První představení, které jsem stihl a hlavně jsem si ho nechtěl nechat ujít, bylo Proč se 27. dubna nikam nejezdí. Soubor Teatro Truhla se pustil do trampírny. Na osadách se loutkové divadlo ještě občas hraje, ale trampskou loutkovou hru jsem viděl poprvé. Děj provází diváka od bouřlivého rozmachu trampinku po jeho současný, nu řekněme útlum. Vše se odehrávalo kolem dostavěného Hezounova srubu. Velice působivé bylo plápolání ohně a zpívajících trampů kolem něho. Vše bylo podmalováno decentní kytarou a bendžem. Možná, že bylo té tmy příliš. Většina dětských diváků opustila hlediště – i když, ono jich tam moc nebylo. Romantika asi již netáhne.

Každý soubor má své diváky, kteří ho věrně doprovázejí. Vtipná konverzace vždy spolehlivě rozesmála publikum. Mě velice zaujala hra „nehejbalu“. Zkuste to zahrát s marionetami. Líbila se i pasáž ve dřevěném kupé jedoucího vlaku. Tam se sešla Hezounova dvojčata, když se brácha vrátil z Kanady. Naštěstí v Pikovicích zbyla ještě hospoda s gulášem a dobrým pivem. Představení bylo svižné, zároveň i milé. Diváci odcházeli spokojeni a to měli za sebou celodenní maraton představení a besed v tropickém horku.