Narodil se nám s mou drahou ženou syn. Na tom by nebylo nic tak divného, ale každý otec se chce pochlubit. Dvakrát, když jde o narození syna. Tatínkové dobře znají.

Žena rodila v chrudimské porodnici, na niž pějí chválu nejen sami její zaměstnanci, ale také porůznu matky píšící své zkušenosti na web. Nebylo to moc dlouhé rozmýšlení, kam chceme jet. Sice nešlo o žádné „rodím cestou v sanitce“, ale i tak nebylo radno zbytečně marnit čas. Ráno jsem ženu odvezl, došel si k holiči a večer už byl Bartoloměj na světě. Trošku mě zarazilo, po zkušenosti „otce u porodu“, že někteří tátové se z této události kácí do mdlob. Ale jsme holt každý jiný.

Mrzelo nás, že manžel nemůže být se svou ženou od okamžiku, kdy ji doveze do nemocnice až do chvíle samotného porodu. Přestože má vaše drahá kontrakce, musí koukat na jí neznámé obličeje podobně „postižených“ dam, s nimiž tráví čas na pokoji. Teprve v okamžiku převozu na porodní sál přichází chvíle manželova a ten je následně vpuštěn. Sice to pak často ještě pár hodin trvá, než se zadaří, ale pro ženu je právě přítomnost blízkého člověka velmi důležitá. I personál nemocnice se po příchodu otce rázem začne chovat jinak.

Čímž se dostáváme k tomu, co je minimálně stejně důležité, jako cokoliv jiného – lidé pohybující se kolem rodiček. Musím říci, že doktorka Dita Winklerová přes své mládí zvládla vše na jedničku. Chovala se profesionálně, vše nám klidně vysvětlila, navrhla alternativy. S porodními asistentkami to už bylo horší, protože jako známí kveluranti (doporučuji do slovníku doplnit pod heslo „potížista“ fotku mou, nebo mé drahé ženy) jsme odmítli přistoupit na vpichování epidurálu a rovněž zavádění oxytocinu nebylo tím, co bychom rádi. Lékařka respektovala naše přání, některé z porodních asistentek však nevěřícně kulily oči a ne právě vybíravými slovy se jaly rodičku i nastávající ho otce přesvědčovat, jak čupr skvělý je vyvolávání porodu chemickou látkou údajně totožnou s látkou, již produkuje tělo ženy. „Já kdybych znovu rodila, nechám si epi píchnout hned,“ vyjádřila se jedna z asistentek. Oukej, může být, ale náš názor je jiný.

Jak čas postoupil, bolest se stala nesnesitelnou a na zmiňovaný epidurál došlo. Pořád přemýšlím, jestli to nešlo bez toho nátlaku, který si některé dámy nemohly odpustit.

Potom už to jelo docela rychle, několikrát zatlačit a Bartoloměj byl na světě. Pokud však porodnice slibovala „bonding“, měla ho též poskytnout. Leč, nestalo se. Bártík ležel mamince na bříšku asi pět sekund a potom byl odebrán, měřen, vážen, oblékán. Zklamaní jsme byli. Vysvětlení se nám dostalo později od sestry, která rovněž nepřekypovala laskavostí. „Je nás málo. Na porodní sály a matky po porodu jsme tu dvě. Navíc, jak se teď poporodní maluje, musíme lítat mezi přízemím a porodnicí, která je ve čtvrtém patře. To se zkrátka nedá zvládnout a nikdo tu proto s vámi dvouhodinový bonding dělat nebude,“ pravila ta dobrá žena. Vlastně jí rozumím. Ona za to nemůže, na vině je zaměstnavatel, který by měl služby posílit. Sestry lítají jak šus a přívětivost bere za své jako první.

Na oddělení šestinedělek už to bylo lepší. Sestry se střídaly, ženu kojit naučily – vyzvednout musím především nebetyčnou trpělivost sestry Lucie Pavlišové a nakonec jsme odjeli všichni spokojeně domů.

Budeme dalšího potomka rodit v Chrudimi? Pokud nepůjde o nějakou rychlovku, tak asi nikoliv. Zkusíme vybrat místo, kde se na přirozené procesy dbá více v reálu, než na papíře.