Další kácení v Chrudimi v posledních dnech vzbouřilo vlnu emocí. Negativních i pozitivních. Travnatý pás před hotelem Bohemia, kde má vzniknout parkoviště a jehož podoba je tak úzkostlivě tajena, pokryla těla mrtvých sakur, pivoněk a rhododendronů. Jen několik metrů od kutajících archeologů tak navždy zmizela ozdoba, která dávala zapomenout na přeplněnou silnici a řvoucí automobily.

Letošní zima je skutečně krutá. A nemyslím teplotami. Myslím přístupem zodpovědných osob k prostředí kolem nás, zeleni, která nás obklopuje. Je přece prokázaným faktem, a psali jsme o tom doslova sérii článků, že i poměrně vzrostlé stromy se dají pomocí speciální techniky přemístit a zachránit tak před řetězy motorových pil. Nechtěli byste takovou sakuru na zahrádku? Já ano, pokud bych zahradu vlastnil. Vyslovím kacířskou myšlenku, když budu tvrdit, že takových by nás bylo dost k záchraně dnes už mrtvých kusů dřeva?

Pokácené sakury před hotelem Bohemia. Foto: Chrudimské noviny.

Stejný osud čekal další stromy, které musí ustoupit stavebním pracem při budování obchvatu města. Jedná se většinou o přestárlé a dlouho nikým neprořezané ovocné dřeviny, hnijící ořešáky, kterým rána z milosti pomůže do listnatého nebe, je-li jaké. Zde je jasné, že nebylo jiné řešení a trápící se dřeviny musely k zemi. Radost z obchvatu, který se snad konečně podaří vystavět, je na místě.

Zelených ploch není nikdy dost. Jejich postupnou likvidací zanecháváme ne zrovna dobré dědictví těm, kdo přijdou po nás. Strom totiž není dům. Nevyroste do krásy za měsíc.