Krajské nemocnice se trápí už řadu let a neustále generují obrovské dluhy. Zdá se, jako by šlo o bezedné nádoby, které, ať už je spravují pravicové nebo levicové vlády, se nedokázaly vymanit ze zaběhnutého předlistopadového klišé. Vím, že psát bez obalu o chrudimské nemocnici a dalších je asi tak stejné, jako sedět na sudu se střelným prachem a zapalovat k němu doutnák, jenže chceme-li kvalitní lékařskou péči, a já věřím, že všichni chceme, je nutné tohle tabuizované téma co nejrychleji otevřít a dát věci rychle zase do pořádku.

Posvátné je zdraví, nikoli nemocnice
Už nyní je nadmíru jasné, že to politici neumí a hned vysvětlím proč. Používají totiž nemocnici před voliči jako jakési zaklínadlo, posvátnou mantru, která je nedotknutelná. Jenže to je hluboký omyl, protože posvátné je pouze lidské zdraví, nikoli nemovitosti, nemocniční vybavení či zastaralý model myšlení, který není schopen pružně reagovat na stále častější podněty zvenčí. To vše dohromady totiž vytváří jakýsi trychtýř, kterým protéká neuvěřitelné množství peněz a promrhané lidské energie. Jste opravdu přesvědčeni, že se dá na tak vratkých základech úspěšně léčit lidské tělo a lidská duše? Odpovězte si, prosím, každý sám. Já budu zatím pokračovat.

Stejně jako spolu souvisí tělo a duše, tak spolu souvisí i vynaložené peníze a energie. To je i případ krajských nemocnic včetně té v Chrudimi. Před listopadem 1989 neměla příliš valnou pověst, protože to byla prostě průměrná okresní nemocnice, která především zaměstnávala obrovský zdravotnický personál a v duchu tehdejší "ochrany národního zdraví" si vynucovala poslušnost svých pacientů a jejich příbuzných i blízkých. Ostatně jako většina zdravotnických zařízení na českém venkově. To ani nemluvím o takřka drastických poměrech v chrudimské LDN naproti Rozhledně, kam se nezřídka vozili těsně po operacích v místní nemocnici umřít pacienti pouze se zasponkovanými břichy v obrovských bolestech. Jedinou úlevou před smrtí jim byly tehdy vysoké dávky morfia.

Namísto transformace dojení peněz
A přesně tohle dědictví nám spadlo po převratu do klína - socialistické zdravotnictví, které zjevně potřebovalo transformovat ve prospěch lidského zdraví, nikoli v zájmu udržení všech pracovních pozic v nemocnici či oddělení, která vedle sebe v této zemi fungují co dvacet kilometrů, aniž by byla všechna potřeba. Jenže co se nestalo. Do těchto zařízení se začaly bez ohledu na skutečné potřeby pacientů pumpovat obrovské peníze - to když politici zjistili, že se mohou na tyto finance bezpracně přisát jak na matčin cecík a dojit státní rozpočet prostřednictvím výběrových řízení. A tak se stavělo, nakupovalo, modernizovalo, stříhaly se slavnostně pásky, zatímco ne všechny investice byly nutné, a tak desátky padaly do kapes těch, kteří o zakázkách rozhodovali, a ve zdravotnictví pomalu docházely peníze.

Zákonitě, protože ufinancovat veškerý aparát a ještě ho zatížit tak masivními investicemi může snad jen sebevrah. Jenže vidina snadno vydělaných peněz byla silnější, a to bez ohledu na to, nakolik efektivně nemocnice pracují. Pak vznikly kraje a stát jim zadlužené nemocnice předal do správy. Mezi nimi i tu v Chrudimi, která mezitím prošla velkými stavebními úpravami a objemově se zdvojnásobila. Kraj už byl sice o něco obezřetnější, protože zjistil, že jsou nemocnice pro jeho rozpočet přeci jen velké sousto, ale s žádnou revolucí, pokud jde o efektivní hospodaření ruku v ruce s péčí o pacienty, za celou dobu nepřišel. Až nyní, pod tlakem obrovitých dluhů, které se celá ta léta nabalovaly jak sněhová koule, začal nahlas hovořit o manažerském řízení, pokud nechce, aby jeho nemocnice zbankrotovaly.

Populistická písnička politiků "Kupředu levá, zpátky ni krok!"
V reakci na to znovu zazněla ona notoricky známá populární (populistická) písnička našich politiků ve stylu: "Žádné oddělení v nemocnici nedáme!" Je však nutné si uvědomit, že tak činí ve vlastním zájmu, nikoli v zájmu skutečné péče o pacienty a jejich zdraví. Spoléhají se totiž na neinformovanost o poměrech v chrudimské nemocnici, protože jim jde ve skutečnosti o voličské hlasy a další čtyřletý mandát v teple na radnici. Jejich voliči jsou proto permanentně ve jménu falešného patriotství udržováni ve strachu, že přijdou o svoji lékařskou péči - ať už zrušením některých oddělení a jejich převedením do Pardubic, nebo, nedej bože, privatizací nemocnice, jež prý bude pro lidi finančně nedostupná.

