Novinář nemusí ovládat pravopis. Šokující tvrzení, při němž jistě nejeden učitel základní školy upadne v kataleptický stav. Týká se to samozřejmě i spisovatelů, protože doba Vančurova je nenávratně pryč.

Novinář musí ovládat stylistiku, gramatiku, hodí se i sémantika. Dobrým novinářem se může stát jen ten, kdo se nebojí. Musí mít všeobecný rozhled, musí umět dávat věci do souvislostí a mít schopnost ověřovat informace.

Doba se totiž změnila. Dávno jsou ty tam časy, kdy novinář běhal po městě, v ruce zápisník a tužku, sháněl témata a informace. Několik týdnů poté seděl nad článkem, jenž býval psán v lepším případě na psacím stroji, aby ho následně několikrát upravil podle pokynů editora, šéfredaktora a především korektora (to je člověk, jenž perfektně ovládá jazyk, v němž je článek psán a opravuje chyby). Mnohde novináři svou práci dál vykonávají podle těchto dávno přežitých norem, ale jedná se obvykle o tiskoviny, jež se vyznačují „papírovým“ vydáním svých novin a mizejícími čtenáři.

Doba se změnila. Novinář dnes sedí u počítače, informace k němu tečou ze všech stran a je na něm, aby se do tohoto septiku ponořil, vyzvedl objevené na světlo Boží, uvedl do souvislostí a následně vložil na internet. Jeden text si tak mohou přečíst tisíce čtenářů z celého světa, což je v případě „papírových“ novinářů mnohdy jen nesplněný sen. Zákon internetu však hovoří neúprosně, a proto takové texty mají životnost pár hodin, dnů, týdnů... Novináři to dobře vědí, pročež si s nimi nedávají takové práce, jako v dobách dávných jejich předchůdci. Vlastně ani nemohou, protože vydavatel na ně mnohdy tlačí a oni musí nasazovat ještě zběsilejší tempo.

Takový novinář nevidí pravopisné chyby, které dělá. Rozhodně ne všechny. Jde o chyby, jichž se dopouští naprosto každý, jen svou nedokonalost nevystavuje pod svým jménem veřejně na pranýř davu kritiků. Novinář z doby internetu chyby ani vidět nemůže. Jeden den napíše několik textů, druhý den napíše něco jiného a tak to jde den za dnem. Měsíčně se takový redaktor běžných novin z českého maloměsta dostává až k počtu 40 článků. Tato cifra bývá výsledkem snažení „papírového“ novináře za celý rok.

Korektory většina současných internetových novin nemá. Korektorem je novinář sám. Poskytuje si „medvědí službu“ a riskuje veřejnou dehonestaci, pokud snad nějakou chybu neobjeví. Jenže internetový novinář má být člověkem, jenž dobrovolně přistoupil na pravidla hry, která ho jednoznačně znevýhodňují. Dobrovolně tahá za kratší konec provazu, na jehož druhé straně se nachází čtenář, jemuž noviny umožňují zcela podle jeho libovůle komentovat a nebrat si servítky. „Ferda Mravenec“ u kávičky vychutnává nejen cigaretku, ale i článek, který třeba jinde nenajde. Vidí chyby, jež novináři unikly, dává mu o nich vědět. A čtenářovo sebevědomí roste, protože se stal vládcem galaxie. Na několik hodin, dní, týdnů. Ve skutečnosti si však takový čtenář často léčí vlastní frustraci a "čistí" své nitro ve veřejném prostoru pod přezdívkou, která mu zaručuje zdánlivou anonymitu.

Novinář, jenž měl tu pochybnou čest, čelit několika trestním oznámením za svou práci, má však jednu podstatnou vlastnost, jež ho činí dobrým novinářem schopným denně usedat k počítači a psát o psích hovínkách, jednání zastupitelů i zvrtaném sjezdu u Medlešic. Tento redaktor Chrudimských novin se totiž „neposere“ a svou práci bere takovou, jaká je. Nečeká "děkuji", nečeká chválu, když se mu něco povede. Jeho svět leží ve třináctém století, zaprášených manuskriptech a lesním tichu. Ani píď z něj nelze najít na internetových diskusních fórech, v nichž se realizují pseudonymní hrdinové.