Všechno má svůj počátek i konec. Jediným „objektem“, který je bez konce, může pro katolíka být pouze sám Bůh. Vše ostatní se rodí a následně spěje ke svému zániku.

Pan farář nejprve přivítá rodiče před kostelem.  Foto: Chrudimské noviny

Lidská bytost vzniká okamžikem početí, proto je pro katolíky absolutně nepřípustné akceptovat třeba umělé potraty, jelikož se de facto jedná o vraždu spáchanou na lidské bytosti. A to bytosti, která se navíc sama nedokáže bránit. Čím ale začíná život křesťana?

Život křesťana začíná samozřejmě křtem. V češtině je to těžko odlišitelné, ale etymologie slova „křesťan“ není primárně od slova „křest“, ale "Kristus". V jiných jazycích se obvykle křest odvozuje od řeckého slova baptizein – ponořovat, křtít. Původně se totiž křesťanům u nás říkalo "Kristovci".

Událost, na níž je třeba pozvat nejbližší příbuzné, přátele.  Foto: Chrudimské noviny

Křest v katolické nauce je prvním krokem, jenž je nutný k tomu, aby člověk později mohl nejen být účasten života v Církvi (přijímat jiné svátosti – biřmování, manželství, kněžství, poslední pomazání, svatou zpověď, svaté přijímání), ale primárně spasen. Křest se proto řadí mezi takzvané „iniciační svátosti“.

Trocha čtení z Písma.  Foto: Chrudimské noviny

Malý človíček se rodí poznamenán „dědičným hříchem“, což je hřích, který si nikdo z nás nevybírá. Dědí se po prarodičích Adamovi a Evě, kteří jako první lidé zhřešili proti Bohu a byli následně vyhnáni z ráje, stali se smrtelnými lidmi. Děťátko je tedy třeba co nejdříve pokřtít, chtějí-li jeho rodiče tuto dědičnou vinu smýt a umožnit potomkovi stát se katolíkem, později přijímat další svátosti pomáhající na cestě do nebe. Není to tedy žádný „obřádeček“, tradice a zvyk. Protože však dítě samo nemůže projevit svou víru a touhu po křtu, křtí se nemluvňata na záruku rodičů, respektive kmotrů. Ti slibují, že dítě k víře vychovají. I proto se kmotři mají brát z aktivních věřících, zdaleka nemusí jít o osoby počítající se mezi rodinné známé a kamarády. Dospělý člověk, jenž nebyl pokřtěn, podstupuje po svém rozhodnutí, stát se křesťanem, přípravu, která ho seznámí s poklady víry. Děti pak chodí na „nábožko“, kde se učí katechismus a vzdělávají v témže.

A je to tady!  Foto: Chrudimské noviny

Šlo by nepokřtěné děťátko do pekla? Každý neodpuštěný hřích, počítající se mezi těžké, totiž člověka po smrti do pekla přivede. Na tuto otázku hledali teologové odpověď dlouhá staletí a nakonec se ustálila odpověď v podobě „limbu puerorum“. Teprve v současné době, kdy sama Církev bojuje s nejrůznějšími moderními omyly a představami, byla tato teorie zpochybněna. V každém případě se jedná o věc, která není definitivně rozhodnuta a pluralita názorů je možná. Nejjistější je nechat dítě pokřtít. Samotným křtem dochází ke smývání všech hříchů. Nejen dědičného, ale i osobních.

Křest bývá udílen mimo mši svatou, nebo při mši svaté. Mimo mši svatou se to děje obvykle tak, že v kostele pan farář přivítá rodiče děťátka a jeho kmotry, přečte několik textů a následně se človíček pokřtí. To probíhá známou formulí „Anežko, já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“. Přitom kněz polije dítě třikrát vodou na holou kůži. Křtěnec se také maže olejem, na jazyk se mu vkládá sůl, provádí se exorcismus (vyhánění zlých duchů). Někteří východní křesťané stále ještě praktikují celkové ponoření do křtitelnice (i na západě jsou známa baptisteria), což je přístup, jenž se v chladné severní Evropě brzy opustil. Zajímavostí je, že pokřtít člověka může i ten, kdo sám věřící, pokřtěný není. Stačí mít úmysl konat to, co koná Církev, polít vodou a pronést výše uvedená slova.

Rodiče, kmotra a pan farář.  Foto: Chrudimské noviny

Při samotném křtu se nový křesťan obleče do bílé, aby světu ukázal, jak čistá je v tom okamžiku jeho duše. Od kmotrů dostane nějakou drobnost a potom už nastává čas slavit. Zda se jednou rozhodne vyznávat víru, do níž by včleněn křtem, je už jen na něm. Svátost mu však již nikdo nikdy "neodpáře". Zůstává duši vtisknuta navždy.