Chrudimská beseda začíná dělat vernisáže ve středu. Bývalo zvykem, že to byly čtvrtky. Ta včerejší studená a deštivá středa nepřidala na návštěvnosti krásné výstavní síně Pippichova divadla. Kateřina Tučková připravila výstavu malíře Michala Burgeta s názvem Osud krajiny.

Michal Burget se narodil v roce1970. Na Akademii mimo jiné studoval u Zdeňka Berana. Jeden z nejvýznamnějších umělců domácí scény Beran vyučoval klasickou malbu. Jeho žáci měli úctu před ostatními ateliéry na Akademii. Když mi je dcera Markéta představovala, prosila mně, abych mluvil velice potichu a nerušil je v tvorbě. Je pravda, že oni malbu opravdu studovali a malovali dokonale. Nemohu si pomoci, ale mě to připomínalo Transportu, kde si svářeči nebo jiná řemeslnická elita vytvářeli různé boudy a ohrady před ostatními dělasy.

Plakát na výstavu sliboval romantickou Mařákovskou krajinu. U Mařáka má člověk pocit, že pod jeho kapradím si vezme trochu substrátu do dlaně a ucítí z ní dech země. Zde jsem ho neměl. Divačky, kterých je na výstavách vždy většina, byly trochu zmatené. Některé nezakrývaly svůj názor, že vodu už viděli namalovat lépe. Voda je kapalina a namalovat řeku, která teče a má hloubku, není legrace.

Výstavu zahájila Kateřina Tučková a já nezakrývám, že ji velice obdivuji. S obrazy, s jejich posláním a významem pro další generace nás velice podrobně seznámila Martina Vítková. Já myslel, že se to už nedělá. Vše si můžete v klidu přečíst v katalogu. Pokud je vám jméno Martina Vítková nějak povědomé, tak se nemýlíte. Martinu vyrazili z místa ředitelky muzea a to s nebývalou rychlostí. Musela asi provést něco hrůzostrašného. Co bylo příčinou, se dodnes přísně tají. Zbabělé bylo, že se jí nikdo z jindy tak odvážných orlů na radnici nezastal. Za tu krátkou dobu, co zde pracovala, udělala obrovský kus práce. Například zachránila chrudimskou oponu Jana Kokeše. Když jsem ji uviděl, napadla mě slova z jedné Dobešovy písně. Tebe bych tady soudruhu nečekal. Odvážná to žena. „Škoda, že to má mistr tak veliké, k nám se to už nevejde, jedině na strop“, zaslechl jsem u jedné návštěvnice.

Takže zájem by byl. Pusť si rádio, válka. Zapni televizi, válka. Jdu do galerie, válka. I takový postřeh jsem slyšel. No snad opravdu není za dveřmi. Z návštěvníků převažovali výtvarníci z Pardubic, Hradce a Náchoda. Neviděl jsem tam nikoho z jindy tak uměnímilovného vedení města. Na vernisáži se to stalo podruhé v historii. Poprvé to bylo před lety na mé výstavě. Ono trefit se do vybraného vkusu není tak snadné. Čest města museli zachraňovat pracovníci Besedy s rodinami. Lepší počasí si k návštěvě galerie snad ani neumím představit. Zastavte se a zhodnoťte mistrovu tvorbu. Mně se třeba nejvíc líbil obraz Mlhy. Vstup se neplatí a značně předražený katalog vám snad půjčí. Sedmdesát korun se mi zdá na důchodce, kteří jako návštěvníci převažují, hodně. Smutná tečka na závěr. Bohužel jsem se tam dozvěděl, že zemřel František Nový. Čest jeho památce.