Volit Vladimíra Franze za českého prezidenta je podle mladých zkrátka hustý, stejně jako by bylo hustý, kdyby visel jeho obraz nad každou školní katedrou. Z tohoto schématu nevybočila ani chrudimská školní mládež v Kořínkově učilišti šmrncnutém střední školou. Co na to ale babičky z Vysočiny? Ty se minimálně nad takovou představou pokřižují, anebo si rovnou odplivnou, stejně jako většina staromilecky uvažujících lidí.

Prostě je to takový malý český zvyk - reagovat na slupku a nikoli na to, co je uvnitř. Na jedné straně je to pro Franze velký handicap, jak vypadá, ale na druhé jasné poznávací znamení jeho životního stylu, kterým se vizuálně odlišuje od všech ostatních. Nebojí se dát svoji individualitu najevo, zatímco ostatní politici jsou schovaní v jednolitém šiku v kvádrech a kravatách. Svoji "jedinečnost" dávají na odiv maximálně tím, když se na ně občas provalí jejich staré hříchy. A v tomhle má Franz nad nimi navrch, protože je má všechny pěkně vepsané ve tváři, což je jeho první plusový bod u školní mládeže, která mu rozumí.

Za druhé má Vladimír Franz k mladým lidem blíž, než se zdá. Je to vysokoškolský profesor, ale žádný suchar, který jenom přednáší podle předem nalinkovaných not. Takových jsou v této republice stovky, ale nikdo o nich, narozdíl od Franze, neví. Jelikož se Franz umí na mladé lidi naladit, vsází na zážitkovou výuku a dělí se s nimi bez obalu o všechny svoje životní zkušenosti. Jeho výuka tak v sobě nese prvky sdílení bez přetvářky, na něž se nezapomíná, a jejichž pověst se šíří mezi studenty rychlostí blesku. A to už je druhý Franzův plusový bod u školní mládeže, pro kterou je tohle všechno v politice konečně dost hustý.