Osud nutrií se zdál být zpečetěn. Myslivci už nabíjeli flinty a těšili se na to, jak si v samotném centru města zastřílí... tedy, tak dramatické to být zase nemělo. Kdo však někdy měl tu pochybnou čest zúčastnit se soutěží v norování, nejspíše tuší, co nutrie čekalo. Žádná selanka by to nebyla, protože současné konzumenty lidové myslivosti lze označit spíše za „nemyslivce“.

Zvěř je přemnožená, a to zdaleka ne jen černá, divočáci, ale prakticky všechna spárkatá. Zemědělcům často zůstávají oči pro pláč – především těm soukromým. Vinou lobbingu, jímž zelení mužíci disponují, a hojnou možností „uplácet“ patřičné politiky trofejními kousky picnuté zvěřiny je jakákoliv vidina přijatelné náhrady za zničenou úrodu pouhým sci-fi. Užívat pozemky druhých jako místo, kde pouze oni mohou „vykonávat právo myslivosti“, to myslivcům jde. Co na tom, že jde o relikt doby minulé. Ještě za první republiky si každý sedlák, v jehož majetku byl i les a polnosti, na těchto, lidově řečeno, střílel zvěř sám. Dnes něco takového není možné. Toto právo získali střelci z lidu od komunistických politiků a rozhodně se ho nehodlají vzdát. Přestože regulovat ryjící pašíky evidentně nezvládají.

Nutrie se prý dostaly do Pasíček, kde spokojeně dožijí ve výběhu s bazénkem. Pár jich však zůstalo bezprizorních, a zájemci se o ně proto mohou přihlásit na městě. Nejsou to však žádní domácí mazlíčci, ale divoká zvířata, která mazlení neocení. Na rozdíl od jejich příbuzných morčátek.

Nutrie jsou z města pryč a senioři ze Soukenické přišli o oblíbenou kratochvíli. Rovněž maminky s dětmi mají útrum, jejich potomci již od hlodavců z Jižní Ameriky žádnou chorobu nechytí a jediným rizikem tak zůstává covid od nezodpovědných nenosičů respirátorů.