Obojí je samozřejmě nesmysl. Vždyť například všichni obvodní lékaři jsou soukromníci a také si je můžeme bez problémů dovolit. Zdejší politici, ať už koaliční nebo opoziční, tak v podstatě prodlužují dlouhotrvající agónii, která v horším případě skončí bankrotem, v tom lepším, dalším vystavováním zdejších pacientů průměrnosti, jež vychází z nouze, která je v nemocnici patrná takřka na každém kroku. Tzn., že i nadále žijí v klamných myšlenkových vzorcích, kdy upřednostňují zachování budov, zdravotnického vybavení, pracovních míst, či vlastní prospěch před zdravím člověka, které trpí v zařízení, jež mu není schopné zabezpečit tu nejlepší možnou péči.

Zdrcující obrázek zdravotnického zařízení
Do chrudimské nemocnice jsem vstoupil po dlouhém čase před týdnem, a to, co jsem tam viděl, bylo ve srovnání s jinými zdravotnickými zařízeními zdrcující. Nemohoucí pacienti na chodbách, čekající poloodění v leže dlouhé minuty mezi procházejícími lidmi na vyšetření nebo na převoz - od 80. let minulého století naprosto stejné poznávací znamení chrudimské nemocnice. Jak nedůstojné člověka, který si na tuto "péči" šetří celý život. A co teprve, když jsem vešel do jednoho z pokojů přeplněného pacienty. První, co člověka uhodí do tváře, je nedýchatelno, pronikavý zápach a skladba "ubytovaných" pacientů. Někteří se přišli léčit, další bohužel zemřít. A tak zatímco jedni chtějí spát, druzí křičí bolestí. Inu, ticho léčí. Musí to být strašlivý nápor na psychiku ocitnout se v takovém prostředí a upoutaný na lůžko.

Ještě pikantnější jsou prý zdejší léčebné postupy. Upozorňuji ale, že je mám pouze z doslechu. Přijde mi však neuvěřitelné, že se u jednoho člověka dokáže vystřídat za tři dny až osm doktorů a každý stanoví zcela jiný způsob léčby, který popírá ten předchozí a hned ten následující vrací zase vše do stavu, který naordinoval první lékař. A tak se obvazuje, potom rozvazuje, a zase obvazuje, jak kdo sestřičkám zrovna přikáže. Nedivím se proto nedůvěřivosti některých pacientů, kteří v takových případech podepisují revers a hledají jinou, kvalitnější nemocnici. Tolik můj nejčerstvější zážitek.

Úsměvné historky, kterou jsou však k pláči
Mám i úsměvnější historku, která je však spíše k pláči, protože se doopravdy přihodila. Jeden můj kamarád si nechal v chrudimské nemocnici vyšetřit bolavé varle. Lékařka mu zde po krátkém vyšetření řekla, že mu jej musí uříznout a hned mu vypsala termín operace. Přišel proto za mnou o radu. Na můj dotaz, jak vyšetření probíhalo, řekl, že pohmatem. Poradil jsem mu proto, ať nepanikaří a vyhledá důkladnější vyšetření. Objednal se tedy do Sanopsu v Hradci Králové a přijel odsud doslova nadšený. Bylo vidět, že mu spadl kámen ze srdce. Varle totiž nebylo vůbec nutné odoperovat, protože měl na něm jen drobnou křečovou žilku, která při styku s okrajem trenýrek občas zabolela. Šlo tedy jen o kosmetickou vadu, která nevyžadovala okamžitý zákrok. A tak si nechal kamarád tuto žilku asi po roce odstranit. Co je však důležitější, nežil po celý ten čas ve strachu, jako když se vrátil z naší nemocnice.

Také náš kolega Jelínek učinil s chrudimskou nemocnicí osobní zkušenost poté, co prodělal ledvinový záchvat. Jeden lékař mu poradil, jak ledvinové kameny co nejjednodušším způsobem uvolnit - chodit po schodech a co nejvíce přitom dopadat na paty. A tak začal v nemocnici poctivě trénovat. Vydrželo mu to však jen do doby, než ho ze schodů vykázala zdravotní sestra s tím, že má ležet a že potřebuje oddělení, kde byl hospitalizován, hned uzamknout. Jaké bylo pak jeho překvapení, když zjistil pravý důvod zamykání. Sestřička si totiž chtěla v klidu zakouřit a nechtěla, aby ji někdo nachytal se zapálenou cigaretou v tmavé místnosti mezi pytly s prádlem, kde ji vzápětí načapal. A aby to nevypadalo jako náhoda, hned druhý den se kolega Jelínek musel zastat nemohoucího dědy, který se počůral v posteli a pětadvacetiletá sestřička na něj křičela jak na malého uličníka.

Máme se dál zadlužovat, aby vše zůstalo při starém?
Takhle bych mohl pokračovat donekonečna, a tak se raději zeptám. Je tohle doopravdy ona péče o zdraví, po které tolik voláme a za kterou tak horlivě orodují chrudimští politici? Má cenu se dál horentně zadlužovat jen proto, aby zůstalo vše při starém? Vím, že je tímto doutnák od sudu se střelným prachem už dávno odpálen, protože mnozí budou křičet - ať už populisticky nebo z neznalosti věci - "nemocnici nedáme," nelze ale stále strkat před tímto letitým problémem hlavu do písku, nýbrž věc jednou pro vždy uspokojivě vyřešit.

