Jaro je konečně za okny a člověk ani nemusí být příliš všímavý, aby pozoroval, že lidé už toho mají dost.

Roušky i respirátory z úst mizí a ten, kdo ještě nevyměnil zbytky rozumu za hysterické vyhledávání pigára do ramene, s úlevou vydechne.

Nejsme ztraceni.

Před rokem se zdálo být vše jinak. Prapodivní a od pohledu šílení vědci strašili mrazáky na mrtvoly v ulicích a média se předháněla v líčení hrůz, které nás čekají a neminou, nebudeme-li patřičně poslušní straně a vládě, jež dávno před „pandemií“ ztratila jakoukoliv kredibilitu a důvěru svobodymilovných a soudných lidí. Najednou si začala s logikou hejna vrabců, do nichž bylo střeleno, nárokovat bez nadsázky diktátorské pravomoci. Poslouchat se musí, protože jsme to nařídili. Stačí vzpomenout na nesmyslné rouškovaní v liduprázdných ulicích, zákazy vycházení a venčení psů maximálně 500 metrů od baráku.

Ano, jsou tu mrtví, ale tito nebožáci jdou zcela za ministerským předsedou Babišem a jeho tlupou nekompetentních hlupáků, kteří klidně do starých plic nechají rvát kyslík pod tlakem a už tak pod byrokratickým závažím dusícím se živnostníkům vetnou lockdownovou kudlu do zad. Hned několikrát. Celá věc šla přitom řešit docela jinak. Bez tak vysokých ztrát na životech, bez živnostníků meloucích z posledního. Jenže to by Česká republika nesměla zmírat pod knutou slovenského agenta StB a takzvané opozice, jež sehrála roli ostudnou a zavrženíhodnou.

Co bude, až čínská chřipka přejde do kolonek sezónních nemocí a my se s ní naučíme žít, neví nikdo. Velký reset, vláda neomarxistických Pirátů, kteří nás oškubou o zbytky vydělaných peněz, aby měli pro své?

Nevíme.

Co ale vím s jistotou – je málo těch, kdo se mohou ohlédnout a říci, že nezradili své ideály – třeba i ty, za něž cinkali klíči při demonstracích.

Málokomu se ve strachu o život nerozklepala kolena a nepřijal jednu, oficiálně hlásanou pravdu.