O víkendu jsem se toulal s rodinou po Valašsku a zatímco tady pršelo, tam bylo nádherně. Proč to ale píšu? Protože jsem tam zjitil, jak se doopravdy vyplácí být originální, vynikat nad ostatními a nepodléhat výzvám k přílišné, někdy až úzkoprsé opatrnosti, jako občas nyní před komunálními volbami slýcháváme. Snad je to způsobeno dílem vlastní nerozhodnosti, nedůvěry v sebe sama či chybějícími nápady a tudíž i nedostatkem výjimečné tvořivosti.

Vraťme se ale k již zmiňované originalitě. Jakmile jsem se totiž vyškrábal za Vizovicemi na kopec Doubrava k tamní stejnojmenné třiatřicetimetrové rozhledně, odkud je úžasný výhled na část Vizovických a Hostýnských vrchů či Luhačovickou vrchovinu, dal se se mnou ihned do hovoru u pokladního okénka bodrý chlapík, který tu prodával vstupenky na rozhlednu. Zeptal se, odkud prý jsem. Když zjistil, že z Chrudimi, očka se mu rozzářila a nahlas zvolal: "Tam přeci máte jednu raritu!" A čekal jsem, co z něj vypadne dál. "No, přeci tu vaši rozhlednu, co je jen z prkýnek," pokračoval nadšeně. "Jasně," dovtípil jsem se, "myslíte Báru na Podhůře." Tato slova mu stačila k tomu, že přestal prodávat vstupenky, i když lidé přicházeli, a zmizel na chvíli v útrobách dřevěné boudy u vchodu.

"Pojď sem," a mával v ruce s knihou, mapující všechny rozhledny v České republice. Už za chviličku nalistoval stránku s Bárou a chtěl ode mne zjistit o ní co nejvíce podrobností, ptal se hlavně, proč spadla hned po čtyřech dnech a zajímal se o její konstrukční řešení. Když jsem mu vylíčil vše, co jsem o Báře věděl, zašvitořil: "Vezmu rodinu a kamarády a pojedu se s nimi ještě teď v září na Báru podívat. Je sice menší než ta naše, ale opravdu nádherná!" a neustále při těchto slovech obdivoval fotografie chrudimské rozhledny. Když potom spatřil, že jsem cestou na rozhlednu nasbíral i několik hub, nabídl mi hned nožík, abych si je mohl očistit, a papírovou krabici, abych je měl kam uložit. "A víš co, kamaráde? Chtěl jsem si sice večer udělat smaženici, ale tobě přijdou vhod," a hmátl za sebe, vytáhl dózu plnou pravých hřibů a přisypal je k mým. "Ať si na nich pochutnáš. A pozdravuj Báru!"

Bylo neskutečně příjemné poslouchat na druhém konci republiky, který doma i ve světě proslavili zlínský podnikatel Baťa a autor slušovického zázraku Čuba, slova chvály a uznání na adresu našeho města, které se svého času nebálo jít do takových experimentů, jakým je v Evropě unikátní rozhledna Bára od věhlasného architekta Martina Rajniše. Jen takové vizitky mají totiž ve světě odpovídající váhu (vzpomeňme v této souvislosti i na Muzeum barokních soch a Klášterní zahrady), nikoli nabádání k opatrnosti a šedé průměrnosti, jak od leckterých komunálních politiků v současnosti slyšíme. Kdo ještě nepochopil význam těchto staveb pro naše město, měl by ze všeho nejdříve zapracovat především sám na sobě a svém vzdělání, jinak se chvály a uznání my, Chrudimáci nikde nedočkáme, natož aby nám někdo kvůli tomu jen tak daroval svoji večeři. Především teď před volbami bychom na to měli myslet dvojnásob.