Byly doby, kdy čeští montéři jezdili po světě. Montovali elektrárny, továrny, mlýny a další celky. Jednou byli přes Vánoce v Mexiku. Rozhodli se, že ukáží domorodcům, jak se slaví Vánoce v Čechách. Smrček nebyl, tak ozdobili palmičku. Když večer zapálili svíčky, palmička se převrátila. Vzápětí chytily záclony a od nich celý bungalov. Naši montéři sotva stačili utéci. Při pohledu na šlehající plameny povídá jeden z Mexičanů: Karamba, vy Češi ale umíte slavit.   

Vrátím se k letošnímu státnímu svátku vzniku republiky. Nutno říct, že v současné situaci byl takový zvláštní. Panu prezidentovi, který byl uklizen do Lán, nedovolili na Pražském hradě vyznamenávat. Na Národní památník na Vítkově se jednotlivě trousili politici položit věnce. Vypadalo to, jako když se chodí po rozvodu k rodinné hrobce, aby se nepotkali. Armáda se tam bála. Zatímco na pravém břehu Vltavy měla manévry policie. Tentokrát bez jízdy a dělostřelectva. Zato si procvičila malou násobilku a sčítání. Na kontrolu, kdo má zakryté žábry, nezbyla síla.

Kostel sv. Michala v kresbě Jaroslava Korečka

Celou oslavu nakonec zachránil levý břeh. Tam vzplál v zahradě Kinských dřevěný kostel sv. Michaela, který je součástí Národního památníku. Aby se před časem zachránil, byl k nám po vzniku republiky převezen od Mukačeva. Jeho konec je výsledkem mohutné protiruské masáže, která zde v poslední době probíhá. Pro některé naše demokraty je nad jejich možnosti pochopit rozdíl mezi Rusem a Rusínem. Ti jsou Ukrajinci, naši dobří přátelé, a proto jim nezapalujme kostely. Naši severní sousedi již své kostely hlídají. Tam je ale širší okruh věřících, takže nevím, jak by ty hlídky farníků dávali dohromady u nás.