ptáci myslí, když vybírají naše popelnice plné vyhozeného jídla...