Městská policie to nemá lehké. Občané ji většinou svorně nesnáší, protože mu v jeho očích jen rozdávají parkovačky a zabývají se takovými „malichernostmi“, jakými jsou odchyt psů a koček, řízení dopravy, krocení opilců. Jedná se ale opravdu o podružnosti?

Můj praděda byl prvorepublikový četník, kterého po válce vyhodili, protože nechtěl vstoupit do vznikající Veřejné bezpečnosti. Četníci přitom měli specifické poslání – fungovali obvykle na venkově a každý takový muž v uniformě perfektně znal své okolí, lidi v rajónu žijící. Četnictvo a policie byly dvě oddělené složky. Stačí vzpomenout na slavný seriál Četnické humoresky, četníci se objevili i v Dobrém vojákovi Švejkovi. Zde si Hašek neodpustil karikaturu K und K četnictva, přesto nelze zapomenout hlášku velitele stanice v Putimi: „My dobře víme, že váš syn je pytlák“. Znali své lidi a lidé znali je. Není právě toto jedním z nedostatků současné městské policie? Znají své „zákazníky“?

Města nepatřila četníkům, ale městské policii. V ní sloužili muži se statusem policistů, ne strážníků. Podle mého názoru právě fakt, že jsme se po revoluci k tomuto zavedenému a fungujícímu (četnictvo a policie vedle sebe existují třeba ve Francii, Itálii) systému nevrátili, je jedním z důvodů, proč si strážníci městské policie často tak obtížně hledají své místo na slunci a dostávají celou řadu nelichotivých přízvisek. Pravdou však také je, že medvědí službu jim mnohdy dělají ti, kdo je veřejně hájí, protože jejich slovník připomíná spíše pravidelné klienty pardubické záchytky, než distinguované a asertivní muže v uniformě. Ti si totiž dozajista zaslouží úctu, kterou jim ani zaprodanost jejich předchůdců ve službách komunistické totalitě nemohla vzít.

Člověk musí cítit skutečné povolání k práci strážníka. Peněz moc nemá, služby jsou od nevidím do nevidím, úcta veřejnosti pramalá. V uniformě je v létě vedro, v zimě zima, jak říká vrchní strážmistr Arazim. Přesto se stále najdou muži i ženy, kteří do toho jdou. Patří jim uznání, když už se slovem „úcta“ mají mnozí v současné době individualistů a všeználků problém.

Zkusme si na chvilku představit, že by strážníci v Chrudimi nebyli. Co by se změnilo? Mnohé – státních policistů je stále málo a lovit opilce, chytat psy a kočky, rozdávat parkovačky, řídit dopravu, provádět pravidelné obchůzky, domlouvat hlučícím mládežníkům na to nemají ani čas, ani prostředky a už vůbec ne personál. Městská policie je potřeba. Jedinou výtku k jejich práci přece jen mám. Zaslouží si lepší PR. Nové internetové stránky jsou fajn, ale opravdu nestačí. Točte videa, noste na uniformě minikamery, anonymizujte záznamy a vkládejte na net. Lidé chtějí vidět vaši práci.

Vrchní strážmistr František Řezníček.  Foto: Archiv Jakuba Valenty

Sám za sebe si myslím, že zprávy v chlívečku „Krimi“, které píšu tak, jak je píšu, jsou psány stylem výše zmiňovaných humoresek. Všichni je milujeme, všichni se u nich bavíme a smějeme. Dokonce i sami strážníci, protože dobře vědí, že od dob První republiky se až tak moc nezměnilo. Zkusme proto brát život více s nadhledem a ne tolik vážně. Strážníci to umí, jak svědčí časté zmínky o pouhé domluvě tam, kde by přísný diskutér dávno sázel pokuty.