Ze všeho nejdříve je potřeba změnit hodnotová měřítka ve vztahu k chrudimské nemocnici. Kraj nyní začal správně rozplétat vazbu vynaložených peněz a energie, kterými se až dosud v obou případech nezvykle šrádá. Tento trend je i přes výkřiky z chrudimské radnice o nedotknutelnosti nemocnice dál neudržitelný a musí se proto postupnými kroky optimalizovat, jinak se zhroutí jak Sovětský svaz za éry Gorbačova. Zapomeňme tedy na resuscitaci socialistického inženýrství, které namalovalo nemocnici v každém větším městě, protože pak by dělali všichni úplně všechno a vlastně by nedělali nic. A přesně to je i případ nemocnice v Chrudimi, která trpí tím, že poskytuje takřka všechny služby a výkony, na které si vzpomenete. Problém ale spočívá v tom, že jen málokterý zdejší obor lze považovat za špičkový, což úplné uzdravení těla i duše vyžaduje.

Změňte přístup k pacientům, k sobě a místo politikaření uzdravujte
Ruku v ruce s tím je třeba také zásadně změnit přístup k pacientům, od shora až dolů. Nemocnice má být totiž místem klidu, smíření a láskyplné péče o pacienta, který je tím pověstným středobodem vesmíru, nikoli nemocniční personál a jeho představení, jak jsme zvyklí běžně vídat. Tento zásadní omyl a nepochopení svého poslání totiž dělá ze služebníků, kteří složili Hippokratovu přísahu, v posledních dvaceti letech jakési pofidérní VIP osobnosti či politiky, kteří pak nemají pro jiné povinnosti čas věnovat se naplno svým pacientům, natož se dál sebevzdělávat a zvyšovat svoji odbornost a specializaci, a tím v konečném důsledku zvyšovat i kvalitu chrudimské nemocnice. Pacienti sami by si měli uvědomit, že když jim odevzdají ve volbách svůj hlas, o to méně času jim potom budou věnovat, a o to průměrnější bude poskytovaná péče v nemocnici. Vždyť kolik politiků vzešlo v poslední době právě z chrudimské nemocnice? Myslím, že by obsadili přinejmenším malý autobus. Říkám proto: "Vraťte se do nemocnice a dělejte dobře svoji práci, ať nás přesvědčíte, že si ji opravdu zasloužíte." Nelze sedět na dvou židlích.

Když je nemocnice nemocná, nemůže ani uzdravovat. Tato pravda přidělává vrásky na čele těm, kteří chtějí nemocným lidem skutečně pomáhat, a možná si také uvědomují neudržitelnost současného stavu naší nemocnice, který se blíží kómatu. Nejenže mrhá finančními a lidskými zdroji podle šedesát let zkostnatělého vzorce, a strhává tak krajskou ekonomiku ke dnu, avšak co je horší, sklouzává do šedého průměru, protože nelze na malém městě ufinancovat tolik špičkových oborů najednou, a nelze všem pacientům poskytovat špičkovou - tedy odpovídající péči. Pokud se tedy nezačne tento začarovaný kruh bez emocí rozplétat, nečekejme nějaké zlepšení, spíš naopak - další propad úrovně poskytovaných služeb podle hesla "za málo peněz málo muziky" anebo "kde nic není, ani smrt nebere" či "smrad, ale teplíčko".

Přemýšlejte, ale s chladnou hlavou...
Nemocnice má být vlídná, ochraňující, plná laskavostí, má to být oáza uzdravující tělo i duši. A co vidíme? Nervozitu, spěch, mnohde dosluhující zařízení a podmínky připomínající polní lazaret. Přitom lze být už za pětatřicet minut jízdy autem v zařízení, kde se budete cítit opravdu bezpečně a pod dohledem špičkových odborníků. Chce to jen málo - zvyknout si na běžný standard, který funguje všude ve světě, tj. že se za zdravím a kvalitní péčí dojíždí. A právě jednou z těchto zastávek se může stát i chrudimská nemocnice, pokud se zaměří na to, co jí jde nejlépe a tyto služby ještě více rozvine. Potom si ji lidé rádi vyhledají stejně jako třeba nyní chrudimskou porodnici. Udržovat však v umělém spánku molocha, s kterým máme teď v Chrudimi co do činění, je cesta do pekel. Ohrožuje nejen naše kapsy, ale především naše zdraví. A pokud někdo tvrdí opak, pak je to jen jeho sobecký zájem. Zkuste, prosím, nad tímto horkým tématem alespoň chvíli s chladnou hlavou popřemýšlet a třeba najdeme body, na nichž bude možné se shodnout. A napiště, jak to cítíte. Už to může někdy znamenat první krok k nápravě. Děkuji, že jste dočetli až sem a mír s vámi se všemi :-).