Pravá podstata každého člověka se nepozná v době, kdy má všeho dostatek, bezpečí mu zajišťuje vždy dostupná prodloužená ruka státu ve formě policie, žije si v blahobytu a bez starostí o samotnou podstatu své existence.

Povahu a to, co se snaží každý z nás ukrývat, odhalí teprve nějaká krize.

Krizí není míněn nedostatek těstovin a rýže v Kauflandu. Krizí je míněn stav, kdy hrozí vážné ohrožení zdraví a života jednotlivce, jeho nejbližších, komunity, celého státu.

Krizí je míněn stav, jehož slabý odvar zažíváme v těchto dnech na vlastní kůži.

Vládnoucí suita nám omezila základní práva, jež plynou přímo z ústavy. Právníci diskutují, zda toto vyhlášení mimořádného stavu je v pořádku, a tedy platné. Diskuse jsou to potřebné, na realitě však nic moc nezmění, i kdyby snad pravdu měli ti, kdo tvrdí, že žádné z nařízení neplatí, protože nebyly dodrženy všechny nutné náležitosti.

Tlak, který se tímto krokem na celou společnost, vyděšenou z hrozby nákazy „čínskou chřipkou“, vytvořil, jen akceleruje jednání a chování některých jedinců. Přestože se nás mluvící hlavy tam i onde z obrazovek snaží přesvědčit o masivně vzedmuté vlně dobré vůle a obětavosti, mnohdy se zdá, že vzedmuta v míře podstatně masivnější byla spíše lidská malost a barbarství.

Co se odehrává na sociálních sítích pod posty, jež porůznu informují o narůstajícím počtu nakažených, nemá daleko k lynči, soudu ulice, věšení oponentů na kandelábry, stříhání hlav kolaborantkám s nacisty, zabíjení těch i oněch jen proto, že jsou tím, kým jsou.

Z velkého množství lidí nyní vyhřezla na Boží slunce nenávist a zloba, kterou v sobě pod tenkým nátěrem zdánlivé civilizovanosti a morální vyspělosti skrývali snad celá léta.

Výzvy k likvidaci a označování (snad šesticípou hvězdou?) nakažených „lyžařů z Itálie“ nelze omluvit ničím. Nelze je ospravedlnit, nelze je brát jako vedlejší důsledek situace, v níž jsme se nikdo nikdy předtím neocitl. Bylo to tu však mezi lidmi vždy, jak dokazuje historie.

Jenže to byly doby, na něž normálně většina pohlíží skrz prsty, protože šlo „temný středověk“, kdy lidé věřili na „dědka na obláčku“ a byli zmanipulovaní zlou církví, že jim Židé zabili Krista Pána.

Jaká je situace dnes?

Žijeme v době, kdy se miliony dětí utrácejí v lůnech jejich matek. Stovky starých a nemocných běžně nekosí coronavirus, ale zdravotníci jehlou v rámci „dobré smrti“ – euthanasie. Odvracíme zrak od dětí umírajících hladem v zemích třetího světa, protože jsou „uprchlíky“. Dobrovolně si necháváme vymývat hlavu médii, jejichž majitelé se nyní slastně tetelí blahem, protože skomírající sledovanost televizí a čtenost tiskovin letí raketově nahoru. A konečně – hrozba nákazy nemocí, která je pro většinu populace závažná asi jako těžší chřipka a stejně ji dříve či později bude muset absolvovat, vyvalí z barabarů se smartfouny zlobu takového druhu, že by před ní křižák brodící se v krvi po dobytí Jeruzaléma zhnuseně odvrátil zrak.

Pro někoho Bohu žel, pro jiného Bohu díky ale stále platí, že „co kdo zaseje, to také sklidí“.